Valovi Neděle 25. července
Nedělní ráno je na tuto roční dobu nezvykle chladné, ale slibně jasná obloha dává tušit, že se rodí pěkný den. Slunce se pomalu prodírá i do ulic a uliček starobylého Troyes. Sem jsme dorazili krátce po osmé hodině. Zatím město ještě spí, nikdo nám neporadí, kudy do centra. Vedeni jakýmsi šestým smyslem zahneme jen za roh ulice Rue Kleber, v níž jsme zaparkovali, a je nám jasné, že jsme se „trefili.“ Tedy že jsme ve starém městě.
Toto kdysi hlavní město Champagne bylo postaveno v ohbí horní Seiny na místě galské pevnosti, založili ho Římané v 1. stol. př. n. l. jako osadu na křižovatce obchodních cest. Dodnes tvoří jeho osu původní římská Agrippova silnice. Již ve 3. stol. se zde ujalo křesťanství a církevní hierarchie měla značný vliv na vývoj města. Ne náhodou je proto dnes Troyes městem skvostných gotických kostelů. Attilovi nájezdníci sice město v 5. století nevyplenili, o více než čtyři století později však bylo město vypáleno Normany. Do 11. století bylo Troyes stále malým městečkem, tehdy se vlády nad ním ujímá rod pánů z Blois. Teprve 12. a 13. století, kdy Troyes začalo být sídlem vévodů kraje Champagne, přineslo městu prosperitu. Tehdy se město stalo evropským střediskem mezinárodního obchodu. Pro potřeby trhu zde vznikla trojská unce, jednotka váhy ve zlatnických a šperkařských oborech. Sňatkem Jeanne Navarské s budoucím králem Filipem Sličným se celá oblast dostala pod francouzské panství. V období renesance město proslavila škola architektů, sochařů a sklářů. Dočetli jsme se, že půdorys starého města má prý tvar zátky od šampaňského, a tak nás ani nepřekvapí, když si koupíme pohled s leteckým snímkem města, že na tomto pohledu je Troyes označeno jako „le bouchon de Champagne,“ tedy zátka oblasti Champagne.
Jak jinak může v Troyes začít prohlídka jeho pamětihodností než právě u jednoho z kostelů. Je jím kostel St-Nizier, jehož střecha z barevných tašek se leskne ve vycházejícím slunci. Pak nás pohltí uličky s hrázděnými domy. Místy opravdu neskutečně úzké uličky se občas rozšíří v náměstíčka a náměstí. Jedno z nich se nachází i před mohutnou katedrálou sv. Petra a Pavla. Na první dojem se nám zdá poněkud zchátralá, přesto že se o ní tvrdí, že patří k nejkrásnějším gotickým stavbám v zemi. Za pravdu dáme tomuto tvrzení ve chvíli, kdy zvedneme oči ke kamennému krajkoví kolem hlavního portálu.
Ornamenty, rostlinné motivy, postavy, chrliče těch nejbizardnějších tvarů – to vše zdobí nejen tuto katedrálu, ale i další kostely, k nimž též dojdeme. Zatímco gotická bazilika sv. Urbana se nám představí v celé své kráse, kostel St-Jean se právě za lešením do krásy „přistrojuje.“ Zajdeme samozřejmě i k nejstaršímu kostelu ve městě, kostelu svaté Magdalény.
Při procházce neobdivujeme jen církevní památky. Četné hrázděné domy jsou každý jiný. Ty nejkrásnější najdeme v blízkosti náměstí Place Alexandre Israel. Jeden svou výškou a malým půdorysem (má přízemí, dvě patra a ještě vysoké podkroví) připomíná chaloupku z pohádky, další má na svém boku jakousi věžičku, trámoví toho hned vedle je vyzdobeno bohatými řezbami, u domu o kousek dál nás zase upoutá zvláštní štít. A tak zrak přeskakuje z jednoho domu na druhý a nachází další a další stavební zajímavosti.
Troyes ale nejsou jen kostely a hrázděné domy. Jsou to i široké ulice s paláci. Za všechny stojí za zmínku renesanční palác de Vauluisant, projdeme se i po honosném nábřeží hrabat Champagne. Příjemná procházka má ale jednu stinnou stránku. Stavební skvosty můžeme obdivovat jen zvenčí, jejich dveře jsou nejméně do desíti (někde i do čtrnácti) hodin uzavřené.
Od města Sens (sán), naší příští zastávky, nás dělí zhruba 70 km „dálav.“ Za okénky se míhají opět lány právě sklízeného obilí, pod koly auta „utíká“ jednotvárná silnice. 10 km plná čára, pak něco přes kilometr čtyřproudovka s možností předjet pomalejší vozidla. Ke cti a chvále francouzských řidičů nutno říci, že dodržují pravidla silničního provozu téměř stoprocentně. Všichni až na vzácné výjimky jedou vzorně v koloně, nikdo nepředjede ani traktor. Jeho řidič je ale tak uznalý, že jakmile se naskytne příležitost v podobě parkoviště (a těch je na silnicích hodně, asi i proto, aby se řidiči mohli najíst a napít, protože konzumace jídla při řízení vozidla je zakázána), zahne na něj a počká, až ho auta minou. Kéž by takováto ohleduplnost našla cestu i k nám.
Polední slunce je spalující, to nás však neodradí od návštěvy třicetitisícového města Sens, které se nachází na soutoku řek Yonne a Vanne. I toto město bylo významné již před příchodem Caesara do Galie, i ono prožívalo ve svém vývoji světlé i temné dny. Historické jádro města elipsovitého půdorysu je dnes obklopeno širokými třídami, jež vznikly v místech hradeb a příkopů.
Nejvýznamnější stavbou je katedrála St-Étienne. Byla postavena kolem poloviny 12. století, je tedy jednou z nejstarších velkých gotických katedrál ve Francii. Její podoba ovlivnila stavby mnoha dalších kostelů, o jejím významu svědčí i to, že se zde v roce 1234 ženil král Ludvík IX. Překrásné vitráže z 12.- 16. století zachycují biblické výjevy, mezi jinými i hold Tomáši Becketovi, který žil v Sensu v exilu. Vedle katedrály stojí zajímavá budova Palais synodal Officialité ze 13. století, někdejší sídlo biskupských a později arcibiskupských shromáždění a soudu.
Také Orléans (orléán), město nerozlučně spjaté s Pannou Orleánskou, tedy Janou z Arku, prožívá až příliš klidné nedělní odpoledne. Jeho obyvatelé nejspíš zamířili „k vodě“ a tak v městských ulicích potkáváme především turisty. Ani těch ale není mnoho. Než dojdeme k památce, za níž jsme sem především přijeli, můžeme si oživit pohnutou historii tohoto města.
Na jeho místě stávalo keltské město Cenalum, které v roce 52 př. n. l. zničila Caesarova vojska při slavném římském tažení do Galie. Dějiny města byly potom pochopitelně spjaty s Římskou říší, po jejím rozpadu i sem připutovalo křesťanství a Orléans se stával typickým středověkým městem, především pak hlavním městem intelektuálního života 13. století, jež přitahovalo na královský dvůr, pobývající v zámcích na Loiře, umělce všeho druhu.
Nejznámějším se město stalo za stoleté války právě díky již zmíněné Janě z Arku. V konfliktu mezi Francií a Anglií o nástupnictví na trůně právě prohrávala Francie. Hrozí jí rozhodující, pro ni zničující porážka. Z lidu se vynořila obyčejná dívka s tvrzením, že měla vidění, v němž jí Bůh vyjevil, že ona je vyvolena k tomu, aby zachránila Francii před anglickými nepřáteli. O tomto poslání se jí podařilo přesvědčit dauphina (králova nástupce), budoucího Karla VII., který z obav před anglo-burgundskými spojenci, ovládajícími většinu území severní Francie, uprchl do královských zámků na Loiře. Jana shromáždila vojsko a 8. května 1429 ho přivedla právě před Orléansem k vítězství. Od té doby je Jana nazývána Pannou Orléanskou. Doba ale nebyla hrdinským činům zástupců „z lidu“ příznivě nakloněna a tak Jana byla vydána Angličanům, byla obviněna z čarodějnictví a v roce 1431 v Rouenu upálena ve věku devatenácti let. Orléans na ni však nikdy nezapomněl. Připomínají ji sochy na náměstí Place du Martroi a na nábřeží Loiry, ulice nesoucí její jméno vede ke katedrále. V roce 1965 byl zrekonstruován i hrázděný dům, v němž Jana z Arku v roce 1429 bydlela, její jméno je i v názvu gymnázia. Každoročně si navíc obyvatelé připomínají alegorickým průvodem a požehnáním v katedrále 7. a 8. května osvobození města. Při oslavách nechybí ani ohňostroje a slavnostní osvětlení.
Impozantní katedrála St-Croix (sv.Kříže) pochází ze 13. – 16. století, v roce 1568 ji ale zničili hugenoti (protestanti). V 17. – 19. století byla přestavěna ve zdánlivě gotickém slohu. Stojíme dlouho před jejím bohatě zdobeným průčelím, rámovaným z obou stran věžemi zakončenými vzdušným sloupovím. Opět nás uchvátí kamenné krajkoví venkovní výzdoby, bohaté barevné vitráže i sochařská výzdoba vnitřního prostoru.
Nedaleký palác Hôtel Groslot byl postaven v 16. století z červených cihel. Jeho dočasnými obyvateli byli francouzští králové Karel IX., Jindřich III. a Jindřich IV. V roce 1560 zde zemřel sedmnáctiletý František II. poté, co se se svou dětskou nevěstou Marií, pozdější skotskou královnou, zúčastnil zasedání generálních stavů. V letech 1790 – 1982 budova sloužila jako městská radnice.
Při procházce „potkáme“ ještě mnoho historických staveb. Některé z nich se nám podaří podle plánku určit, jiné ne. To nás ale netrápí. Vždyť i ty neidentifikované na nás zapůsobí svou neopakovatelnou krásou, vnímáme je jako odkaz našich předků, jejichž šikovné ruce dokázaly vytvořit díla přetrvávající staletí. Neodbytně se nám usazuje v mysli otázka, co zbude po nás pro příští generace? Ne, nepokládáme se za velké pesimisty, i tak se spíše kloníme k názoru, že toho pěkného moc nebude.
V Orléansu jsme se dotkli řeky Loiry, jejíž tok chceme v příštích dvou dnech jen s menšími odbočkami sledovat. Její údolí je proslulé honosnými zámky – pozůstatky dávné královské minulosti, vypovídajícími o přepychu nejvyšších společenských vrstev často vykoupeném nelidskou dřinou bezejmenného lidského zástupu. Není to jen údolí Loiry, kde návštěvník najde krásné zámky. Tyto jsou sice turisticky nejznámější, kdo však hledá větší klid, zavítá na zámku v údolích dalších řek v této oblasti. Jsou jimi především řeky Loir, Indre, Cher a Vienne. Poznání jen těch nejdůležitějších (ach jo, podle čeho se vlastně určuje důležitost) by snad vydalo na několik let. Pro návštěvu a nutno říci jen letmé seznámení jsme si vybrali několik těch známějších i ty méně známé. Stranou našeho zájmu zůstane objevování kouzla místních vín (k nejznámějším patří vinice kolem Bourgueil, Chinonu, Muscadetu a Vouvray) i zvláštních obydlí troglodytů, jeskyní vytesaných do skal nebo vyhloubených pod zemí, které představovaly po staletí levné a bezpečné bydlení. O mnoha dalších zajímavostech této oblasti nemáme ani ponětí.
V pozdním odpoledni uhýbáme od hlavního toku Loiry na severozápad a zastavujeme ve městě Vendôme (vándóm). I tímto místem kráčí historie s jejími stinnými i světlými stránkami od galských a římských dob, kdy se zdejší sídlo nazývalo Vindocinum. Vlastní rozvoj města začal od 11. století n. l. Byl postaven zámek a r. 1033 bylo Geoffroyem Martelem založeno opatství. O jeho vzniku se vypráví následující pověst. Právě v roce 1033 prý před očima Geoffroye Martela a jeho ženy spadly do studny u zámku tři hvězdy. Biskup z Chartres v tom viděl znamení svaté Trojice a tak na tomto místě založil benediktinské opatství. V dalších letech se v něm zastavovali putující do Santiaga de Compostela.
Město bylo zasaženo stoletou válkou i náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Dnes kvetoucí město (nutno říci, že skutečně i symbolicky) si uchovává poklidnou provinční atmosféru i přesto, že zde zastavuje rychlovlak TGV. Jízda z Paříže do Vendôme mu trvá 42 minut (vzdálenost kolem sto padesáti kilometrů), šedesáti kilometrovou trasu z Tours urazí tento rychlovlak za pouhých 15 minut. „Moderní“ poutníci se do města tak mohou dostat se vším pohodlím.
Z opatství Nejsvětější Trojice poutá pozornost návštěvníků především románská zvonice a gotický kostel. Zvonice stojící mimo kostel pochází z počátku 12. století, původně románské prostory kostela byly postupně přestavovány ve stylu pozdní gotiky. Kostelní portál je jejím mistrovským dílem, interiér krášlí opět sytě barevné vitráže, románské hlavice sloupů a chórové lavice ze 14. století. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu opatství, zde žilo více než 100 mnichů. Ti v krásném chóru kostela zpívali sedmkrát denně náboženské písně.
Nedalekému náměstí sv. Martina vévodí věž pojmenovaná právě po sv. Martinovi a pocházející ze 16. století. Její zvonkohra hraje každou hodinu francouzskou melodii ze stoleté války: „Orléans, Beaugency, Notre Dame de Cléry, Vendôme, Vendôme….“ Z tohoto náměstí se rozbíhají ulice a uličky, v nichž návštěvník objeví určitě hodně zajímavých věcí. Nás nejprve mile potěší jakési „pojízdné“ turistické informace, kde nám ochotně poskytnou plán města dokonce v německém provedení. Z něj se dozvíme další zajímavosti a tak hurá za nimi.
V blízkosti náměstí se nachází nejen starobylá kaple Chapelle St-Jacques, spjatá též úzce s osudy poutníků do Santiaga de Compostela, ale především půvabná zákoutí u kanálů řeky Loir, plná květin, zajímavých „stavbiček,“ restaurací a cukráren. Jejich klid jakoby nabádal: „Poutníče, postůj, zapomeň na rychlé tempo současné civilizace a vnoř se do hlubin dávných dějů, které spoluvytvářely život nejen tohoto města, ale i život tvůj.“
Ještě projdeme četnými romantickými zákoutími. Oceníme krásu paláce Hôtel du Bellay, „le Saillant,“ z 15. století a dlouho postojíme u mostu Pont-Neuf. Hledíme na zříceniny hradu na protilehlém kopci. Ten vybudovala hrabata z Vendôme ve 13. a 14. století. Pod ním se rozprostírá močálovitý Parc Ronsard se středověkou lavoir, dvoupatrovou prádelnou a sušárnou. Připomeneme si i to, že v bývalé koleji oratoriánů (kněžské bratrstvo bez řeholních slibů) studoval v letech 1807 – 1813 spisovatel Honoré de Balzac. Dobu svého pobytu ve Vendôme popsal v knize Louis Lambert.
Květy ozdobené město na vodě, jak Vendôme nazývají turistické prospekty, nám poskytne nejen již zmíněnou duchovní stravu, ale i nocleh. Zdejší městský kemp (Camp municipal) se nachází v blízkosti opatství, jen za řekou, a tak proč ho nevyužít. Paní šéfová je poněkud nerudná, její zájem o vyšší naplněnost téměř prázdného kempu je nulový. Vyřídí ale přece jen veškeré formality a my se můžeme ubytovat. Vybereme si klidné místo v koutě u potoka a při tradiční přípravě večeře a spaní pozorujeme „cvrkot přes potok.“ Tam je volné prostranství a na něm se usídlilo s auty a přívěsy několik rodin příslušníků tmavší pleti, no prostě česky řečeno cikánů. A přijíždějí sem další a další, naši pozornost zaujme ze všech nejvíce příjezd jakési minimaringotky. I tak se dá žít a asi i dost dobře. Podle vzezření „lidé za potokem“ netrpí nedostatkem. Mezi těmito obyvateli se bezstarostně promenují nejen kačeny, ale s patřičnou hrdostí i dvě labutí mláďata. V duchu si říkáme, aby se tato opeřená havěť dožila rána.
V klidu povečeříme a jako správní Češi se těšíme na chlazené pivo. Plechovky jsme totiž dlouho před večeří ponořili do zurčící vody blízkého potoka. Naše zděšení po otevření první plechovky je však bezmezné. To pivo je teplejší, než bylo ve chvíli spuštění do vody. A tak si ho moc nevychutnáme. Ano, své vykonaly asi termální prameny, o které v této oblasti prý není nouze. I přes tento „zádrhel“ následuje pohodová „siesta“ pochopitelně s oplatkou „siesta.“ Potom si už můžeme popřát jen „dobrou noc a sladké sny.“ Zítra nás čeká náročný den.
