nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Sulawesi, ostrov, kde věří na posmrtný život

V Tajfunu na Indickém oceánu

Tajfun u indonéských břehů přichází náhle.Ovzduší je nabito elektřinou a načervenalé blesky ozařují oblohu.Během hodiny se vichr v plné síle 40 uzlů opírá o loď a snaží se zničit co se dá. Všechno co není upevněno padá na podlahu.Těžký úder vlny naráží do boku,stěny kabin se otřásají a podlaha se prudce naklání.

Na velitelském můstku stojí Starej -jak přezdíváme kapitánu s kormidelníkem­.,který se snaží o štormování – neustálé najíždění lodi proti vlnám,aby se snížila jejich síla.Po noční službě se pomalu rozcházíme do svých kymácejících se kajut. V chodbě bouchají dveře a je slyšet spěšné kroky.

Pojď nám pomoc !Uvolnila se plachta na nákladního prostoru ! volá první palubní důstojník a otáčí se zpět do chodby.Za ním přibíhá bocman –loďmistr a tři lodníc.Otevíráme dveře na palubu a prudký vichr nám bere dech. Utíkáme k nákladnímu prostoru kde se v prudkých výkyvech zvedá těžká plachta.Důstojník ukazuje na upevňovací lana a něco křičí.Jeho hlas se ve smršti úplně ztrácí.Držíme se s bocmanem jednou rukou a druhou se snažíme dotáhnout lana.Pod nohami klouže paluba z které nestačí odtékat rozčeřená voda.Po nárazu vlny padám na palubu a narážím kolenem do stahovacích šroubů.Přes ostrou bolest nepouštím lano.Centimetr za centimetrem napínáme lana plachty,která zajišťuje náklad.Jsme promočeni na kost a vichr do nás bije ze všech stran.

Překonali jsme to…konečně hotovo a usmívám se s ostatními mokrými ústy.Zvláštní jak krátce to trvá a tolik se v člověku změní.Před chvilkou jsem si přál,aby moje útrapy skončily.Byl jsem posedlý neklidem až budu vydán na pospas živlům.A teď uprostřed rozbouřeného oceánu mám žaludek v pořádku a jasnou hlavu.Ale všechno má svůj konec. Třetí den se bouře pozvolna uklidňuje a jen táhlé,dlouhé vlny připomínají řádění živlů.

Posmrtný život a pověry

Před pátou ranní se naše loď blíží k sulaweskému přístavu Budí nás zvonek lodního telegrafu,řinčení kotevního řetězu a hvizd palubního důstojníka.A kdo má volno jde do ulic

Zdejší indonéští domorodci, Bugisové nebo Torajové mají zajímavé zvyky při pohřbívání Nejen ve vlasti pyramid Egyptě,ale i tady natírali a balzamovali za dřívějších dob významné nebožtíky vzácnými mastmi a zabalovali je do různých forem, pro uchování těla na dlouhou dobu. Byl v tom ale podstatný rozdíl. Podle pověr je ostrované nepovažovali za mrtvé, ale jen za vážně a dlouhodobě nemocné. Početné rodiny, včetně dětí žili s mrtvými po mnoho let pod jednou střechou Smuteční obřad konaný po deseti letech nebyl žádnou zvláštností..

Jedno však bylo a je dodnes stejné. Před vyzdobenými domečky, které mají prohnuté střechy a jsou podobné lodím, se sejde celá vesnice a každý přinese dar. V případě úmrtí náčelníka zabijí uprostřed „náměstí“ desítku býků a pohřební hostina trvá nepřetržitě několik dní a nocí. Usazeni těsně kolem nebožtíka, jedí, popíjejí, zpívají a tančí, tak, aby byl mrtvý spokojen před svou dlouhou, nekonečnou cestou. Jinak by se pozůstalým mohlo stát, že jeho nespokojená duše je bude strašit po celý jejich život.

Po obřadu obléknou nebožtíka do nejlepšího oděvu, obloží květinami, jídlem i pitím a přenesou do prostorného, rodinného hrobu, vytesaného do skalního štítu. Mezitím místní řezbář vytvoří ze dřeva postavu – tau-tau, v životní velikosti, s přibližnou podobou zemřelého. Jen jedno musí místní umělec respektovat – všichni mrtví se usmívají ! Příbuzní ještě ovinou sochu bílým rouchem a opřou jí o dlouhé a široké zábradlí v přední části skalní stěny. Je to vlastně jakýsi kamenný panelák, kde stojí v jednotlivých poschodích stovky dřevěných postav, které z výšky hlídají rýžová pole pozůstalým.

Končí všechno smrtí – můžeme znovu žít !

Většina obyvatel tajuplného ostrova Sulawesi věří na posmrtný život, na dobré a zlé duchy. Etnické skupiny, které obývají pobřeží, věří, že se lidé rodí s přílivem a umírají s odlivem. U Bugisů se dodnes vypráví příběh o bílé dívce, do které se zamiloval domorodý chlapec. Po vyznání lásky se mu dívka vysmála a její urážka zasadila chlapci velkou a bolestnou ránu. Jeho hrdost mu nedovolila projevit navenek lítost a smutek. Po týdnu pocítila dívka prudké bolesti v očích, které se každým dnem zvyšovali. Když už téměř neviděla, zavolali rodiče lékaře, ale nikdo z nich si s onemocněním nevěděl rady.. Zoufalé matce i otci, kterým byla každá rada drahá, nezbylo než zavolat na pomoc dukana – medicinmanna a čaroděje.

Dukan přišel do jejich domu a všechno důkladně prohlédl. Proklepal v pokoji zdi, podíval se do ložnice, do kuchyně pod pokličky, nadzvedl koberce, ale všechno bylo marné.

Pojednou se jeho tělo rozechvělo a jako by mu něco poručilo, vrátil se do pokoje, kde visel obraz mladé dívky. Rychle jej obrátil na zadní stranu, kde byli namalované lidské oči, probodnuté jehlami. Jak dukan vytáhl obě jehly z obrazu, v tom okamžiku se z hořejšího patra domu ozval výkřik radosti. Spokojený tmavý muž se usmál, uklonil rodičům a vyšel spokojen z domu.Podle pověry, překonala hypnotická síla kouzlo a sugestivní nenávist domorodého chlapce.

Končí všechno smrtí – můžeme znovu žít ?

V buddhistickém a hinduistickém světě to mají všichni jasné. Převážná většina z nich věří, že se objeví v jiné podobě znovu na zemi. Dodnes se konají na ostrovech rituální pohřební tance, kde hlavní roli hraje maska totemového zvířete – koně nebo leoparda. Možná, že se v této dobré nebo zlé podobě vrátí jejich pozůstalí zpět. Proto domorodci krmí různou zvěř a ptáky v domnění, že jsou v nich duše mrtvých dědů nebo tetiček. Ale jak se v džungli začne šeřit, nikdo z domků nevystrčí ani paty.

Sopky vytváří představy duchů, vycházejících přímo z pekla

Jejich časté a neklidné pohledy na vzdálený kužel nejnebezpečnější dýmající sopky Seputam, vyjadřují strach a vytváří představy duchů, vycházejících přímo z pekla. Každodenní obavy se naplnili před dvaadvaceti lety, kdy sopka Dukano vyvrhla desítky milionů kubických metrů vody. V bezprostřední blízkosti kráteru unikaly do okolí sirné výpary a z vnitřku vylétaly úlomky hornin. Následoval ohnivý dým a oblaka žhavého písku a lávy, která se valila do údolí. Vířící vulkanické bahno strhávalo sebou horniny a zatopilo sulaweská vesnice a vše co se postavilo tekoucímu živlu do cesty. Za několik hodin zničil proud mnoho čtverečních kilometrů lesních ploch, rozvrátil obrovské plochy obdělávaných polí a vyžádal si stovky obětí.

Přes všechno nebezpečí postavili obyvatelé nové domy a z lávy a popele znovu vytvarovali půdu do statisíců rýžových schodišť. Tady opět vítali zaříkávače úrody, pořádali rituální tance a stejně jako před mnoha lety sledovali vrcholky sopek Lakon-Empung, Mahawu, Wauhuru a Seputam. Nic nebylo platné pozorování a na začátku května roku 2000 zasáhlo střední část Sulawesi zemětřesení o síle 6,5 Richterovy stupnice. Otřesy půdy vyvolali obří vlnu tsunomi, která zničila domy v městě Luwuk, kde opět zahynulo spoustu lidí. A tak to jde po sobě stovky let, sopky stále boří a lidé znovu s nadějí staví.

Štěstí v nových domech – Tokkee

Jdeme se ochladit do místní restaurace.Nad hlavou nám pobíhají Tokke,– zvířátka podobná ještěrkám.Mají na prstech lupínkové podložky a širokým jazykem chytají mouchy.Svou činnost oznamují vyrážením hlásek to-ke, které slyšet na velkou vzdálenost a je tady považováno za dárce štěstí v nových domech. Obyvatelé čekají až se ozve do deseti dnů hlásek zvířátek a budou mít v domě zajištěno štěstí a lásku po celý život.

Sss…šeptá slabý hlásek pod stolem. Na zemi sedí asi sedmiletý kluk a s prosebným posunkem ukazuje na moje boty.Jeho živnost se skládá z plechové bedničky,kartá­če,leštidla a několika hadrů.Je mi ho líto a tak souhlasím.Malý cidič se pouští do práce. Vlasy mu padají do čela a ruce poletují kolem bot,které se lesknou jako zrcadlo.Pár drobných mincí a klouček se zvedá,aby mne ještě požádal o cigaretu,kterou si se samozřejmostí zapálí. Při loučení chceme podat ruku usměvavému šéfovi.

Pozor !“jeden z lodníků nás varuje Mají tady divné zvyky – nesmíte nikomu z domorodců podat levou ruku – byla by to neodpustitelná urážka**

Železný ostrov

Téměř dvě stě milionů obyvatel všech indonéských ostrovů žije na styku čtyř zemských desek – australské, asijské, indické a tichomořské, kde stále dochází k nejaktivnější sopečné činnosti. Přesto se počet lidí na ostrovech zvyšuje. Přilétají a připlouvají Číňané z dalekého Kantonu za výhodným obchodem, Indové s oblíbenou výrobou šperků a Arabové s kvalitními látkami. Sulawesi, v překladu Železný ostrov má velké zásoby nerostného bohatství – na čtyři sta milionů tun železné rudy, ropu, zemní plyn, nevyčerpatelné zdroje síry, uhlí, barevné kovy a ložiska mědi, stříbra, zlata a platiny. Všichni kdo na ostrov přicházejí, vědí, že se v této bohaté zemi uživí.

Právě když se připravujeme k odplutí,znovu řádí nad pobřežím bouřka. Celé ovzduší napětím utichá.Načervenalé blesky se střídají se žlutými a v krátkých intervalech oslnivě ozařují oblohu. Po prudkých nárazech větru, proráží mezi mraky rozžhavené slunce a osvětluje tropický ostrov, kde se mrtví stále oplakávají a živý znovu staví, co jim příroda vzala. Bouře, která tady přichází s velkou silou a prudkostí zase rychle utichá. Dusný večer přechází v tropickou noc. I klidné moře těžce oddychuje a s námahou rozhazuje své potemnělé, dlouhé vlny. Jen hvězdy září a v podpalubí se šíří pravidelný rytmus silných motorů. Naše loď proplouvá smaragdovou, pobřežní zelení, která se po chvíli mění v tmavomodrou hloubku Jávského moře. Pár metrů pod hladinou se objevují rejnoci a mávají širokými ploutvemi. Podobají se temným, neskutečným přízrakům, tak jako je celý Sulawesi – ostrovem pralesů, černé magie a duchů zemřelých.

Blog: Příběhy z přístavů, moří a oceánů
Názory k zápisku: celkem 2 (poslední 4.8.2014 21:34)
18.1.2009 23:03
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.03
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

 NadpisVloženoAutor
sulawesi 11.6.2014 16:20 petr chlupac03zavinacseznam.cz
Re: sulawesi 4.8.2014 21:34 Anonym
TOPlist