Bohumil Černý

Minibiografie mořského vlka

Když jsem plul jako kluk na prkně po Botiči v pražských Vršovicích, ani ve snu mně nenapadlo, že budu námořníkem. Proč taky. V dávných dobách nám moře patřilo jen krátkou dobu a to ještě zásluhou kupce Sáma.

Prvně jsem se veřejně projevil v zelenobílém dresu dorostenců Bohemky, kdy jsme v ďolíčku hráli předzápas ligovému utkání mezi slavnou AC Spartou a FK Bohemians. Dříve to nebylo pěkné travnaté hřiště jako dnes, ale velká škvárová plocha. Stalo se to ke konci utkání, kdy mně při souboji přetrhl sparťanský útočník kopačkou gumu v trenýrkách. V zápalu hry jsem nic nepoznal a stalo co se stát muselo. Při běhu ze mně spadly trenýrky až ke kolenům a dopadl jsem po břiše na škváru. Nevím jakou dobu svítilo moje bílé pozadí uprostřed tmavého hřiště, ale po velkém aplausu jsem mazal do šatny.Možná,že jsem od té doby začal chodit širokým námořnickým krokem.

Přes spoustu času, který jsem věnoval sportu, stačil jsem projít školou ve strojním oboru se specializací na tlakovou a tepelnou energii.V těch letech začala také doba prvních lásek, prvního zklamání a prvního odpovědného zařazení ve vršovické Waldesce , dnešnímu Koh-i-nooru. Jako mladý začínající strojník jsem měl v náplni důležitou funkci  – odhoukávat nástup do práce i jeho ukončení. Párkrát jsem se netrefil do šesté ranní, odhoukal jsem jí o pár minut dříve a v ten moment to v okolních ulicích hučelo jak při leteckém poplachu…

Přišla vojna a s ní divadelní umění. Jednou přijeli do přerovských kasáren zástupci armádního divadla, dnešního Divadla na Vinohradech hledat nové talenty. Právě jsme v přerovském divadle nacvičovali skeč s místními děvčaty, což byl hlavní důvod pro opuštění kasáren. Na název si už nevzpomínám, ale hra „Pane vrchní v té polévce je moucha !“ měla několik různých obměn. Jak jsme se dozvěděli, že máme možnost dostat se do stověžaté matičky na výpomocné štěky, hra dostala takovou „šťávu“, že kulisy padaly až do hlediště. To zabralo Ani nevíme jak, ale několik z nás bylo „angažováno“ v Praze do velkých rolí – „paní přišlo vám psaní!“

S vojnou skončila i legrace. Po složení zkoušek se ze mně stal revizní technik, který sledoval technický stav pražských autobusů. Mělo to jednu výhodu – na rande jsem jezdil vyhlídkovým autobusem.Náhodou jsem se dozvěděl o naších prvních námořních lodích – o Republice,Li­dicích Dukle.V tu dobu jsem byl sám jako kůl v plotě. Rodiče, oba ještě mladí umřeli a tak se uskutečnilo první, formulářové spojení s Čechofrachtem Praha, předchůdkyní České námořní plavby.Nikoho jsem tam neznal, ve straně jsem nebyl a tak utíkal čas a já stále čekal a čekal…

Až jednoho podzimního dne přišel telegram – přijeďte na podnik, jste naloděn! Jako člen strojních posádek jsem putoval přes moře a oceány s Republikou, Lidicemi, Duklou a s anglickou osobní lodí „Highland Princess“.Po první několikaměsíční plavbě jsem dal vale samotě a v rychlosti se oženil. Na svatbu jsem si půjčil uniformu od našeho lodního lékaře, která mně pomohla k obdivu všech přítomných. Ale při hostině v hotelu mi všechno pokazil vrchní, když prohlásil, že livrejovaného vrátného už zaměstnávají.

Jak se zvedla železná opona v osmadevadesátém železná, letěli jsme se ženou za „Velkou louži“ do Ameriky. Při prohlídce Bílého domu se mne zmocnila pýcha malého českého člověka. Vzpomněl jsem si na nádhernou siluetu Hradčan i sv. Víta a uvědomil si hodnoty vlastní země. Nejzajímavější na cestování nebo putování světem byla setkání s docela obyčejnými lidmi a s jejich zvyky. Stejně se chlubí domorodý rybář na Srí Lance jako náš rybář u Třeboňského rybníka – jen úlovek je jiný.

V důchodu jsem opět ve škole a ve volném čase se snažím psát. Při psaní nepoužívám jména lodí, vždyť jsou jako ženy, některé štíhlé, jiné široké, malé nebo dlouhé, ale pro všechny námořníky jsou ty nejlepší a nejkrásnější. Nezáleží tolik na názvu, ale na ocelové duši a motorovém srdci, kterému posádka bezmezně věří, že je i z té nejhorší bouře dostane. Věří také „starému“ z boží milosti kapitánu lodi že doplují tam kam mají namířeno…

A jak se cítí bývalý námořník jako děda, dědeček, dědoušek – prostě jako dědek ? Mohu všem mladým i starým mořským vlkům potvrdit, že být dědečkem je to nejkrásnější co mně v životě mohlo potkat !

Bohumil Černý na Cestovateli

 
TOPlist