nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Šanghajské lodě lásky

„Daleko je Šanghaj…“, zpívá si lodní kuchař a sleduje přistávací manévry v druhém, největším městě světa. K večeru, kdo má volno jde do ulic. Po více jak dvaceti tisících kilometrech plavby od Evropy máme opět pevnou půdu pod nohama. Kolem se zdvihají čínské mrakodrapy, šanghajský výstavní palác a pět set metrů vysoká televizní věž, připomínající Evropu. Jen staré typy luceren podél nábřeží a protažené střechy domů, vytvářejí dávnou atmosféru Dálného Východu. Místní Číňané jsou otevřenější k cizincům.a většina nosí evropsky střižené obleky, bez klop a dorozumí se anglicky. Vždyť obchod je obchod a kdo zaváhá, nemá ani na jídelní tyčinky. Nankingská třída je několika násobná podoba Václavského náměstí, s obrovskými firemními štíty a kavárnami, kam směřuje místní mládež a proudí tisíce vozidel.

Uvolňují nám místo v dlouhé řadě – jsme přece hosté!

Přesto, že zde připadá na jedno auto, několik tisíc lidí, vyrábí šanghajské automobilky, zastoupené americkými a německými firmami statisíce vozů. V této nejlidnatější zemi planety, kde se každoročně zvýší počet obyvatel o třináct milionů,.a auta by šla na dračku, nestačili by je vyrábět. Každou chvíli zahalí Nankingská třída do kouřového oparu, to když po ní projíždějí přeplněné nákladní vozy s nenahraditelnou rýži, kvičícími prasaty a drůbeží. Jen co se po jedné straně přeženou, opačnou stranou projíždí vozy s elektronikou, ledničkami, oblečením a kočárky a směřují na venkov. Vždyť více jak polovina miliardy a dvě stě milionů obyvatel Číny pracuje v zemědělství. Ale hlavní a nejznámější obchodní artikl, vycházející v tisíce tunách ze zdejších textilek je hedvábí. Nenahraditelnou, hebkou a příjemnou látku, kterou po celá dlouhá tisíciletí oblékaly císařovny a královny rozváží odtud do celého světa.

Sedíme v restauraci a čekáme na mikrobus, který nás dopraví do středu Šanghaje. Otevřená okna jsou zakryta drátěnou sítí proti komárům a nad hlavou se točí široké listy ventilátorů. Podnebí venku je subtropické, přímořské a monsunové s třiceti stupňovou teplotou.

„Tady pivo nemají, jenom limonády,“ hodnotí náš loďmistr zásoby restaurace. Cola je sladká, ne a ne zahnat žízeň. Od pultu se k nám blíží malá, copatá servírka a přináší další, nevychlazenou láhev, kterou po zaplacení nechávám stát nevypitou na stole.

Na zastávce je plno lidí. Ve spořádaném zástupu se někteří dotýkají jeden druhého širokými koly slaměných klobouků. Ačkoliv jsme přišli těsně před odjezdem, uvolňují nám první místo v dlouhé řadě – jsme přece hosté ! Číňané jsou neobyčejně ochotní nejen vůči sobě navzájem, ale také k cizincům. Autobus poskočil a naše dlouhé nohy se zarývají do úzkých prostorů…

Bum, bum – naše známá, copatá prodavačka běží podle autobusu a bouchá rukou do plechové karoserie. V druhé ruce drží láhev Coly, mává s ní vysoko nad hlavou, až z ní vystřikuje pěna. Mám chuť se zavrtat pod sedadlo. Nedá se nic dělat, musím se k lahvi přihlásit. Řidič brzdí, zastavuje a prodavačka se protahuje mezi cestujícími.

„Sie – sie,“ snažím se děkovat a svírám horkou láhev, z které dobrá polovina vytekla. – S poctivostí nejdál dojdeš, – říkám si, a my jsme kvůli ní dokonce zastavili. A zase plno úsměvů. Udýchaná servírka odchází celá šťastná a já mávám na pozdrav. „Sie – Sie,“ s chutí bych roztlačil autobus, jen abychom se rozjeli. Kolem je tolik neznámých usměvavých tváří, tolik pozornosti a ochoty, až to překvapuje. Otevřenými okny proudí vlhký vzduch a ochlazuje hlavu, přeplněnou novými, pěknými zážitky.

Květinové lodě lásky

Ve městě „Směr k moři“ jak zní doslovný překlad Šanghaje se mnoho změnilo, ale milostné „květinové lodě“ stále zůstávají. Šanghaj je jedním z největších světových přístavů,kde kotví lodě z celého světa. Tam kde jsou lodě a námořníci, musí být také girls – děvčata, tančírny, bary a nevěstince – prostě všechno co ke starému řemeslu patří. To co bývalo před tisíci lety, platí dodnes – nejpůvabnější je volná láska na proslulých Jihočínských lodích. Je to sex jakoby stydlivý, plný citu a vzrušení.

V některých loďkách visí průsvitné erotické listy na kterých jsou vyobrazeny doporučené polohy pohlavního styku. Ve všem tady mají muži navrch, ale v sexu je rovnoprávnost. Mnoho lidí si myslí, že „Žlutý světadíl“ je Asie. Přesto tady žije přibližně čtyřicet procent bělochů a dobrá polovina z nich je v „lodních nevěstincích“ jako doma. Mají tam záclonky, lampiony, rýžový likér, půvabné dívky a pohupování ve dvou.

O několik stovek metrů dál jsou na hladině jiné loďky, tmavé a zašlé. Jsou to houfy džunek a sampánů, které obklopují námořní lodě jako pohupující se kachňata. Říká se, že změnu přináší doba, ale tady jako by se zastavil čas. I na plovoucích domovech byl a dosud je sex jedinou radostí a potěšením těžkého života. A tak se na nich děti rodily a rodí jako houby po dešti. Na zádi většině z nich stoupá kouř z domácích kuchyní a kolem matek rozvěšujících prádlo, pobíhají pohublé děti. Přece se něco změnilo – dříve bylo plovoucích domovů tisíce a běda člověku, když onemocněl. Na břeh nesměl a tak umřel ve vodní říši. Konečně přichází doba, kdy lékaři přichází k pacientům a děti navštěvují svoje plovoucí školy.

Rybka – barometr a rybka – tygr

S úlevou vystupujeme na nábřeží řeky Waiton, poblíž pošty a hotelu Heping. Jen jsme vstoupili do „Zahrady odpočinku“,všechno se mění. Jako šlehnutím kouzelného proutku je z přelidněného náměstí tiché, zahradní zákoutí s pavilonem a s desítkami akvárií.

Každý námořník ví, že, když racek nelétá nad mořskou hladinou, ale posedává po přístavním molu bude špatné počasí. Hodně zdejších Číňanů má ve svých domácnostech podobná akvária jako barometry počasí. Když je hezky jsou klidné a polehávají na dně nádob. Jakmile začnou rychleji plout kolem stěn a prudce mrskají ploutvemi, bude s největší pravděpodobností špatný den.

Chov rybek má v Číně již tisíciletou tradici, kde chovatelé zkoušejí nejroztodivnější tvary a barvy závojnatek a mnoha druhů ryb. Pro svoje pobavení pěstují také rybky – tygry. Jsou to stříbrně šedivé rybky a jejich podivný název pochází od šesti tmavých, příčných pruhů na jejich těle a divokého chování. Když tygří rybka zahlédne nad hladinou akvária letící mušku, změní vodorovnou polohu na kolmou a prudce po ní vystřelí pramínek vody. Ten je sice slabý, ale přesně zasáhne malou kořist. Jen dopadne na hladinu, končí v rozšířené tlamě.

Zastavujeme se na okraji Šanghaje za buddhistickým chrámem Longhua. Stojí tady socha Buddhy, která je podle pověsti umístněna tak, aby bránila přístupu zlým duchům a ďáblům, přicházejícím od severovýchodu. Za ní stojí čtyřicet metrů vysoká a tisíc let stará pagoda, u které meditují staří copatí Číňané.

Jako by se nedívali dopředu, ale mnoho let dozadu. Je to známý čínský nacionalismus a lítost nad dávnou mohutností.Pár kroků odtud začíná ulice zlatníků, obuvníků, řezbářů a holičů. Spousta čínských hieroglyfů je pro nás naprosto nesrozumitelná, ale pár slov je možné vyslovit. Stačí ubrat z pozdravu slůvko – Ni a je z toho jen – Hao, které znamená – dobře. Při slovíčku – Ging – prosím, a připojením – Jin, je zase – pojďte dál. Jen s číslovkami je problém. Při znázorňování prstem se neděje vůbec nic, jen úsměv a kroucení hlavou.

Čínská opera je nekonečný zážitek

Další den nás čeká tradiční čínská opera. Jako hosty nás usazují do první řady. Jen pohasla světla a obecenstvo utichlo, začíná ohlušující bubnování, zvonění mosazných gongů, pronikavé zvuky housliček a dechových nástrojů. Ve zpěvohře, propojené akrobacií a pantomimou vystupuje tanečník s maskou zlého bandity. Divokými přemety napadá hrdinu a nutí jej k souboji. Za povzbuzování diváků na sebe útočí holemi, přeskakují jeden druhého až po čtvrt hodině padá bandita na divadelní prkna.

Nic ještě nekončí.Zlý muž znovu vstává a zvedá dýku. V hledišti nasává šum a diváci nahlas varují svého hrdinu. Dunění bubnů zesiluje – někdo z rozčilení upustil pytlík oříšků, které se s rachotem koulí po podlaze. Jen nahoře v lóžích je klid. Podává se osvěžující čaj v konvicích, které jsou obalené ručníky a voní jasmínem. Nelítostnou dvojici zastaví až důstojný úředník, který za diváckého volání – hao – hao, – výborně – posílá ničemu do vězení. Muž, zakrytý maskou krásné dívky, obejme statečného bojovníka a odvádí jej do svého domu. Po pěti hodinách intrik a soubojů přichází klaun a ukončuje představení. Naše vděčnost a potlesk nezná mezí…

Směr – stará,dobrá Evropa

Ještě nám zvoní v uších, když se v hvězdnaté noci vracíme do šanghajského přístavu..
„Je tam…čeká !“ lodní kuchař vyjadřuje ten příjemný pocit při pohledu na loď, která je pro nás kouskem domova..

Už z dálky nás vítá první palubní důstojník, podle dávných tradic – třetí po bohu a kapitánu, obhlížející loď ze všech stran. Není čas na dlouhé vyprávění, čekají nás zase pravidelné služby a přípravy k odplutí. Z černé nástěnné tabule zmizely staré rozvrhy mořských služeb a na jejich místě visí nové, připravené pro zpáteční plavbu. Zítra, k večeru se otočí loď směrem k Indickému oceánu. Čeká nás Dakar a naše stará, dobrá Evropa. Moře je krásné, hezký je obyčejný den na lodi – ale vyprávění začíná vonět jehličím, hřiby poddoubníky a v srdci je touha po domově…

18.1.2009 23:11
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.75
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist