Andrea Kaucká

Kdo jsem a čím se přibližně živím

Jsem na světě docela dost dlouho a tak trochu jsem se minula povoláním. Do školy jsem sice chodila dost dlouho, ale vlezla jsem do špatných dveří. Ovládat restauraci, bar nebo kočírovat hotel mě nějak nesebralo.

Možná si někteří poklepou na čelo, jak může někdo opustit tak „dobré ryto“. Ale dá se. Zakusila jsem různé profese v kanceláři, v hotelu, v obchodě, továrně, na farmě, na vinici a dokonce i v továrně s CNC stroji. S mým partnerem Reném pojíme příjemné s užitečným. Za výdělky jezdíme do evropských států.

Jak jsem se k cestování dostal

Jaká byla cesta až sem? Cestovala jsem jako dítě, i když jen se svým sportem po republice, už tenkrát se mi to líbilo. Později jsem měla okolo sebe spoustu lidí, které cestování zrovna neuhranulo. Takové ty klasické dovči nebyly to pravé. Ležet 10 dní na pláži a opékat se z jedné a druhé strany pro mě není to pravé, i když i to je někdy potřeba a po náročném cestování se šikne. Jet za hranice všedních dnů by mělo něco přinést.

Z hnízda jsem přeci jen vylétla, nejprve po blízkém okolí evropském a pak rovnou na druhý konec světa – Nový Zéland. Asi tak tam to nějak začalo… Po návratu do šedivé Evropy mi bylo jasné, jakým směrem se můj život bude ubírat. Přišly na řadu deštivé, zelené i suché země, kde jsme nejen pracovali, ale zároveň si je téměř celé také prohlédli.

Koncem roku 2005 mě napadla šílenost, tenkrát nestandartní a v Čechách ojedinělá – cesta do Afriky. René se ničemu nebránil a tak jsme začali šetřit a započali jsme náročné přípravy. O tři roky později v roce 2008 jsme vyměnili pohodlnou postel za pohodlný spacák ve stanu na střeše expedičního offroadu Nissan Patrol. 10 měsíců jsme brázdili cesty černého kontinentu – Afriku od sever k jihu po východním pobřeží, která nás očarovala natolik, že se tam rádi vracíme. Změna byla naplněním mého snu.

Cestování je droga a jako u každé drogy, čím víc si ji bereš, tím více jí chceš a potřebuješ a tím horší jsou „absťáky“…

Moje zatím největší cesta

Myslíte ta cesta cestovatelská nebo ta úplně první, kdy jsem se postavila na vlastní nohy? ;o) Myslím, že mi byl necelý jeden rok…

Jasně, že myslíte cestovatelskou. Tak tu úplně největší mám již za sebou. Není jen největší, ale i nejzajímavější a nejbohatší. Říká se jí „Cesta napříč Afrikou – od severu k jihu po východním pobřeží“. Z původně plánovaných 6 měsíců z Tunisu do JAR se stalo 10 měsíců. To bylo v roce 2008–2009.

Od té doby je naše expediční auto zaparkované na jihu a čeká na naše každoroční návraty…

Moje další parádní cesty

Jedna velká parádní cesta, kromě té africké, byla cesta ke Kiwákům. Téměř dva roky u protinožců. Nový Zéland byl můj druhý domov, moc ráda na něj vzpomínám a doufám, že se tam ještě podívám.

Ale i ty menší cesty, napříč Velkou Británií a Skotskem, nebo Švédskem a severem Norska, mají významný zářez na kmeni mého života.

Každá cesta, i ta malá a krátká je svým způsobem parádní, záleží jakou jí člověk chce mít a jak ji prožít… Všude je krásně a každá země má své kouzlo.

Můj nejintenzivnější zážitek z cest

Intenzivních zažitků na každé cestě je moc, nejsou jen veselé a milé, ale i nepříjemné a smutné. A to vše je součást cest a neodmyslitelně patří k sobě.

Protože v posledních letech kočujeme mezi Afrikou, Českem a Anglií, jsou to zážitky z těchto zemí.

Z cest po Africe je jich spousty. Čekají na každém rohu, tak jen pár po různu: stali se z nás potápěči a poprvé jsme se ponořili do hlubin Rudého moře – ty začátky asi nikdo jen tak nezapomíná. S láskou vzpomínáme na nejčernější z černých z oblasti na hranicích Jižního Súdánu, „výcvik hyen ve východní Etiopii“, tedy krmení hyen v Etiopii viz foto, pozvání na večeři a kávový ceremoniál v kmenové vesnici Hamar v údolí Omo v jižní Etiopii, grilování masa s Masaji, procházka s 11měsíčními lvíčaty v Zimbabwe, cestování po severní a západní Namibii, hrátky 6ti člené smečky lvů s pneumatikami u našeho auta v Transfrontier národním parku a další a další. Toto je jen zlomek našich nezapoměnutelných zážitků, které se nejen podíleli na tom, že se do Afriky stále vracíme, ale náš výlet dělali bohatší. Zajímají Vás také? Chcete se pobavit? Podívejte se na naše stránky.

Moje osobní stránky

Mé tedy naše (s přítelem Reném) stránky po česku jsou www.divokaafri­ka.cz

Proč vlastně cestuji

Na světě je mnoho krásných míst, panenských, neposkvrněných a turisty nepřaválcovaných… Lákají k návštěvě a poznání. Samotné cestování člověka naplňuje poznáním, zkušenostmi, zážitky, novými pohledy a obrazy, jež nás dělají bohatšími a vyzrálejšími. Není tu řeč o bohatství materiálním, o senzacechtivosti, která je dnes hlavní důvod a hnací motor spousty lidí, ale o bohatství duševním, citovým a vědomostním…

Každá cesta člověka mění, pomáhá mu dívat se na svět jinýma očima, přehodnotit priority v životě, udělat si svůj vlastní pohled se svými poznatky a zkušenostmi…U­možňuje mu poznat různé kultury světa a spousty krásných lidí!

A proto také cestuji i já.

Plány a co když necestuji

Když cestuji, snažím se jednotlivé země poznat do posledního koutku, ze všech stran a se vším všudy. Chci znát jejich kulturu, životní styl, charakter. Z jedné i měsíční cesty po zemi se nedá získat tolik poznatků a zkušeností, aby člověk mohl říci „zemi znám“. Vracím se tedy tam kde jsem již byla, abych věděla více. Každý rok přidáváme další místa nebo i země, které jsme ještě neprobádali. Afrika je každým rokem jiná, v každé sezóně vypadá jinak, je nádherná a bohatá, i drsná a surová. Je to drahá destinace, ale za to dá zážitky a poznání, která jsou nedocenitelná. Plány jsou jednoduché, poznávat a poznávat a poznávat…

Nepracuji na žádných projektech spojených s humanitárními pomocemi, na toto téma mám svůj názor, ke kterému jsem dospěla po absolvování cesty po vesnicích a zákoutích černého kontinentu. Ta mi otevřela oči. Věci se mají jinak, než nám je tady podávají. A projekty se kterými se v vropě roztrhl pytel ve většině případů nadělají víc škody než užitku v destinaci kam jsou určené. Tedy jestli tam vůbec dojdou.

Jelikož na cestách moc času nezbývá, protože si plně užívám každého dne v dalekých končinách, čas po návratu trávím nad počítačem, zpracovávám vše okolo (deník, fotky a poznatky). Někdo si řekne, cestování je dovolená, ale kolikrát si přeji být radši v práci a trochu si odpočinout! Nyní při práci, ve volných chvílích píšu cestopisy pro tento a další cestovatelské portály, do novin nebo cestovatelských časopisů. Doufám, že se Vám líbí a při jejich čtení v duchu cestujete s námi. Moc vás na cestách s námi tedy vítám.

Právě psaním se v myšlenkách vracím zpět, znovu a znovu na místa, která se nám tak líbila, nebo i nelíbila. Mnohokrát si přeji, ráno se probudit v našem domku na 4 kolech, poslouchat uvřeštěné Ibisy a brázdit nové a nové cesty kontinentu… Návrat do Afriky, třeba hned…

Moje další záliby

Složitá a náročná rodinná situace vyžaduje dost času, když jsem doma, věnuji se tomu. Ale i tak se najde volná chvíle a to pak vyplní offroady a veteránské vozy východního bloku, fotografování zvířat, přírody a zajímavých lidí. Sport a zábava.

Způsob dopravy, který doma nepoužívám

Už jsem dlouho nejela stopem a jinak vlastně používám vše ;o)

Jídlo, které doma nejím

Zrovna mě nic moc nenapadá, myslím, že se ale nějaká jídla najdou. Aha, už vím, třeba držková mi nepřináší ten pravý požitek…

Andrea Kaucká na Cestovateli

 
TOPlist