nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Zámky na Loiře podruhé

Témata: Historické památky a města, Francie

Úterý 27. července

Zatažená obloha provází naši pokračující cestu po zámcích a městech na Loiře a jejích přítocích. Vyrážíme na francouzské poměry brzy, už v osm hodin, a za několik málo kilometrů zastavujeme u zámku Villandry (vilándry). Musíme dokonce půl hodiny počkat, než bude zámek otevřen. Turistické materiály praví, že právě u tohoto zámku se nachází jedna z nejkrásnějších zahrad. Není divu, že jsme zvědaví. Tu půlhodinu trávíme střídavě „nakukováním“ přes plot do zahrady a pozorováním rychle se zaplňujícího parkoviště před ní.

Zámky na Loiře

Překrásná třešeň uprostřed „načančaného“ dortu – tak zní naše první hodnocení zámku a jeho zahrad. Mohutná kovaná mříž nám umožní vstup do této renesanční elegance. Proč právě renesanční? Villandry byl totiž postaven ve 30. letech 16. století jako poslední z velkých renesančních zámků v údolí Loiry, jeho zakladatelem byl ministr financí krále Františka I. Jean le Breton. Ten nechal zbořit starou pevnost z 12. století (zachoval z ní jen mohutný donjon), postavil zde toto šlechtické sídlo a kolem něj vytvořil zahrady. Ty byly ale bohužel v 19. století zničeny a nahrazeny módním anglickým parkem. Na počátku tohoto století je však do jejich původní podoby obnovil Dr. Joachim Carvallo, který zámek koupil, a v jeho práci prý dosud pokračuje jeho vnuk.

Nejkrásnější jsou tyto ve třech základních úrovních postavené zahrady z ptačí perspektivy. My si je prohlédneme nejprve z roviny a až později vystoupíme na terasu, odkud do pohledu z ptačí perspektivy moc nechybí. Přejdeme po klenutém můstku kanál, vlevo od nás s několika kaskádami. Pohled dolů, sice do nepříliš čisté vody, nám vyloudí úsměv na rtech. Věřte nebo ne, voda se rozvlní a přesně k nám připlouvají kapři. A co víc – jako kdyby byli cvičení, vystrkují z vody tlamičky, otevírají je a žebrají o pamlsky. Vezmou za vděk rohlíkem i českými sušenkami.

Zahrady tvoří spleť těch nejrůznějších rostlin včetně dřevin. Názvy zahrad dávají tušit, co se ve které pěstuje. Jednotlivé záhony nebo skupiny záhonů od sebe oddělují živé stříhané ploty, nechybí zde besídky porostlé popínavým vínem, fontány a již zmíněné kanály. Nejprve se projdeme „bylinkovou“ zahradou. Ta nesměla chybět v žádné středověké větší zahradě, poskytovala hospodyním koření k dochucování pokrmů i k léčbě různých nemocí. Nejrozsáhlejší je „zeleninová“ zahrada. Nenajdete v ní sice žádné brambory a rajčata (ta se ještě v době vzniku zahrad v Evropě nepěstovala), i tak vám přechází zrak z ohromného množství rostlin. „Zeleninovou“ zahradu tvoří čtverce osázené s nebývalým citem a smyslem pro harmonii. Každá rostlina je opatřena popisem s její historií a významem. Kdybychom uměli francouzsky, asi bychom se dověděli mnoho nového. Zahrada je „ošetřována“ dvakrát do roka – jednou na jaře a jednou v létě. Samozřejmě kromě běžného odstraňování plevele apod. Každé tři roky je potom zelenina vyměňována, aby se jednostranně nevyčerpávala půda. Právě v této zahradě se snoubí podoba zahrady středověkých francouzských mnichů s italskými vlivy. Mniši měli v oblibě vysazovat zeleninu do geometrických obrazců a Italové k tomu přidali oblibu fontán, listnatých stromů a květinových záhonů. Tak se tedy zrodila neopakovatelná krása těchto zahrad.

Projdeme dalšími částmi zahrady a – nevycházíme z údivu. I ovocné stromy, umně tvarované, jsou estetickou pastvou pro naše oči. A co teprve horní část zahrady s jehličnany sestříhanými do těch nejnemožnějších tvarů. Na malých záhonech skrytých v ornamentu širokého, asi tři čtvrtě metru vysokého živého plotu rozkvétají květiny různého tvaru i barev. Některé z nich vidíme poprvé v životě. Francouzi mají rádi symboly a tak květiny v zahradě lásky představují právě mnoho tváří tohoto citu – lásku romantickou, vášnivou, tragickou i vrtošivou. Vyšší jehličnany jakoby střeží klid a pohodu „prvního rostlinného patra.“ Tu mají podobu koule na útlé nožce, tam jsou na kmeni jehličnanové „koláče“ s mezerami a celé umělecké dílo je zakončeno též jehličnanovou „kopulí“ (ach, jak jen ten tvar popsat).

A ten pohled z terasy. Vše jako na dlani. Ta přesná, různobarevná mozaika dole je nezvyklá, jedinečná a působivá. Stojíme a stojíme, s pusou otevřenou jako ti kapři ve zdejším kanále, jen důvod k tomu máme jiný. V údivu zde nestojíme sami. Dolů do zahrad se obdivně upírají zraky dalším asi dvaceti lidí. Prostě – turisté se už probudili.

Od dalšího zámku, který jsme si v jejich nepřeberném množství vybrali k návštěvě, nás opět dělí jen pár kilometrů. Na každém rozcestí registrujeme cedule zvoucí k zámkům, z nichž však mnohé jsou přeměněny v luxusní hotely. I přes tuto skutečnost těch, které zachovávají historické interiéry, je zde dost.

Po řetězovém mostě – mimochodem i tato technická památka má v sobě cosi umělecky krásného – přejedeme na pravý břeh Loiry a už stojíme na okraji města Langeais (lánžé). Město působí na první pohled ospale, jakoby sem turisté ani nenašli cestu. Město se nepyšní jedním z mnoha zámků, ale něčím v této oblasti méně obvyklým a to mohutným hradem. Oni ho totiž dřívější obyvatelé nejspíše na ten zámek nestihli přestavět. Zdejší hrad je skutečně typicky feudální, s padacím mostem, padací mříží a bez renesančních prvků, určený výlučně na obranu.

Langeais patřil Plantagenetům do r. 1206 a určitě jej znal i proslulý Richard Lví srdce. Během stoleté války se jej zmocnili několikrát Angličané a konečně jej opustili až v roce 1428 za výkupné a s podmínkou, že celý hrad s výjimkou hradní věže bude zbořen. Nově hrad nechal zbudovat Ludvík XI., stavba trvala pouhých šest let (1465 – 70) a od té doby nebyl téměř upravován. Ludvíkovy důvody pro stavbu byly čistě obranné, protože mocní vévodové sousední Bretaně znamenali pro jeho vládu neustálou hrozbu. Jeho strohá šedá masa se před námi objevila ihned, jakmile jsme vstoupili na hlavní ulici.

Hrad prohlédneme pouze zvenčí, nahlédneme do nádvoří, uvidíme i zříceniny čtvercové hradní věže primitivního hradu z doby kolem roku 1000 na nedaleké vyvýšenině, ještě pár pohledů z jiné městské ulice, potom poklidný oběd na nábřeží Loiry, pohled na oblohu – snad se nám počasí nepokazí – a hurá k zámku Azay-le-Rideau (aze l rydó).

Dojeli jsme k řece Indre, levému přítoku Loiry, a můžeme se kochat prý nejženštějším zámkem v této oblasti. Původně na tomto místě stál již ve 12. století opevněný hrad, feudální tvrz rodu Ridelů, podle kterých se jmenuje město i zámek. Ten byl vypálen a jeho posádka vyvražděna v roce 1418 vzpurným dauphinem (pozdější král Karel II.). Byla to pomsta za urážky, jež si musela jeho armáda pochodující do bezpečí hradu Chinon vyslechnout. V troskách ležel sto let.

V roce 1515, na počátku vlády krále Františka I, se jeho ministr financí Gilles Berthelot rozhodl pro stavbu přepychového sídla podle tehdejšího vkusu. Navrhla ho Philippa Lesbahyová, manželka výše zmíněného ministra a dědička rodu Ridelů. Na první pohled vypadá spíše goticky, ale věže vůbec nesloužily k obraně. Vodní příkopy neměly přispět k nedobytnosti sídla, vše zde bylo určeno pro zábavu. O jeho dalším osudu se tradují dvě zaručeně správné zprávy. Podle jedné se králi Františkovi I. zámek tak zalíbil, že ho později zkonfiskoval pro své potřeby. Druhá – pravděpodobnější – tvrdí, že král pojal podezření na nekalé finanční příjmy Berthelota a nechal je tedy přešetřit. Berthelot utekl a zbytek života strávil v exilu. Zámek přešel do králových rukou.

Během dalších staletí se ještě několikrát změnili majitelé, kteří se ale většinou zachovali ke stavbě „rozumně,“ a tak se i dnešní člověk může přesvědčit, v jakém přepychu žili bohatí a mocní v období renesance. A proč by také ne! Vždyť renesanční heslo by mohlo znít: „Vše pro pohodlí v pozemském životě, co bude po smrti, nás zase tolik nezajímá.“

Při vstupu do parku nás zaujme mohutné, otevřené schodiště. I ono je poplatné době – tehdy se stavělo přímé schodiště, nikoliv vřetenové (kvůli obraně bylo totiž vhodnější příkré a úzké ve spirále kolem hlavního sloupu nebo kruhové stěny). Zdejší schodiště je tedy přímé a má odpočívadla v místech, kde se schody zatáčejí. Klenuté lodžie schodiště i další stavební prvky uplatněné na zámku prozrazují jednoznačně italský vliv.

Ve vstupní hale „vyfasujeme“ tištěného průvodce v němčině a sami se vydáváme do jednotlivých místností. Je v nich přítmí, osvětlením se tu neplýtvá. I tak – nebo snad právě proto – jsou interiéry velmi působivé. Bohaté štukatérské práce, všude monogramy prvních majitelů i erby se salamandrem a dikobrazem Františka I. a jeho královny, které sem Berthelot umístil jako okázalý projev úcty ke svým královským pánům, dřevěné obklady stěn, dobový nábytek, opět ohromné krby (samozřejmě v každé místnosti jiný a všechny stejně krásné), rodinné portréty, tapisérie s výjevy mytologickými, křesťanskými i z tehdejšího života, přenosné španělské skříňky, vyšívané baldachýny nad postelemi. Prostě luxus a šarm zde měly své sídlo.

Se zámkem se loučíme u vodní hladiny, v níž se klidně zhlíží. Zatímco za tímto zámkem jsme museli sjet k vodě, k dalšímu, nedalekému d´Ussé (usé) budeme muset vystoupit o něco výše. Ne zase o tolik, aby nás to unavilo a my nemohli vnímat starobylou krásu. Těšíme se, protože prý právě tento pohádkový zámek inspiroval Charlese Perraulta k čemu jinému než k napsání pohádky, pohádky o Šípkové Růžence.

Prvním pánem v Ussé byl v roce 1004 zmiňovaný Viking Gelduin I., který zde vystavěl dřevěnou tvrz. Hrad postavil roku 1462 Jean de Bueil jako tvrz s poprsněmi, otvory pro metací zbraně, cimbuřím a střílnami. Rodina Espinayů, komorníci Ludvíka XI. a Karla VIII., zámek zakoupila a renesančně upravila. Úpravy se týkaly hradeb kolem hlavního nádvoří, navíc byly přistavěny vikýře a pilastry. V 17. století bylo zbouráno severní křídlo, aby uvolnilo místo pro palácové terasy. Z nádvoří je tak možno na stavbě rozpoznat tři stavební epochy.

Postojíme na terasách, naše oči se nechávají okouzlit umnými ornamenty z různobarevných květů v zahradě pod námi, líně tekoucí vody řeky Indre nás uklidňují. A než se nadějeme, jsme vyzváni k prohlídce. Ta zdejší se může absolvovat jen s průvodcem, v pokladně jsme navíc dostali základní informace v němčině.

Interiéry jsou sice zařízené, ale působí poněkud omšele. Zámek je v soukromých rukách (vlastní ho rodina vévody de Blacas), majitelé nejspíše nejsou tak solventní, aby vše dokázali neustále opravovat a „oprašovat.“ Již bez průvodce vystoupíme do věže a nahlížíme do komnat. Ty jsou kromě jiného oživené postavami připomínajícími již zmíněnou pohádku.

Krátké nahlédnutí do žaláře, do nějž se vchází z hradního příkopu, zastávka v renesanční kapli z roku 1538 v zámeckém parku, drobné občerstvení v bistru u křižovatky, seběhnout na parkoviště u řeky, vyvětrat sluncem až příliš vyhřáté auto a pak – pokračovat v cestě zhruba západním až severozápadním směrem do města Saumur. Než do něj dojedeme, je nám dopřáno zhlédnout jednu zvláštnost. Vpravo si plyne Loira, vlevo, hned za silnicí, se objevuje jakási divně „provrtaná“ skála. Tak toto jsou prý obydlí troglodytů.

Kdo byli troglodyti, nevíme, v průvodci není tento pojem vysvětlen. Až přijedeme domů, můžeme pátrat. Teď si jen přečteme, že ti si hloubili obydlí buď pod zemí nebo je tesali do skal (především do měkkého vápence, tzv. tufu) a že tyto příbytky byly po staletí nejlevnější a nejbezpečnější. Dnes se v nich už většinou nebydlí, využívají se pro pěstování hub, ke skladování vína a samozřejmě jako turistická zajímavost. V mnohých jsou restaurace a hotely.

Ani v Saumuru (sómýr) se dlouho nezdržíme, i když počátky lidského osídlení v těchto místech sahají až do starověku. Tehdy se nazýval Salmurium. V roce 1024 přešlo sídliště do rukou rodu Anjou, r. 1549 na vévodu z Guise a tehdy se též stalo baštou hugenotů. Zastavíme na kraji města u mohutného barokního kostela Notre Dame des Ardilliers a o kousek dál už zvedáme zrak až k oblakům. Na příkrém kopci, na němž asi stávala římská pevnost, se nad námi hrozivě tyčí hrad, jehož dnešní podoba pochází ze 14. – 15. století. Na jeho podobě se podepsalo i to, že hugenoti z něj v 16. století učinili obrannou pevnost, v 18. století zde bylo vězení (byl tu vězněn i neblaze známý markýz de Sade) a v 19. století kasárny.

Ve městě, které právě drží odpolední klid, se zastavíme na náměstí Place St-Pierre s několika hrázděnými domy a středověkým kostelem Saint-Pierre. Schody vedou nahoru do Maison des Campagnons, kde se odehrává děj Evženie Grandetové, jednoho z nejznámějších děl Honoré de Balzaca. Radnice postavená v „novoslozích“ (snad je to pokus o novogotiku a novorenesanci) působí trochu kýčovitě. Přes její nádvoří se dostaneme zase na nábřeží, k parkovišti. Přejedeme most Pont Cessart na druhý břeh Loiry a ještě pár pohledů věnujeme siluetě starého města. V pozdním odpoledni opustíme město a míříme do našeho dnešního posledního cíle, do Angers.

Angers (ánže) má za sebou též pohnutou historii. Toto město údajně patří k nejzajímavějším městům Francie. Ve starověku bývalo místo sídlem Andů čili Andegavů. Kdysi hlavní místo kraje Anjou prožilo největší rozkvět právě za vlády hrabat z Anjou v 10. – 12. století (příslušník tohoto rodu Jindřich Plantagenet se r. 1154 stal dokonce anglickým králem). Jeho ulicemi a uličkami šly dějiny, v domech se rodili a umírali lidé dobří i zlí, chudí i bohatí. Ale kdo jsou dobří a kdo zlí, kdo jsou chudí a kdo bohatí? Ne, to bychom zabloudili do filozofických úvah a kvůli těm se na cesty většinou nevydáváme. Pravda – někdy se jim neubráníme. A za čím že především podnikáme své cesty? No přece za historií, která dodnes zanechala nesmazatelnou stopu na mnoha výtvorech lidských rukou. My sem míříme především za dvěma architektonickými skvosty.

Prvním z nich je hrad. Nejprve ho postavil Foulques Nerra, hrabě z Anjou, na místě galsko-románské pevnosti. Pak patřil nějaký čas Plantagenetům, jeho dnešní podoba však pochází z 1. poloviny 13. století. Ludvík IX. jej nechal zbudovat jako obrannou pevnost za rekordních deset let. Anjou pak přešlo do rukou francouzské královské koruny a s ním i město Angers.

Klid hradu, jeho obyvatel a dnes i vzácných uměleckých sbírek střeží sedmnáct mohutných věží, které byly dříve ještě mohutnější. Během již tolikrát zmiňovaných náboženských válek mezi katolíky a hugenoty v 16. století začal být hrad příliš nebezpečný. Protože by se mohl stát hugenotskou pevností, vydává Jindřich III. příkaz hrad zbořit. Král byl ale zavražděn a tak při bourání stihli pouze snížit věže o jedno a půl patra na úroveň hradeb. Hrad byl zachráněn a jeho bíle a černě podélně pruhované věže (byly stavěny z černé břidlice, která se v této oblasti těží, a z bílých žulových desek dovezených z Bretaně) dodnes nahánějí hrůzu.

Nedaleko od hradu ční k nebi katedrála St-Maurice s románskou fasádou a vitrážemi z 12. století. Loď je dlouhá 120 m a vysoká 26 m. Bohatou sochařskou výzdobu průčelí si můžeme „vychutnat“ ve večerním slunci, krása interiéru nám ale zůstane utajena. Je už zavřeno. O to déle hledíme dolů k řece i k zástavbě na jejím druhém břehu. Usedáme na schodech pod katedrálou a tiše přemýšlíme o všem možném.

V zastrčené vesničce Pruillé jako zázrakem objevíme kemp. Recepce je ale zavřená, snad tedy zaplatíme ráno. Nechce se nám hledat další kemp, navíc ze zkušenosti už víme, že v centrální Francii moc kempů není. Postavíme stan, osprchujeme se, uvaříme večeři a protože se ještě úplně nesetmělo, vyrážíme na zvědy. Kemp leží u blíže neurčeného vodního toku, v němž mají své království sinice (tak zelenou vodu jsme nikdy neviděli), dohlédneme až do zátočiny, kde se rýsuje co jiného v této oblasti než zámek.

Po návratu ke stanu se s námi dá do komunikace nedaleko kempující Angličan. Proč do komunikace a ne do rozhovoru? Jednoduše proto, že Angličan umí jen anglicky a my jen německy (o češtině nemluvě). O rozhovoru tedy nemůže být řeč. I tak se obě zúčastněné strany dost nového dozvědí. Angličana zajímá hlavně, odkud jsme, co to je za značku CZ. Když se mu snažíme objasnit, že jsme „Czech Republik,“ dlouho nechápe. Ne, takový stát nezná, dokonce v jednu chvíli pojme podezření, že jsme z Chile. Pak mu to najednou zapálí a rozzářeně nám sdělí, že už porozuměl. Jsme „Czechoslovakia.“ A to ví, kde tato země leží, Prahu už navštívil. Potom se nám svěřuje s faktem, že je velkým milovníkem kempování. Se svým „obytňákem“ jezdí do pevninské Evropy, protože v Anglii je kempování neskutečně drahé a on by si tuto zálibu nemohl dopřát. Teď zase pro změnu nechápeme my. V naší mysli máme zafixováno, že do kempů chodí ti méně movití, protože zde najdou nejlevnější ubytování. No prostě – zase si musíme poopravit naše neznalosti.

Další díly seriálu: Francie 2004

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
15.5.2007
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 21.63
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

Zámky na Loiře
Zámky na Loiře
Zámky na Loiře
Zámky na Loiře

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist