nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Soutěž Endurance: Audience u krále Arktidy

Témata: Zvířata a ZOO, Soutěže, Lyžování a lyžařská střediska, Norsko

„Mamí, my jsme LEDNÍ medvědi?“

„No samozřejmě, že jsme LEDNÍ medvědi.“

„A… A to znamená, že jsme králové Arktidy?“

„Ano, to znamená, že jsme králové Arktidy.“

„A znamená to taky, že to je naše přirozené prostředí?“

„Ano, Arktida je naše přirozené prostředí.“

„A… A to znamená, že jsme mu taky dokonale přizpůsobení?“

„Ano, jsme mu dokonale přizpůsobení.“

„Tak proč je mně taková k… zima?!“

Ledního medvěda můžete na Špicberkách potkat na každém kroku. Obvykle na něho narazíte hned po příjezdu. Vystoupíte z letadla, do tváře vás udeří pravá arktická zima, suchá a větrná, takže je mnohem studenější, než ve skutečnosti je. Odborně se tomu říká wind chill (http://www.sve­toutdooru.cz/cla­nek/?…). Přejdete pár metrů do letištní budovy… a je tam! Dřív, než si na běžícím pásu vyzvednete zavazadlo, máte tu čest s pěkným velkým mackem, bohužel nebo spíš bohudík vycpaným. Stylové uvítání. Nikdo jiný by vás v Arktidě nepřivítal lépe.

Obálka knihy Endurance

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


Více informací o této soutěži .

Guvernérův medvěd

Podruhé na vás medvěd vybafne na sysselmanátu – v sídle guvernéra Špicberků, sysselmana. Nevyhnete se mu, na sysselmanát se musí. Stojí na kopečku nad Longyearbyenem, hlavním městem, takže se po cestě i zahřejete. Vyzujete si boty, to se taky musí, vejdete dovnitř, rozhlédnete se… a je tam! Trošku bokem, aby nekazil krásný výhled velkou prosklenou stěnou na město, ale zase nijak zastrčený. Obvykle ho uvidíte dřív než guvernérova člověka zabývajícího se cestovním ruchem, tedy vámi. Když budete mít štěstí, nechá se s vámi vyfotit (medvěd i guvernérův člověk).

Další setkání, které asi tak trochu očekáváte, vás nemine v muzeu. Když si návštěvu necháte až na poslední chvíli jako my, ani vás to moc nepřekvapí. Kromě medvěda tam potkáte i vycpaného mrože, lišku uprostřed skoku, tuleně, spoustu ptáčků a horníka.

Když už si myslíte, že vás medvěd nemůže překvapit, zamíříte do kostela. Kostel stojí stejně jako sysselmanát na kopečku, taky je od něho pěkný výhled na město a ani moc nevypadá jako kostel. Je to skoro obyčejný dům se šikmou střechou, akorát má věžičku. Stejně jako na sysselmanátu se zujete, vejdete dovnitř… a je tam! Čeká na vás a těší se na pokec. Tenhle kousek má Čechy obzvlášť v oblibě, koneckonců byli to oni, kdo ho někdy v osmdesátých letech poslal do věčných lovišť.

Medvědí stopy zblízka

Abych to objasnila. Kostel v Longyearbyenu není jen místo, kde se lidé potkávají s Bohem. Co by taky dělal Bůh takhle na severu, že? Je to místo, kde se lidé potkávají i mezi sebou (a s medvědem). Místnost, která slouží jako chrámová loď, je rozdělena na dvě části, zadní – kostelovou a přední – potkávací. V té zadní je něco jako oltář, lavice, modlitební knížky a zpěvníky, v té přední části jsou stolečky a křesílka, police s knihami a časopisy a malý bar, kde si můžete dát čaj, kafe, vafli.
Protože jsem měla čas a náladu, vybrala jsem si křesílko, zamířila k polici s pěknou řádkou National Geographiců, namátkou jeden vytáhla, otevřela… a neřekli byste to, byl tam!

Situace se maličko změní, opustíte-li hranice města. Tam už si s medvědem jen tak nepoklábosíte. Odstrašujícím příkladem může být pomníček kousek od vyhlídky nad Longyearbyenem. Upomíná na událost z konce devadesátých let, kdy tu byla zabita studentka, která si vyšla s kamarádkou na výlet a nevzaly si s sebou zbraň. Je pravda, že medvědi by se tak vysoko a daleko od moře vyskytovat neměli. Tenhle to asi nevěděl…

…Skoro celé dopoledne jsme přenášeli bagáž přes boční morénu. Čelo ledovce bylo vysoké odhadem dvacet, pětadvacet metrů a i kdybychom nakrásně mohli slanit přímo na led fjordu, až k čelu jsme se nemohli dostat kvůli několika parádním trhlinám. Vyměnili jsme tedy lyže za mačky a bagáž ze sání naložili na záda. Brusle jsme neměli, takže dole na ledě jsme opět vzali zavděk lyžemi a vydali se napříč přes Austfjorden.
Tohle je místo s největší pravděpodobností, že potkáme medvěda. Tady ještě led vydrží dlouho, tady mají tuleni své díry, tady mají medvědi své loviště.

Medvědí stopy na zamrzlém fjordu

Na první stopy jsme narazili ještě před zdoláním čelní morény, která vypadá jako hromada kamení uprostřed fjordu. Opatrně jsme je překřížili, téměř po špičkách a obezřetně pokračovali dál. Asi po dvou stech metrech jsme přešli další a pak ještě asi desetkrát. Přestože jsme mazali, cesta po ledě nám trvala déle, než jsme si představovali. Na pevnině jsme si trošku oddechli, ale k obědu jsme si stejně sedli tak, abychom viděli na všechny strany. A to i přesto, že kus dál na začátku údolí se klidně pásli sobi.
Vytáhli jsme termosky s čajem a odjistili flintu. Zároveň s chroupáním műsli tyček jsme sledovali led fjordu… a byl tam! Důstojně, co tlapa tlapu mine kráčel po svém království, občas se zastavil a zavětřil. Musel o nás vědět. Medvěd je schopen vyčenichat tuleně na několik kilometrů a my jsme se už dva týdny nemyli. Než jsme se vystřídali u třístovky objektivu, byly vytažené petardy. Pravidlo „nejdřív fotit, potom střílet“ najednou nabylo na aktuálnosti. Přestože to vypadalo, že se medvěd jen tak fláká, pohyboval se neuvěřitelně rychle. Viděli jsme ho asi tak na čtyři sta, pět set metrů a věřím, že kdyby se rozhodl nás navštívit, ani bychom si nestihli nazout lyže. Když došel k našim stopám, zastavil se. Chvíli je očichával, chvíli větřil, chvíli se čumákem hrabal ve sněhu. Moc jsme nedýchali. Pak se pomalu vydal svým původním směrem.
I my jsme se pomalu vydali svým původním směrem. Nikomu nebylo moc do řeči. Těžko říct, jestli to bylo setkáním s medvědem nebo tím, že jsme opět šli do kopce. Sobi se dál nerušeně pásli asi dvě stě metrů od pobřeží.

Medvěd, tak jak ho zachytil Bobův foťák
(foto Bohumil Petrů)

Audience skončila, nám zbylo pár obrázků a vzpomínky. Tohohle medvěda nám už nikdo nesebere, je náš, tak jako my jsme jeho.

O ponožkové kultuře

Ponožková kultura vládne na Špicberkách od dob, kdy se tam těžilo uhlí. Aby se do domu nezanesl uhelný prach, všichni se zouvali. Zvyk přetrval dodnes, takže když jdete na informace, na úřad, do muzea, galerie, kostela, všude se musíte napřed zout. Je to docela praktické. Když v muzeu strávíte několik hodin, aspoň se vám v pohorkách nezpotí nohy. Ovšem pokud jste před návštěvou medvěda v muzeu byli několik týdnů na cestě, jsou ty ponožky trošičku cítit…
Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění do 2 minut i z mobilu
Krytí koronaviru či pojištění storna zájezdu
Sjednat
13.8.2007
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 22.39
Co je to karma a jak funguje?


Názory k článku

 NadpisVloženoAutor
Lední mědvěd 5.9.2007 20:36 Návštěvnice Špicberk
Re: Lední medvěd 17.9.2007 09:49 Radka
Cestovatel
TOPlist