nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

V Jemenu nosí každý muž zahnutý nůž

Vstupní ozubené brány Bab el – Jamanu svítí bělostnou barvou. Ve starém městě San. se zdvihají z pouště pět set let staré pětipatrové domy jako by uzavírali přísun rozpáleného vzduchu na tržiště a úzké ulice.Na oplátku poskytují věžové domy v horku potřebný stín a v zimě příjemné teplo. Začíná čas modliteb a před mešitou si muslimové pečlivě myjí ruce a nohy, aby podle koránu vstupovali dovnitř čistí a bez bot. Ženy se nesmí modlit společně s muži a je pro ně v mešitě vyhrazena oddělená místnost. Z věžových domů a z jejich teras je vidět celé město, štíhlé věže minaretů a staré , arabské budovy s bílým, ozdobným lemováním podobajícím se čokoládovým dortům. V dálce se zdvihá tajuplný vrch Džebel Nakum, kde byli v dávných dobách ukryty královské poklady. Na druhé straně se krčí staré židovské domy a dál za městem, pár skupinek vyschlých palem a nekonečná, opálově zbarvená poušť…

Kupte si nůž !

Městské tržiště je plné křiku a barev. Převládá bílá a černá. Muži nosí na hlavě šátek, upevněný kroužkem, bílý oděv, nebo bavlněný háv a ženy podkasané kalhoty pod volnými halenami Po obou stranách ulice se prodává všechno možné. Elektronika, hrnce, hodinky, fotoaparáty a najednou je před námi obchod jako z dávných dob. Stovky nožů, krátkých, dlouhých, vykládaných zlatem, stříbrem, mědí, různě zbarvených ale všechny typicky zahnuté, symbolizující v Jemenu sílu a odvahu. „ Cizinče kupte si nůž !“ láká nás mladý Arab, s šátkem omotaným kolem hlavy. Prohlížíme široké nože, které jsou pomalovány červenou, žlutou nebo zelenou barvou, některé jsou několikabarevné se zdobenou rukovětí. Prodavači pozorují náš zájem a mazaně se mezi sebou dohadují. „ Třicet dolarů,“ říká ten druhý, podle gesta majitel obchodu a podává nám zlacený nůž. Mám chuť říci, jestli nechce rovných sto, ale dodržuji místní zvyky. Pomalu se otáčíme a děláme, že odcházíme. Rozehraná orientální hra pozvolna pokračuje. Obchodníci nás lákají zpět, přidávají kožené pouzdro a o pár dolarů snižují cenu. Opět s cenou nesouhlasíme a skutečně odcházíme. Obchodníci ztichnou a majitel vybíhá za námi na ulici. Pobíhá kolem nás a vysvětluje, že snížením ceny okrádáme jeho rodinu která má na krku dvě babičky, stížené vleklou chorobou a šest hladových dětí. Běduje nad svým bídným životem, nad velkou konkurencí, která jej doslova ničí a táhne nás zpátky do svého obchodu. Znovu ukazuje zahnuté nože, hladí střenky, obě strany v rychlosti počítají, až konečně je obchod uzavřen. Cena, kterou jsme usmlouvali skoro na polovinu, je přijata. Arab mnohokrát děkuje – je zřejmě s obchodem spokojen a my také. Nastává dlouhé loučení, s mnoha úsměvy a úklony.

Jiná země – jiný mrav

Zdejší život se odehrává napůl v obchodě nebo v živnosti a další polovina venku. Před vchodem do domu staví holič na chodník židli a strká zákazníkovi do ruky zrcátko – ať se dívá. Jak se říká – jiná země, jiný mrav. Arabové mají svoje ženy za přitažlivější a krásnější než jiné cizinky. Štíhlejší ženy považují za nemocné a neschopné vychovávat větší počet dětí. Mají tím výhodu navštěvovat cukrárny společně s manželem a konzumovat mnoho zákusků. Muslimské ženy i v době moderního dvacátého století nosí svůj černý závoj – čádor, tak jak to požaduje islám. To znamená , že musí být zahaleny paže, nohy i čelo a látka se ještě přehodí přes rameno a ovijí kolem čela a brady. Nakonec z tváře vykukují na svět jen velké tmavé oči.

Ženská nevěra

V Jemenu a ostatních zemích arabského poloostrova se přísně dodržuje islám, který řídí život všech obyvatel. Mnozí Arabové jsou sice k cizincům ohleduplní ochotně poradí, vysvětlí a pomohou, ale stále ještě neuznávají evropský způsob života. Muž tady nepodává ruku ženě a odsuzuje, když se ostatní drží za ruce nebo se veřejně líbají. Ženská nevěra se trestá na mnoha místech krutým způsobem., zatím co mužům umožňují právní normy koránu další tři manželky nebo milenky. Někdy stačí, aby manžel řekl třikrát za sebou – „zavrhují svou manželku“ a rozvod je uskutečněn.Také v případě, že žena není plodná a je to dokázáno, může se s ní rozvést. Při procházkách mohou ženy navštívit veřejné podniky jen v doprovodu manžela, ale vyjít si sami do kaváren nebo do kina by bylo nepřípustné a nesprávné.Mít svůj vlastní byt, plat nebo řídit auto o tom si mohou ženy usilující o emancipaci jenom snít.Ať jsou z vyšších nebo nižších vrstev, nemají to lehké Ženy bohatších mužů mají výhodu v ochraně před veřejným životem. Ovšem jen z důvodu, aby nepracovaly pod dohledem jiných mužů. V Jemenu a ostatních zemích arabského poloostrova se přísně dodržuje islám, který řídí život všech obyvatel.

Nikdy nesmí podrážky našich bot směřovat k někomu jinému

Kolem nás se pomalu, ale jistě tvoří pohyblivý kruh pouličních obchodníků, který se neustále zužuje. Hubený, tmavý Arab nám vnucuje cvičenou, křiklavě oblečenou opičku a strká nám do rukou řetízek. Ustupujeme do místní, tradiční restaurace. Má to dvě výhody. Podomní prodavače dovnitř nepustí a když chceme poznat jakoukoliv zem a její zvyky, zajdeme do podobného zařízení. Uvnitř sedí na kobercích plno neznámých lidí, kteří mluví neznámou řečí, jedí neznámé jídlo, hraje tady podivná, táhlá hudba a pijí se neznámé šťávy. Jen ženy a alkohol tady chybí – korán to zakazuje. Sedíme se zkříženýma nohama a jak je tady zvykem a slušností, nesmí podrážky našich bot směřovat proti někomu jinému.V kuchyni je slyšet zpěv a prskání pečeného skopového i jehněčího masa a ochotný číšník přináší na talířích rýži s cibulkou a arabský chléb khubus. Jsou to placky, které podle tradice si hosté berou palcem a dvěma prsty pravé ruky. Používání levé ruky při jídle a pití se považuje za urážku – i prezident Clinton jako levák, by tady neuspěl. Bohatý oběd končí ovocem s přeslazenými dorty a ani nás nepřekvapuje hlasité krkání ostatních hostů, vyjadřující tak vděk hostiteli a jeho jídlu. Voní to tady hořkou kávou, dálkou a vodními dýmkami.

Chudá zem arabského poloostrova

Jemenská republika – ekonomicky nejslabší stát Arabského poloostrova má alespoň primát vysokých hor, s nejvyšším vrcholem celého poloostrova, téměř čtyř tisícovým Džebel Hadhurem, který je od Rudého moře oddělen Horkou zemí – nížinou Tiháma. Právě ta hornatá část země je nejkrásnější a pravidelně přicházející monzun doplňuje koryta řek a říček, které přináší vodu pro kávovníkové keře, jež mnoho let hlásají do světa jméno – Mokka. Další den vyjíždíme autem do pouště. Čím dále se vzdalujeme městu, tím více potkáváme skupinek beduínů, kteří vedou svoje klidné a věrné velbloudy. Za dávných dob křižáckých válek, kdy se Jemen obrátil k Islámu, dokázali beduíni přežít v písečných dunách jen díky svým velbloudům. Moře a vzduch, s loďmi a letadly vyřadily dřívější velké a bohaté karavany. Auto náhle brzdí a náš jemenský přítel Ahmed, který u nás studoval, ukazuje na vlnící se písek. „Zmije rohatá“ říká a pohybem ruky naznačuje, abychom klidně stáli. – 4 – Ještě pár vlnovek, chvilku čekání a z písku vykukuje jen hlava, dva trnovité růžky a oči, které vnímají spíše pohyby než tvary. Jedovatý had kmitá jazykem do vzduchu, zkoumá pach okolí, jež se zachytí na vlhké špičce jazyku a přenáší se k čichovému orgánu. Nikdo z nás se nehýbá a tak zmije začíná odhrabávat hlavou písek, kterou má ohnutou kolmo k tělu a spodní čelistí vyhrabuje písek jako lopatkou. Její žlutavě šedé tělo s tmavými skvrnami na hřbetě a na bocích se svijí do kroužku a citlivý jazyk zjišťuje, zda jsme potrava, jak velká a zda se dáme polknout. Ahmed zadupal do písku, rozhodil ruce a had se rychle zaryl přední částí hlavy, podobající se klínu, pod písečný povrh.

Příběh statečného kocoura

„Když jsme viděli toho hada, tak si vzpomínám na příběh, který se dodnes vypráví v Hodejdě,“ říká náš průvodce, jen jsme nasedli opět do auta a pokračuje. „Na okraji tohoto přístavního města, žil v malém domku sedmiletý chlapec s rodiči, psem a kocourem. Jednou přišel chlapec ze školy, vzal knížku a usadil se na dvorku pod stromem. S kocourem v klíně seděl a četl. Dlouhou dobu se nic nedělo. Z ničeho nic kocour vyskočil, celý se naježil a divoce prskal na strom pod kterým oba seděli. Chlapec se podíval vzhůru a s hrůzou zjistil, že se k němu spouští téměř metrový had Kocour se vymrštil a strhnul jedovatého hada na zem. Statečný ochránce mu překousl krk a zachránil tak malého chlapce,“ dokončil Ahmed skutečný příběh.

Cesta do Hodejdy

Před námi se rozkládá tichá poušť, modrá do dálky a zjizvená nekonečnými rýhami. Stále je to oblast nomádů, kteří kočují se svými velbloudy a kozami od oázy k oáze. Kolem nás projíždí malá skupinka s naloženým nákladem a s velkým zpoždění za nimi jede samotný jezdec, ke kterému se s autem blížíme. „Alláh je veliký!“ zdraví ho Ahmed a ptá se jestli něco nepotřebuje. Starý beduín se zastavil, poklonil se do strany polední, potom na stranu půlnoční a nakonec poklekl do písku směrem k Mekkce. „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného…“ pokračuje stařec v rozjímání. Jeho nohy, unavené dlouhým putováním klečí v sypkém písku a věrný velbloud stojí nepohnutě nad ním. Naše auto jede dál a v prašném oblaku písku se vzdalují siluety beduína s velbloudem v prázdné, zvlněné poušti. Jen pár skal a křoví narušuje neměnný ráz krajiny. Dvě barvy ovládají celý prostor. Nad hlavou nekonečné, modré nebe a pod nohami nekončící poušť. Všechno má svůj konec. Blíží se přístav Hodejda a naše loď čeká. Je to přechod ze sucha do mokra. Loučíme se s naším dobrým průvodcem Ahmedem a s Jemenem. Ještě poslední pohled vzhůru, k obrysům hor, zahalených do horkého oparu, kde vládla v dávných dobách královna ze Sáby.

25.12.2008 18:36
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 19.60
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist