V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. V tomto miniseriálu se s vámi podělím o své nejen cyklistické zkušenosti a zážitky z pestrobarevného asijského světa.
Druhý prosinec, to je nejvyšší čas nasednout na letadlo a nechat se přenést někam, kde málokdo tuší, co jsou zimní gumy. Tentokrát padá volba na Bangkok. Teplo tam je, lacino taky, na dobré lidi a dobré jídlo snad také narazíme a proč to tentokrát nezkusit na kole? Času máme dost na to abychom se po jihovýchodní Asii trochu projeli, a navíc ulehčíme rozpočtu za místní dopravu a nervům za nekonečné stání na stopu. Je rozhodnuto, balíme bicykly do krabic a letíme.
Z Bangkoku mizíme, co nám kola stačí. Zprvu mě láká odjet na jih a kouknout se na zapomenuté ostrůvky a pláže, o nichž mořemilní cestovatelé tolik básní, ale pak dám na radu zkušenějšího a poslušně namířím azimut k severu. První kilometry jsou ve znamení děsu a hrůzy na bangkokských dálnicích, které korunuje levostranný provoz. První zkušenost s asijskou dopravou a hned takhle z ostra. Nezbývá než zdrhnout do rýžových polí a doufat, že cestičky podél zavlažovacích kanálů neskončí v hladové tygří tlamě. Promotat se spletí cest a kanálů pomáhá GPS, mapy z openstreet maps kupodivu znají kdejakou ovčí stezku. Bod pro satelitní navigaci. V bývalém hlavním městě Ayutthaya slavíme královy narozeniny. V Sukothai, centru prvního thajského království, obdivujeme hromady cihel z 13. století a v Lopburi si necháváme ohlodat sedlo drzým makakem. V každém městě velebíme naše dvoukolé oře, slouží nám jako dokonalá obrana proti všudypřítomným tuktukářům (taxikářům).
Čím dál na sever, tím méně provozu, krajina se stává hornatější, jízda příjemnější, džungle přibývá a civilizace ubývá. Nejkrásnější úseky na nás čekají v divočině thajsko-barmského pohraničí a v horských oblastech kolem města Chiang Mai. Ale zadarmo rozhodně nejsou. Thajští inženýři mají jednu velmi nepěknou vlastnost: stavějí silnice do převisu. Nad takovým sklonem zůstává rozum a kolo nejprve stát a posléze i s cyklistou padá na zad. A nedej Buddha, když skončí asfalt, pak už se poměr šlapání do pedálů a tlačení bicyklu povážlivě naklání k druhé variantě. Po několika vytlačených kopcích slibujeme absolutní věrnost asfaltu. Jenže pak se objeví lákadlo v podobě výrazné terénní zkratky v údolí řeky Kok.
Tento článek je prvním dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.
Trasa vedoucí kolem řeky musí vést zákonitě po rovině a kolem klikatících se meandrů a rybářských vesniček jsme ještě pořádně nejeli. Dle map odhadujeme pohodový, mírně se houpající terén s minimálním převýšením. Chyba. Kokskou cyklostezku záhy překřtím na Kokotskou. Rozbitá bahnitá cesta sice vede pár metrů od řeky, ale to jí v žádném případě nebrání, aby svým profilem připomínala záznam z EKG silně rozrušeného slona. V polovině trasy, kdy už není úniku se i cesta plná hlubokých kráterů ztrácí a zbývá úzká pěšinka obrostlá trnitým křovím, což ocením, když uhýbám dvojici členů thajského motorkářského gangu (tento gang zahrnuje asi 96,7 % thajského národa). Jinde bych si řekla, že je to v pohodě, když projede motorka, projedu i já, jenže tady platí zcela jiná pravidla. Za chvíli už tlačíme do převisu, nohy podkluzují v bahně a písku, kloužeme z kopce dolů a takhle stále dokola až do setmění. Odteď už to s asfaltem myslím opravdu vážně, dost bylo experimentů.
Rozpočet jako tradičně našponovaný, takže rozmazlování se pod střechou hotelů omezujeme na minimum a většinu nocí trávíme ve stanu. Kde ho postavit? V poli rýžovém, banánovém, třtinovém či papájovém. Záleží na tom, která plodina právě lemuje silnici. Pole jsou téměř všude a najít v nich dvakrát dva metry pro plátěný domek není problém, jenže chybí voda na umytí zaprášené a zpocené tělesné schránky. Na radu domorodkyně zkoušíme žádat o azyl v buddhistických chrámech, které jsou úplně všude. Dobrotiví mnichové poskytují kus trávníku, bezpečí a brzký ranní budíček v podobě bušení do gongů. Co si budeme namlouvat, má to své rezervy. Po týdnu nocležení v polích a chrámech postupujeme do dalšího levelu: noclehy na hřištích škol. Na večer se zde schází sportů chtivá omladina a mezi ní nechybí ani několik dospělých. Pantomimou se ptáme, zda lze na hřišti přenocovat a jsme vítáni, přesněji řečeno, nejsme vyhozeni. Bonus v podobě hadice s vodou motivuje k zahájení pravidelné školní docházky. Na seznam kurióznějších nocležišť zapisujeme uprchlický tábor Mae La a zahradu thajské armády.
Opravdu se jich prvních pár týdnů bojím. Poprvé v asijské džungli, úzká provozuprostá silnička, nikde nikdo… zdá se mi vcelku pravděpodobné, že za zatáčkou číhá tygr a čeká právě na mě. Dobrodružného setkání se vzácnou šelmou se nedočkáme, zato slonů je dostatek. Slon, thajsky Chang, je totiž nejen chobotnatec, ale i značka dobrého a silného thajského piva. Doporučují dva ze dvou členů výpravy.
Můj cyklotip
Thajsko-barmské pohraničí mezi městy Mae Sot a Mae Hong Son Délka: 380 km, nadmořská výška 108 – 861 m.n.m., nastoupáno a naklesáno přes 4000 výškových metrů, asfalt různé kvality s několika šotolinovými úseky. S plnými brašnami a pohodovým tempem 6 dnů.
