nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Příběh bombajského obuvníka a dvacetikilové cihle zlata

Víte jak se na indickém venkově chytají opice?Je to jednoduché.Do­morodci vydlabají malý otvor v kokosovém ořechu,dovnitř nasypou křehkou rýži a řetízkem jí připoutají ke stromu Potom žvýkají betel a čekají.Zvědavé opice to nevydrží,skočí po chvilce ze stromu dolů,strčí pracku dovnitř a sevřou rýži v pěsti.Přesto,že vidí domorodce kteří se k nim přibližují sevřené jídlo nepustí.Kdyby ty chytré opice pustily z dlaně rýži ,tak se snadno osvobodí.Jejich chtivost je mocnější a tak se bez problému chytí do pastí

Největší indický přístav Bombaj

Končí další z mnoha oceánských dnů a krvavá sluneční koule zapadá za obzor. Vodní hladina dostává tajuplné zbarvení. Slunce se zmenšuje, oceán po obou stranách šedne a jen uprostřed vede k lodi světelný pruh, lámající se v lehkém převalování vln. Nastává tma – tropický večer efektně rozhazuje po obloze spousty jiskřivých hvězd.Poslední hodina před přistáním patří k nejdůležitějším a nejvíce vzrušujícím okamžikům, těch nahoře, na můstku. Uvnitř každé námořnické duše i všech starých mořských vlků, je neklid a očekávání. Konečně se v dálce pozvolna objevují první světla velkého přístavu. Stovky dalších, zářících bodů se začínají vynořovat z hluboké černě zálivu. Na stožár rychle stoupá žlutomodrá pruhovaná vlajka, přivolávající indického lodivoda,který po vystoupení z člunu na palubu a loď pod jeho velením se pozvolna přibližuje k pobřeží.

Kolem nás proplouvají nákladní lodě opačným směrem, s rozsvícenými červenými a zelenými pozičními světly. Podle pravidel musí být mezi jednotlivými loďmi dodržována bezpečná vzdálenost, téměř dvě míle a to jsou čtyři kilometry. Vždyť brzdná dráha námořních kolosů bývá až sedm set metrů. V hluboké noci začínají přistávací manévry a po hodině pobíhání a anglických povelů, je loď pevně připoutána silnými manilovými lany k betonové hrázi největšího indického přístavu – Bombaje.

První kdo sestupuje z lodních schůdků jen náš lodní hospodář. Má důležitý úkol – společně s lodním hospodářem sehnat dostatečné množství, kvalitního, laciného ovoce a čerstvého masa, protože jak říká šéfkuchař Joachym – z těch dřevěných kuřat co vozíme v lodním mrazáku se nedá nic pořádného udělat. A jak se i ten nejmladší námořník rychle přesvědčí – dobrý kuchař je po kapitánu a prvním důstojníku, nejdůležitější osobou na lodi.

Těžký život posvátných krav

Po ranní vachtě vstupujeme se strojníkem Slávou a Jóžou do zelenavého pásu palem přístavní čtvrti. Hned v první přístavní ulici narážíme na tradice. Na protější straně si to docela klidně a nevzrušeně vykračuje docela obyčejná kráva. Její druhá kolegyně rozložila své hubené kostnaté tělo uprostřed vozovky.- vždyť jsou tady posvátnými zvířaty! Řidiči aut trpělivě čekají, až se rozvážný přežvýkavec rozmyslí a přejde přes křižovatku. Kolem druhé krávy začíná být rušno. Svatá, nesvatá, leží v cestě vozidlům. Řidiči, žijící v době, kde je hlavním hesle – vše pro bakšiš, mačkají klaksony a snaží se tvrdohlavé zvíře, které dává najevo své minulé postavení, objet nebo postrašit zvyšováním obrátek motorů.

„Teď jsem zvědav, co bude !“ volá na nás Jóža a přechází na druhou stranu ulice. Nevydržela. Při nejvyšší intenzitě troubení se kráva zvedá, dívá se vyčítavě na početný konvoj automobilů a po smutném zabučení se pomalu loudá k okraji chodníku Pomalu jdeme za oběma zvířaty, a jsme zvědavi jaká bude jejich další činnost. Krávy jako na povel se zastavují před zelinářským krámem. Majitel, stojící ve dveřích, úzkostlivě pozoruje „vzácnou návštěvu“, která se nenechává pobízet a s chutí se pouští do čerstvého chrástu. Obě nevnímají hluk města, ani zděšeného obchodníka, který si pro sebe něco brebentí. Náhle rozhodnut, se otáčí a mizí v obchodě. Neuplyne ani pár vteřin a vrací se s vytáhlým výrostkem, který se nenápadně blíží zezadu ke zvířatům. Chytá je za jejich krátké oháňky a nemilosrdně je kroutí. „Svaté“ nechávají chrást chrástem, bolestně bučí a běží na ulici dožvýkat zelené zbytky.

„ Tady vidíš, že ač je kráva posvátná a nedotknutelná, může si chodit kam se zlíbí a sníst na co má chuť, je na tom v poslední době špatně“ otáčím se na smějícího se loďmistra -bocmana, a ještě dodávám „Představ si, že o nich velký Ghándi říkal – Kráva, to je báseň lásky.“

Po městě a v parcích je vidět místní obyvatele jak obezdívají cihlami stromky, které je chrání před jejich okusováním. Na hlavních třídách je odhánějí policisté, aby neznečišťovaly veřejné prostory. A tak jim pomalu zvoní hrany. Tradice jsou na ústupu a tak společně, zanecháváme krávy jejich osudu. „ Škoda, že tady nekotvíme, když se slaví dívali, „vzpomínám na minulý rok a vysvětluji “Je to svátek světel a večer všechno svítí. Podle dávných mýtů, v ten den vyhrál jejich hrdina Ráma nad desetihlavým ďáblem, a tak až do noci vybuchují rakety nad celým velkoměstem. Malé děti běhají mezi rachejtlemi a dospělí nosí dárky rodinám a přátelům.“

Náboženská skupina pársů nechává mrtvé na pospas ptákům

Po obědě, palčivě okořeněném kari, vyjíždíme autem na vrcholek hory Malabar s nádherných výhledem na bombajský záliv. Mezi mrakodrapy a bělostnými domy svítí stříbrné kopule chrámů. Na ostrůvku, obklopeném vlnící se hladinou zálivu, stojí bílý zámeček se štíhlou věží minaretu, postavený muslimy na počest uctívaného světce Hadži Aliho. Procházíme kolem okrasných zahrad, které jsou cílem nedělních vycházek bombajčanů. V nejvýše položené zahradě usedáme do besídky, odkud je pěkný pohled na exotická zvířata.

Kolem nás je plno exotických zvířat. Zelený slon, zelený tygr, tlupa zelených opic…Všechno je zahrada, dovedně sestřihaná ze živých plotů, keřů boxusu do podob nejrůznějších zvířat. Je to také pohřební místo Malabárských věží mlčení, kam náboženská skupina pársů, pokládá v otevřených rakvích své mrtvé a nechává je na pospas ptákům. Nemají žádné chrámy a k posvátným obřadům jim stačí jen oheň. Jejich učení je zaměřeno na boj jejich nejvyššího boha dobra Ahura Mazdy, proti zlému démonu Antra Mainjušovi. Jsou přesvědčeni o neodvratném konci světa a dalšího posmrtného života, pod ochraňujícími křídly andělů.

Jak se chudý obuvník zřekl bohatství zlaté cihly

Nejzajímavější příběh bombajského Malabaru se stal před více jak padesáti lety,“ říkám ostatním,kteří jsou rozloženi na lavičkách v besídce.

„V těch válečných letech se jednoho únorového dne ozval obrovský výbuch na anglické lodi Fort Stikine a velká část přístavních domů lehla popelem. V ten okamžik pohádkově zbohatl starý a chudý obuvník, žijící v dřevěném domku na malabarském vrchu. Téměř čtyři sta tun výbušnin, které měl parník ve svých útrobách, explodovalo a z roztržené lodě létaly ohromné kusy po městě i dalekém okolí. Jedna ze stovky rozžhavených cihel – dvaceti kilogramová slitina zlata, prolétla zchátralou střechou domku a dopadla k nohám obuvníka. Než stačili hasiči a záchranné čety uhasit ve městě všechny požáry, stařík sešel z vrchu dolů, aby úřadům odevzdal svůj prapodivný nález.“ „To byl pěkně hloupej dobrák,“ neudrží se přítel a lomí rukama.

Dej rupii – uvidíš !

Na zpáteční cestě na nás volá fakír, známou větou – dej rupie – uvidíš ! Sahá do jednoho z košů, vytahuje hada a otevírá mu tlamu s jedovými zuby. Je to stejné jak na Šrí Lance, tak i v celé Asii – nejdříve přepočítá peníze a pak, většinou spokojen začíná pískat na lehkou píšťalku, po domácky zhotovenou z indické rostliny, zvané laukí. Hadí muž, který podle pověr, zdolává každého silou svého pohledu, stále píská a píská. Apatický had nejeví zájem a tak se nic neděje. Fakír zneklidněl, dává si koš na zkřížené nohy a píšťalkou tluče do jeho obalu.

„ Je pondělí, nemá náladu,“ komentuje výstup bocman a pozoruje jak se pohybuje druhý koš. Konečně se brejlovec indický probouzí, vytahuje svoje dlouhé tělo, předvádí „brejle“ a výhružně kmitá rozeklaným jazykem. Předehra končí a fakír otevírá víko druhého koše. V hlavním čísle programu, v boji na život a na smrt, nastupuje kobra proti mungovi – mangustě indické, podobající se kuně. Kobra se plazí kolem munga, jež vyčkává a jeho tělíčko se znatelně chvěje vzrušením. Náhle had vylétne jako střela a vymrští široce otevřenou tlamu po protivníku. Ten uskočí a o vlásek unikne kousnutí. Přes dva metry dlouhá kobra zase krouží, mungo se opatrně točí na místě – a najednou se to stalo! Zvířátko prsklo a sjelo bleskově po hadím těle. Ozvalo se krátké zapraskání prokousnuté lebky a všechno končí – kobra prohrála zápas o život. Fakír zavírá koš a odchází za dalším výdělkem.
„ Ten brejlovec netančí podle hudby, protože je téměř hluchý a pískání neslyší. Má jenom strach z tvrdého dřeva píšťalky a snahu kousnout nenáviděného pána, „ hodnotí atrakci zkušený Larsen a po dvaceti minutách chůze se dostáváme do hlučné, dopravní tepny večerní Bombaje.

Všude je plno zářících barev. Poschoďové, červené autobusy projíždějí zdánlivým zmatkem černožlutých taxíků a osobních aut. Před vchodem do nádherné budovy radnice vidíme státní znak Indie – tři lvi na kruhovém podstavci, kde běží koně a býk zebu. Pod ním je nápis „Satjaméva džajaté,“ který po přeložení připomíná dobře známá slova na našem státním znaku – „ Jedině pravda . vítězí.“

Ale i tady jde čas kupředu. A to nejen obrazně, ale doslova – je měsíc mágh, leden, který tady začíná datumem 21 a končí 19 únorem. Přesto, že zde Britové postavili hlavní železniční trasy a mnoho silnic, mění se také místní tradiční doprava.Taxikářské tříkolky, poháněné nohami ubývají a proměňují se v motorizované s ohlušujícími zvuky klaksonů.

Od získání samostatnosti, kdy byla Indie po dlouhou dobu přední anglickou državou se mnoho změnilo. V hospodářství stále převažuje zemědělská výroba, ale průmysl už dotahuje dlouhodobé zpoždění. Velkoměsto si může dovolit své nádherné osvětlení, vždyť i v celé Indii narůstá elektrická energie, hlavně v hydroelektrár­nách. Tak obrovská a lidnatá zem je největším výrobcem cukru a másla na světě. Drží se na nejpřednější místech ve výrobě chemické výroby, černého uhlí, ropy a těžby diamantů. Je ironií, že tradiční bavlnářský průmysl, nestačí a ani nemůže finančně umožnit obléknout velkou část chudších obyvatel, v tomto babylonu jazyků, národů a náboženství.

Džinisté chtějí dosáhnout nirvány – stavu věčného klidu

V samém středu více jak třinácti milionového velkoměsta chodí pravověrní sikhové s tradičním plnovousem a turbanem. Pod ním mají dlouhé,stočené vlasy do drdolu, sepnuté zdobeným hřebenem. Podle dávného zvyku se neholí, nestříhají a chodí v krátkých nohavicích, kde skrývají kirpán – zahnutý, krátký meč. Vždyť Indie, to je dědičné rozdělení všech obyvatel do nejrůznějších kast. Hinduisté vyznavači Višnua, Šivy, bohyně Matky, kteří se v tomto náboženství již rodí, převládají nad muslimy. Nejhůře jsou na tom tak zvaní nedotknutelní, jež nepatří k žádné z přibližně dvou tisíc různých kast. Přesto, že jsou podle indické ústavy kastovní výsady zrušeny, zůstávají stále ponižováni, jsou mimo společenské dění a dostávají nejhorší práci. Nejnápadnější jsou džinisté, kteří podle jejich víry nesmí ubližovat živým tvorům. Při chůzi po ulici před sebou zametají, aby nechtíc nezašlápli drobné zvířátko a tak společně s dalšími přísnými předpisy, dosáhli nirvány – stav věčného klidu.

Davy lidí, které kolem nás proudí, kupují, smlouvají, prodávají naříkají, nahlas se smějí, nebo se zlobně nadávají Zaplňují náměstí a ulice, baví se, hodují u jídelních stolů. Při pití mají Indové stejný zvyk jako býval u nás – horký čaj přelévají ze šálků do misek, kde jej zchlazují a teprve potom jej popíjejí. Nijak to nevadí ženám, které mají sári, jejich tradiční oděv, který tvoří sedmimetrová látka, obtočená kolem těla.

Kino nemůže chudším Indům nic nahradit

Kousek od bombajských mrakodrapů, na velké, zelené ploše, miniaturně připomínající newyorský Centrál Park, nacvičují stovky lidí jógu. Při tom jeden z nich něco vypráví a ostatní se nevázaně smějí. Ale to není jen smích, je to bohapustý řev a chechtání, nemající konec. Patří to prý k józe a čím je delší, tím více uvolňuje svaly a celé tělo. Jak se říká také u nás – smích léčí. Jdeme třídou biografů, které jsou kouzelným životem Indů. Televize je sice na vítězném pochodu, ale kino nemůže chudým nahradit – a těch je tady nejvíc. Stačí pouze dvě hodiny, aby prožili bohatství, obklopeni krásnými ženami a vybranými pochoutkami. Je to neuvěřitelné, ale Indie je v dnešní době světovou jedničkou v množství výroby.hraných filmů. Mají zde kina panoramatická se stereofonním zvukem, kina pro bohaté s mramorovými schody, výtahem, širokými křesly a chlazeným vzduchem. Některé nemají strop, ale to nevadí, chladí se přírodně a jsou laciné. Nebo strop mají – jsou dražší a divákům vyšší kategorie se nad hlavou točí stovky velkých ventilátorů. A protože jsou zařízené „americky“, promítají se většinou staré, americké filmy.

„ Pojďte,“ říká nám starší lodník Larsen, „půjdeme do „liďáku“ tam je větší zábava.“ Mladičký chlapec v generálském kabátku nás vede do lóže. Jen dozněl gong, začíná pro nás dvojí představení. Jedno na plátně, druhé, zajímavější v hledišti. Diváci, zabráni do děje, pokřikují, povzbuzují hrdinu na plátně a nefalšovaným pliváním dávají najevo svůj odpor vůči filmovému protivníkovi, který se jim nelíbí. Čím je zloduch agresivnější, tím více stoupá adrealin u diváků. Někteří si během programu zpívají, jiní pláčou, nebo nadávají. Během programu se prodává nevábně vyhlížející „ pánua“ – žvýkací betel a rýžové koláče. Na mnoha místech stoupá ke stropu modravý dým z cigaret.

„ The End“ a sál šumí kroky odcházejících diváků, kteří odkopávají odhozené krabičky, sáčky a obaly od koly.

Není a nebude klidu v bombajském velkoměstě

Procházíme setmělou hlavní třídou Bombaje.Po divokém zážitku z kina jdeme do „lepšího“ a vcházíme přepychovou dvoranou hotelu „Tádž Mahal“na pravý indický čaj.Je už to hodně let,ale pamatuji si šumění velkých ventilátorů nad našimi hlavami a příjemnou vůní z přinesených konvic.Ta vzpomínka je o to intenzivnější,když vidím dnešní televizní zprávy o teroristech,kteří v těchto prostorách stříleli na hotelové hosty,většinou cizince.Nechápu jak mohlo několik desítek teroristů šedesát hodin volně pobíhat s granáty a střelnými zbraněmi po hlavním bombajském nádraží, hotelech a restauracích a zabíjet kdo se jim znelíbil z „bílých.“Dokonce napadli nemocnici,vyh­lídkové terasy a skončilo to masakrem dvaceti mrtvých a téměř padesáti těžce zraněných.Ještě dlouhou dobu nebudou pokřikovat pouliční obchodníci po cizincích a vychvalovat svoje zboží.

Ganéša – hinduistický bůh prahů

Raději ukončím dnešní pochmurné úvahy a pokračuji v cestovatelských vzpomínkách. Po návštěvě hotelu se opět noříme do pestrobarevného proudu lidí, který nás unáší do předměstských uliček. V některých starých, oprýskaných domcích mají u dveří pověšené obrazy představující lidské postavy se sloní hlavou.

„ To je Ganéša, hinduistický bůh prahů,“ vysvětluje Larsen,“tady má překročení prahu znamení vstupu do posvátného prostředí. A zároveň jej uctívají při svatbách a na začátku všech obchodů.“ Chodců, oblečených do elegantních šatů ubývá a nahrazují je velké skupiny v dlouhých hávech, všelijak upravených nebo omotaných látkách, lidé v hadrech, nebo bosí. Všechno v jediném houfu se mezi sebou baví, sedí v čajovnách, nebo živoří. Ovzduší je naplněno podivnou, neznámou vůní dusného tropického večera, ve kterém je slyšet zvonění cukrářských vozíčků a podbízení majitelů místních bazarů. Stranou od pouličního zmatku stojí malá indická holčička, celá v červeném sári a s podmračeným pohledem drží v náručí kůzlátko. Místnímu „ chudšimu“ podnikateli stačí pár velkých hřebíků, zatlučených ve zdi a nabízí sandály. Jen trošku zájmu a obchodník už přiskakuje – tyhle zelené, nebo červené – nelíbí se ?

„ Podívejte, tady prodávají opice !“ diví se Jóža. A jen to dořekl, už lapen. Naučené prosebné pohyby makaka kápového, odněkud z Jižní Indie úplně zmátli mladého námořníka. Jak k opici udělal krok, ta se ho snaží chytit za ruku. A tak Jóža alespoň hladí makaka po šedohnědé srsti a malé hlavě, s rozčísnutou širokou pěšinkou.

A to je signál pro ostatní. Kolem nás se začíná tvořit velký, pohyblivý kruh. Děti skáčou, předvádějí kotrmelce kolem Jóži dělají stojky – bakšiš, bakšiš ! Ruce, spoustu rukou se natahují k nám a čekají… „ Halo !“ křičím na taxík, jako na jedinou záchranu v této situaci a mávám rukou. Zkušený řidič, jedoucí za námi delší dobu a znalý poměrů, zastavuje a pomáhá nám do své staré rachotiny. Bouchnou dvířka a auto se pomalu rozjíždí. Kolem jeho otevřených oken, natažené ruce – Bakšiš…bakšiš…!

Po krátké době vjíždíme na hrbolatou, okrajovou silnici. Po cestě kterou proráží světlomety auta běhají děti a matky sbírají z okenic staré, potrhané prádlo. Muži sedí před místní “hospodou“, kouří a vyrovnávají spory. Zvuk přetíženého, prskajícího motoru zahání kolemjdoucí ke zdím domů. Náš řidič má hlavu až na předním skle, kde jsou rozvěšeny šňůry živých květů a kolem rámu má zastrkány obrázky a fotografie indických světců. Snad silou jeho nekonečného mumlání nebo modliteb dojelo auto bez nehod až do přístavu. Po obvyklém usmlouvání bakšiše za odvoz a vzájemném pozdravu – pozdvižení sepjatých rukou do výše prsou – se loučíme

Modrý Petr

Nad lodí, která hlučí vykládkou, se klene tmavé nebe a hvězdy jasně svítí. Stoupáme po pohupujících se kovových příčkách můstku na palubu. Záře silných reflektorů osvětluje betonové přístavní molo, které se otevírá do širokého bombajského zálivu. Za ním se tyčí bělostné stěny mrakodrapů a v pološeru rozpíná palác romantické zdi se stříbrnými kopulemi. „Ještě pár dní,“ říkáme si se Slávou a naše myšlenky už běží do dálky. Opouštějí Bombaj a spěchají k Singapuru, Hongkongu…

Několik dní na pevné zemi a znovu netrpělivě čekáme, až na stožáru opět zavlaje „Modrý Petr“ a stroj v podpalubí zanotuje svou monotónní,veselou píseň…dál…dál…

11.3.2009 20:25
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.25
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist