nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Ararat - nejvyšší hora Turecka

Témata: Hory a pohoří, Turecko

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.

1-v-stupov-den-cca-3300-m
První výstupový den, cca 3300 m

Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.

jeden-z-prvn-ch-pohledu-na-ararat-5137-m-
Jeden z prvních pohledu na Ararat (5137 m. n. m.)

Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru

v--ka-v-m-vleze-na-mozek--
Výška nám vlezla na mozek

Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.

tenhle-z-kop-n-s-dorazil-cca-4100-m
Tenhle zákop v cca 4100 m nás dorazil

Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.

pohodov-sestup-smer-dogubeyazit
Pohodový sestup směr Doguebeyazit

Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta "přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Sjednejte si cestovní pojištění online!
Sleva 50% při sjednání online
Cestovní pojištění od 11 Kč na den
Přehledné srovnání nabídek
VYPOČÍTEJ
16.5.2011
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 23.62
Co je to karma a jak funguje?


Galerie k článku

1-v-stupov-den-cca-3300-m
1-v-stupov-den-cca-3300-m
jeden-z-prvn-ch-pohledu-na-ararat-5137-m-
jeden-z-prvn-ch-pohledu-na-ararat-5137-m-
moje-vrcholovka
moje-vrcholovka
pohled-na-ararat-pri-ceste-na-vrchol
pohled-na-ararat-pri-ceste-na-vrchol
pohodov-sestup-smer-dogubeyazit
pohodov-sestup-smer-dogubeyazit
rann-foto-pred-v-stupem
rann-foto-pred-v-stupem
Fotogalerie k článku Ararat - nejvyšší hora Turecka
Zobrazit všechny obrázky — celkem 8 obrázků

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.

Cestovatel
Sponzorované odkazy: · nejkrásnější fotky z Čech
Teambuilding · Bond, James Bond
TOPlist