nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Obsazení Tibetu a následná okupace

Tibet je země položená na vysokohorském platu rozkládající se na území 2,5 mil. km2 (více než dvě třetiny celkové rozlohy Indie). Průměrná nadmořská výška tibetského území přesahuje 3800 m. Tibeťané jsou tradičně především kočovní nomádi, zemědělský způsob života je rozšířený pouze na jihu země a v blízkosti řek. Až do čínské invaze byl Tibet feudálním státem, kde veškerá politická a správní moc byla rozdělena rovnoměrně mezi duchovní a světské úředníky. V čele státu stál dalajlama, nejvyšší v hierarchii církevních hodnostářů a zároveň nejvyšší světský úředník – představující jednotu státu a církve.

Z hlediska mezinárodní suverenity Tibet v průběhu své dlouhé historie prošel nejrůznějšími etapami vývoje. V čase budování tibetské říše byl Tibet vojensky silný se značnými expanzivními tendencemi. V 8.st. dokonce Tibet okupoval značnou část Číny, nakrátko se zmocnil i tehdejšího čínského hlavního města Si- anu. Příchod buddhismu však Tibeťany přeměnil z obávaných válečníků v mírumilovný národ, který nadále byl spíše terčem nežli strůjcem vojenských invazí. Tibet se nejprve na dlouhou dobu stal mongolským protektorátem (mongolská říše ale na druhou stranu přestoupila na tibetský buddhismus – mezi Tibetem a Mongolskem se postupně vyvinul vztah označovaný jako čhö-jön, tj. vztah duchovního učitele a patrona). Od 18. století až do začátku století dvacátého pak Tibet byl protektorátem Číny (také tento protektorát však byl mírovým svazkem spočívajícím víceméně v přítomnosti čínských vyslanců v Tibetu; Čína se nijak nepokoušela vykonávat jakýkoliv vliv na vnitrostátní a vlastně ani mezinárodní záležitosti země). Britská invaze v roce 1904 přiřadila Tibet do britské zájmové sféry – především s cílem omezit vliv Ruska a Číny v Tibetu (také však bez ambicí zasahovat do správy státu). V souvislosti s pádem čínského císařství v roce 1911 Tibet oficiálně vypověděl ze svého území čínské vyslance a vyhlásil nezávislost, kterou si pak udržel až do roku 1951. V roce 1949 v Číně zvítězila komunistická revoluce. Nově vytvořená Čínská lidová republika jako jeden ze svých prioritních cílů postavila tzv. osvobození Tibetu a jeho znovu připojení k mateřské Číně. Již v říjnu roku 1950 čínské ozbrojené síly zahájily rozsáhlou invazi do Tibetu. Poté, co do čínských rukou připadlo město Čhamdo, hlavní město východního Tibetu, a Číňané hrozili dalším postupem do vnitrozemí, Tibet byl donucen podepsat tzv. „Sedmnáctibodovou smlouvu,“ v níž se zcela vzdal své suverenity ve prospěch Číny a umožnil rozmístění čínských vojenských jednotek na svém území. Tibeťanům na druhou stranu měla být zaručena určitá autonomie založená na respektu k náboženské víře, stávajícímu politickému systému, národnímu jazyku a kultuře. Jelikož Tibeťané tyto reformy (prosazované mnohdy za použití násilí a zcela v rozporu se sliby danými sedmnáctibodovou smlouvou) chápali jako nepřístojné zasahování do svých práv a zvyků, zejména na východě Tibetu čínská moc narazila na otevřený partyzánský odboj. Stupňující se napětí vyvrcholilo 10. března 1959 masivním povstáním v hlavním městě Lhase. Číňané této tibetské demonstrace odporu využili jako záminky k úplnému převzetí vlády nad Tibetem. Povstání bylo krvavě potlačeno a 14. tibetský dalajlama spolu s celou tibetskou vládou uprchli do indického exilu.

Odchod dalajlamovy vlády do exilu zbavil Čínu posledních zábran. V průběhu samotného lhaského povstání čínská armáda za pouhé tři dny zabila 10 000 až 15 000 Tibeťanů. Podle tajné armádní zprávy určené pro čínské vojenské velení, kterou ukořistily tibetské partyzánské jednotky, za období od března 1959 do října 1960 bylo jen v centrálním Tibetu zabito 87 000 Tibeťanů. Hlavními obětmi čínských čistek se stali prominenti bývalého režimu, statkáři a mniši a mnišky v buddhistických klášterech. Desetitisíce obětí si vyžádala kolektivizace zemědělství spojená s trvalým usídlováním nomádů do tzv. komun. Jakýkoliv odpor proti záměrům čínské státní moci byl trestán smrtí či deportací do pracovních táborů. Popravy se konaly bez řádného procesu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. V tibetštině se objevilo nové slovo thabdzing vyjadřující stav duševního utrpení a hrůzy, se kterým tyto popravy byly spojeny. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet vlastní rodiče, rodiče museli tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí četu. Po skončení popravy vojáci nejprve svezli oběti do otevřených hrobů a poté nutili pozůstalé, aby oslavovali a tančili na mrtvých tělech – neboť prý byli vymýceni nepřátelé lidu a socialistického zřízení. Mnohé rodiny, než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly hromadnou sebevraždu. Celkový počet popravených přesahuje 150 000, dalších 9 000 osob spáchalo sebevraždu. Časté bylo i bombardování a dělostřelecké oblehání vesnic a klášterů usvědčených nebo podezřelých z odboje. Patrně nejznámějším případem tohoto druhu byl klášter v Lithangu ve východním Tibetu podezřelý z organizování protičínských aktivit, který čínská armáda dne 1.června 1956 srovnala se zemí právě ve chvíli, kdy se zde na náboženské pouti shromáždily tisíce poutníků. Bombardéry nejprve na přelidněný klášter svrhly několik náloží, zbytek uprchlých poutníků pak usmrtily dávky z nízko nalétávajících stíhaček. Guvernér Lithangu byl veřejně umučen k smrti a všichni přeživší mniši, kteří v době náletu nepobývali v klášteře, byli zastřeleni. V povstáních a nepokojích proti čínské okupaci zahynulo celkem více než 400 000 lidí.

Tibeťané byli využíváni jako levná pracovní síla ve vězeních a koncentračních táborech. Jména vězeňských komplexů jako Dabži, Miňa a Si-ning jsou známa po celém Tibetu a vyvolávají v Tibeťanech podobnou hrůzu jako jména Osvětim či Dachau vyvolávají v Evropě. V drsných podmínkách severotibetského vysokohorského plata v oblasti Džhang Cchalakha v pěti věznicích si více než 10 000 Tibeťanů odpykávalo své tresty na nucených pracích při těžbě boraxu; podle svědectví vězňů každý den 10 až 30 Tibeťanů zahynulo následkem hladu, bití a vysílení – ročně tak zemřelo okolo 8000 vězňů, kteří byli průběžně nahrazováni. V tibetských věznicích a pracovních táborech v průběhu čínské okupace zahynulo více než 250 000 vězňů. Přes 90 000 lidí přitom zemřelo následkem mučení. Způsoby mučení a špatného zacházení s tibetskými vězni byly podrobně popsány stovkami vězňů, kterým se podařilo z Tibetu uprchnout do exilu. Mezi obvyklé prostředky patří bití elektrickými důtkami, holemi, železnými tyčemi, kopání, aplikace elektrických důtek do řitního otvoru či pohlavních orgánů, zhášení cigaret o kůži, sexuální zneužívání, pochodování bez obuvi a ponožek po zamrzlém nádvoří věznice či naopak několikadenní pobyt vězně přivázaného ke kůlu ve spalujícím tibetském vysokohorském slunci s vyholenou hlavou.

V roce 1966 nejvyšší představitel čínské vládní moci Mao Ce-tung zahájil celočínskou kampaň za upevnění socialistického systému, tzv. kulturní revoluci. Cílem kulturní revoluce bylo především odstavit od veřejných funkcí všechny osoby podezřelé z kapitalistických tendencí a upevnit Maovo postavení v zemi. Druhotným cílem pak bylo transformovat vzdělání, umění a literaturu, aby sloužily cílům budování socialismu. Kulturní revoluce se pochopitelně nevyhnula ani Tibetu. Zatýkání, mučení, deportace a popravy se opět staly každodenní součástí tibetského života. Hlavním objektem násilí se tentokrát staly kláštery, jejich obyvatelé a vůbec veškerý náboženský život na územích obývaných tibetským obyvatelstvem. Nečetné náboženské budovy a artefakty, které přežily útoky v předcházejících letech, byly zničeny, vypleněny či znesvěceny nyní. Z původního počtu 6 259 klášterů s přibližně 600 000 rezidentními mnichy a mniškami zůstalo po skončení kulturní revoluce jen 8 klášterů a přibližně 900 mnichů a mnišek. Jakékoliv projevy tibetského národního cítění (např. tibetské oblečení) či náboženské víry (např. nošení růžence či hlasité modlení) byly prohlášeny za vlastizrádné a trestány smrtí či vězením. Tibetské umělecké památky a historické písemnosti byly rozprodány a spáleny.

Obsazení Tibetu čínskými vojsky a následné hromadné zabíjení tibetského obyvatelstva v padesátých a šedesátých letech bylo jedním z prvních případů, kdy Úmluva o zabránění a trestání genocidia měla dojít praktického uplatnění a zároveň prvním z případů, kdy uplatněna nebyla.

Existovalo závažné podezření, že se Čína v Tibetu dopouští genocidia (a také zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti), mezinárodní společenství vůbec nereagovalo.Teprve tehdy, když čínský teror v Tibetu dosáhl takových rozměrů, že jej již nešlo přejít bez povšimnutí, OSN v letech 1959 a 1960 pověřila nezávislou mezinárodní komisi právníků vypracováním studie o situaci v Tibetu.Přestože zpráva potvrzovala tyto podezření, OSN reagovala pouze vydáním tři rezolucí, v nichž Čínu vyzvala k ukončení všech praktik, které zbavují Tibeťany lidských práv a základních svobod. Čína na tyto rezoluce ani neodpověděla.

Podle údajů exilové vlády Tibetu zahynulo v důsledku čínské přítomnosti na tibetském území více než 1,2 mil. Tibeťanů z původního počtu 4–6 mil. – tedy asi jedna pětina.Čína také do značné míry zlikvidovala tamní unikátní buddhistickou kulturu a tak v boji s genocidou lidstvo utrpělo další významnou porážku.

Zdroj: www.tibinfo.cz (zkráceno)

Blog: Toulky brněnskou současností
Názory k zápisku: celkem 1 (poslední 31.3.2008 18:17)
20.3.2008 18:39
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 29.01
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

 NadpisVloženoAutor
Feudalismus 31.3.2008 18:17 \TeX nosma\v{z}ka
TOPlist