nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Novoroční příběh statečného afrického kocoura

Je noc a z velitelském můstku, přechází druhý palubní důstojník do osvětlené navigační kabiny. Přesto, že automatické kormidlo, drží správně kurs a před vyplutím vykreslil zásadní kursy i celou cestu, znovu si jí ověřuje. Má také nejlepší dobu pro měření sextantem, kdy už od večerních hodin sleduje výšku nebeských těles. Všechny údaje za pomoci tabulek pak zpracovává a porovnává na navigační mapě, připevněné na stole.Už je to pár dní, co po Novém roce zmizel ostrý obrys Devils Peaku a Stolové hory u Kapského města a po odbočení z Indickém oceánu, nás čeká dlouhá plavba Atlantickým oceánem.Daleko od nás, za obzorem je Nabimie, Angola, Kongo a další Africké země. Oceán je obrovská, tmavomodrá plocha, kam se dostávají silné, vodní proudy s kterou musí strážní služba počítat a opravovat podle nových informací.

Oblíbené pochoutky žraloků – Kalmáři

Plujeme podél tmavých břehů Afriky a na hladině se čas od času zalesknou zelenavá světélka. Jako živé rakety nebo dělové náboje vylétají na vodu půlmetroví kalmáři, příbuzní chobotnic a loví nenasytně malé ryby. Z trychtýře zadních částí jejich těl jim každou chvilku vystříkne silný vodní proud, tělo se nanese nad hladinu a jak spatří kořist, rozevřou se plovací blány a klouzavým letem na ní dopadají. Než stačili svými chapadly a přísavkami uchopit těla ryb, objevuje se nad hladinou žraločí ploutev a za ní dalších pět. Hejno malých žraloků zahájilo útok na svou oblíbenou pochoutku. Kalmáři, obdařeni třemi srdci – jedním velkým a dvěma žeberními jsou však inteligentní bojovníci.

Okamžitě ze svého váčku vypouští inkoustově černou tekutinu a zároveň vystřelují ze žláz spoustu bakterií. Pomalu se přibližuje maják nejzápadnějšího výběžku Afriky a Cap Vert – Zelený Mys. Na staré otrokářské cestě mezi Dakarem a ostrůvkem Goreé pendlují výletní čluny k místu odkud se před více jak půl stoletím střílelo dělostřelectvo na britský křižník s generálem de Gaulem na palubě.

Kdo věří, tak se neptá!

Jen jsme vpluli do dakarského přístavu, připravují se přístavní dělníci k uvázání lodi.

„Zcela pomalu vpřed!“
„Zcela pomalu vpřed,“ opakuje palubní důstojník a rychle přehazuje páku lodního telegrafu.
„Zastavit stroje !“ rozkaz z velitelského stanoviště letí do strojovny.Přichází známý, věčně se

opakující okamžik, kdy silná lana přitisknou mohutnou loď k přístavní hrázi. Dakar je jedním z největších a nejmodernějších přístavů celé Afriky a také hlavním, moderním městem Senegalu.

Jen jsme prošli od přístavního mola do prvních, dakarských ulic, nabízí nám místní obchodníci kouzla černé Afriky – mocné fetiše, zaručující „celoživotní bezpečí.“ Jak se říká, kdo věří, tak se neptá. Platí to pro vesničany, přijíždějící do hlavního města, stejně jako pro většinu bělochů, odvážejících originály talismanů do svých domovů. Bílé, vysušené lebky opic, vyřezávané dřevěné figurky, želví krunýře a rohy antilop jsou vystaveny na pultech, nad kterými visí rozložené kůže hadů, hadů, posvěcené místními kouzelníky.

Senegal má ve svém znaku heslo – jeden lid, jeden cíl a jedno přesvědčení. Zvláště ta poslední část hesla je přesvědčivá – přes devadesát procent obyvatel jsou muslimové, vyznavači islámu. A protože je pátek, je to jejich sváteční den. Většina vysokých, jako uhel černých Wolofů, kteří ve všední den nosí „bubu,“jakési dlouhé, barevné košile mají na sobě slavnostní bílé, černé nebo modré kaftany.

Místní ženy září všemi barvami, mimo zelené, která je posvátnou barvou koránu. Ale svět se mění a s ním i další obyvatelé Maurové a portugalští míšenci, potících se v silných evropských oblecích.

Nejsou tady žádné velké vzdálenosti, vždyť prezidentský palác, úřady, obchody a banky stojí poblíž náměstí Nezávislosti v úplném středu poloostrova, obklopeném mořem. Nemáme zájem obdivovat nové stavby a mrakodrapy hlavního města, ale tradiční způsob života a původní divoká zvířata ve volné přírodě. A tak jsme si v pěti, doslova vymodlili jednu noc v senegalském národním parku Niokolo Koba, dali dohromady peníze, a s terénním vozem, maskovaným zebrovými pruhy vyjíždíme do buše.

Mravenčí mrakodrapy

Tolik zvláštních, termitích staveb, podobající se miniaturním mrakodrapům, už nikdy neuvidíme.

U jednoho z nich jsme zastavili. Právě tady probíhá boj mezi ohromnými mravenci a termiti, ukrývající se ve vysokém, dvoumetrovém termitišti. Kolem této pevnosti, bez jediného otvoru se rozlévá řeka milionů mravenců. Jakési cvakání je poplašný signál pro termití vojáky, zabezpečující vchody ke královně, bez které by všichni zahynuli. Vždyť jejich bílá, obrovská roditelka snese každé dvě vteřiny jedno vajíčko a když jí ochrání, postará se za pět let svého života o padesát milionů nových termitů. Boj pomalu končí. Nekonečná přesila velkých mravenců, kteří vidí jen na patnáct centimetrů, prolomila„brány pevnosti,“odkud táhnou zabité termity, jako potravu pro nenasytné kukly.

Pojídání sušených kobylek

Senegalský národní park Niokolo Koba leží v rovinatém prostoru, poblíž guinejských hranic a severního okraje sudánské savany. V rezervaci žijí lvi, hroši, velké tlupy paviánů, pštrosi a další zvířata i stovky krásných antilop vodušek. Přesto, že bylo v západní Africe vybito nejvíce zvěře z celého černého kontinentu, mají zdejší hlídači mnoho práce s nájezdy pytláků a s častým vracením zvířat, které hledají potravu za hranicemi rezervace. Tady uprostřed národního parku v Simeti, končí všechny nové proměny Afriky.

Po úmorné cestě nás vítá kemp a bungalovy, upravené jako kulaté domky domorodců hustě pokryté pokryté slaměnou střechou. Aby byla iluze dokonalá, nabízí nám místní kuchař mimo evropské stravy, jídla podle starodávných receptů – pečené koláče z komárů, svitky z pštrosích vajec, nebo maso z velkých ještěrek, které chutná jako nejjemnější vařená kuřata.
„Škoda, že s námi není Joachym, ten by se podivil, co nám tady dobrého nabízejí k obědu,“ usmívá se třetí strojník Bedřich a s nedůvěrou pozoruje naplněné misky na stole. Některá cizokrajná jídla ochutnáváme, nebo zkoumáme a jiné rezolutně odmítáme.

Mnoho místních černochů má dodnes zálibu v pojídání sušených kobylek nebo larev a diví se Evropanům, že k nim mají odpor a raději pojídají nečisté krabi i vejce z kterého bude kuře. Opět je tady známé – jiná země, jiný mrav, a tak každý večeří co mu trochu chutná. Jen vzpomínka na vychlazené plzeňské, zastiňuje krásu blížícího se tropického večera.. Když zapadá slunce a pralesem se ozývají podivné zvuky, chybí jen dunění tam-tamů, aby v nás probudili podivnou, ale nádhernou atmosféru, uprostřed „naší“ jediné, africké noci.

Běží sloni – nehýbat se !

Ráno nás budí křik ptáků a kočkodanů. Snídaně na bambusové verandě je příjemnou náhradou za horké, třiceti osmi stupňové teploty, kdy všechno utichá a vzduch se ani nehne.Znovu vyjíždíme autem do rovné, prašné savany. V tak velké rezervaci, která se rozkládá na ploše, velké přes čtyři tisíce kilometrů čtverečních je možné jezdit od rána do večera, ale slona nepotkáš. Není žádný drobek a celé stádo vydává zvuk jako když se blíží bouřka. Jen jsme zastavili u velké houštiny vykonat potřebu z ničeho nic začíná dunět zem.
„Schovejte se, blíží se sloni !“ vykřikuje Viktor.

V mohutném oblaku prachu se k nám blíží šest tmavých slonů a vytrubují na poplach. Kam se schovat k autu je daleko a tmavý průvodce ukazuje – nehýbat se ! V mžiku jsme zapadli do trnitého houští, až nám teče krev.Málokdo si dovede představit situaci, kdy v pětimetrové vzdálenosti kolem nás prochází za velkého řevu, obrovitá, divoká zvířata. Jen se nám uklidnila krev, tak si na dlouhou dobu budeme pamatovat – z krátkými kalhotami do houští nelez !

Během dlouhé zpáteční cesty povídavý průvodce, kterému zkráceně říkáme “Wolo“ vypráví o slonech, jako o známých dříčích, ale jak se dostanou ke stromům „marula“ s plody jež obsahují velké množství etylalkoholu, nikdo s nimi nepohne. Stádo je obklopí a trhá je tak dlouho, až v alkoholickém opojení ztrácí svojí rovnováhu. Neovladatelný vůdce stáda se změní v nebezpečného protivníka a napadá všechny kolem. Když nemohou domorodci rozdivočelého slona uklidnit, musí mu protnou šlachy u nohou, jinak to pro všechny znamená jistou smrt udupáním.
„Můžete nám říci, co to máte zavěšené kolem krku ?“ ptám se našeho průvodce a ukazuji na jeho dlouhý třásnatý náhrdelník..
„To je památka po mém otci,“ odpovídá tmavý Wolo a snaží se nám vysvětlit jeho dávnou historii.
„Lovec, který před mnoha lety zabil slona, byl ve velké vážnosti a mohl mít na svém krku zavěšené silné ocasní chlupy. Byl to mocný talisman, a ozdoba, která jej zároveň nadřazovala nad ostatní.“

Dlouho se naše jednotlivé kmeny živili lovem největších a nejsilnějších slonů, ale časem poznali, že je lepší štvát stádo tak dlouho, až mladší a slabší odpadli. Pak je bez větší námahy spoutali a prodali.
„A to se všechny zvířata podrobili domorodcům ?“ diví se Sláva.
„Někteří tlustokožci zapomněli, co je ztratit svobodu a ochotně se podřizovali povelům svých pánů, kteří jim seděli na zádech a chytali s nimi divoké slony. Nebyl to nevděk vůči vlastnímu druhu, ale biologické pudy – odpor nebo podřízení člověku. Všechno v životě jednou končí, i samec, který v boji přišel o kel, nebo byl těžce zraněn. Stádo jej zavrhlo, tak jako nemocného nebo starého vůdce stáda. Proto se u nás dodnes udržuje pověst, že sloni mají hřbitovy do kterých se uchylují, když cítí blížící se smrt.“

Instinkt útěků před člověkem

Jak se říká někdy je den blbec a po pár kilometrech vidíme co se i tady málokdy zažije. U řeky, seřazeni jako vojáci v řadě, pije hltavě skupinka lvů. Jejich jazyky rytmicky nabírají vodu a oči pozorně sledují krajinu.

Náš průvodce, jako by tušil co se budeme ptát, sám začíná:
„Každé zvíře ve volné přírodě má určitý instinkt útěků, kdy prchá před člověkem. U žiraf je to asi sto padesát metrů a u lvů, králů zvířat, jen třicet pět metrů.“

Ale teď nám to bylo málo platné. Lvi jsou od nás jen dvacet metrů, a podle jejich dravých očí na útěk ani nepomýšlejí. Snad jsou zvyklí na plechové, pojízdné krabice a přestávají si nás všímat. Oba se jen tak předvádějí, dunivě vrčí a jako kočky po sobě chňapají. Po chvíli ten mladší a slabší uznává svou podřazenost, lehá si a nastavuje staršímu svůj krk. Silnější se do něj nezakousne, mění taktiku a královsky se obrací naším směrem. Snad jen zaregistroval cvakání našich fotoaparátů, zachycující několik žížnivých lvů a jede se dál…

Příběh statečného kocoura

Aby nám další jízda v buši rychleji uběhla vypráví nám Wolo příběh o statečném africkém kocouru na který o novoroční době nemohou místní domorodci zapomenout:
„Na okraji zdejšího parku v Simeti žil v malém domku sedmiletý chlapec s rodiči, psem a velkým kocourem. Jednou přišel chlapec ze školy, vzal svojí oblíbenou knížku a usadil se na dvorku pod stromem.S kocourem v klíně seděl a četl. Dlouhou dobu se nic nedělo. Z ničeho nic kocour vyskočil, celý se naježil a divoce prskal na strom pod kterým oba seděli. Chlapec se podíval vzhůru a z hrůzou zjistil, že se k němu spouští téměř metrová zmije útočná. Kocour se vymrštil a strhnul prudce jedovatého hada na zem. Statečný ochránce překousl jednomu z z nejobávanějších hadů Afriky krk a zachránil tak malého chlapce. Většinou se zavalitý had při svém ohrožení nadouvá jako balón a syčí, aby svého protivníka varoval než smrtelně uštkne. Vždyť přes polovinu nebezpečných hadích uštknutí způsobuje zmije útočná, která produkuje přibližně 200 miligramů jedu a stomiligramová dávka je schopna usmrtit dospělého člověka.“dokončuje Wolo dávný příběh.“

Na krátké, občerstvovací zastávce nám rodinka černých Fulbů, předvádí chytání živých hadů. Dnes, jako před stovkami let stačí černošským lovcům, najít jejich úkryt, rozšířit pískový otvor a s hořící pochodní do něj vlézt. Uvnitř bývá stočené klubko a ošklivá, otevřená hlava krajty mřížkované, vydávající zvuky, jako když odfukuje parní stroj. Had se bojí plamenů, které oslepují jeho nedokonalé oči, a tak stačí rychlý pohyb zkušeného lovce, aby jí chytil těsně za hlavou. Její mohutné tělo nemůže v úzkém prostoru obtočit protivníka a s další pomocí členů rodiny, končí v hrubém, plátěném pytli. Je zajímavé, že třímetrová krajta nepoužije svojí obrovskou sílu a slabý pytel neroztrhne. Naopak, jak je chycena a uzavřena v těsném a tmavém prostoru, úplně se odevzdá svému osudu. Zkušenosti s lovem hadů se tady předávají z otce na syna, a tak to jde v Africe po celá, dlouhá staletí.

Proč krajta nepoužívá svojí sílu?

Krajty mřížkované každý pozná podle nepravidelných skvrn, připomínající egyptské hieroglyfy. Nejsou jedovaté a čichají svým rozeklaným jazykem , zjišťujícím pohyb a vzdálenost protivníka.
„Využívají svých padesáti až osmdesáti kil hmotnosti, kdy po vyšplhání na strom, padají na kořist.“ Wolo ukazuje rukou na strom a pokračuje:
„Nežli se napadnuté zvíře stačí vzpamatovat, ovinou se kolem něj jako dlouhé, silné provazy a uškrtí jej. Hodně domorodců loví hady pro jejich vyhledávanou kůži, která se výhodně prodává na výrobu kabelek, řemenů, nebo střevíců, a jiní chytají živé hady pro chovatele a zoologické zahrady.“
„Kolik jich je chytá na jídlo, a než přijdou na talíř, co s nimi dělají ?“ ptám se ochotného Wola, který se ke mně obrací, a pozorně si prohlíží moje světlé vlasy.
„Je pravda, že mnoho z místních pěstuje plazy pro sebe i pro různé restaurace. Když krajtu stáhnou z kůže, rozsekají jí na kousky, část hodí do velkého hrnce, naplněného vodou a vaří. Není to nic příjemného. Maso sice páchne rybinou, ale uvařené a silně okořeněné chutná jako drůbež. Také pojídání hadích vajec je starým, rituálním zvykem, kdy po proražení malého otvoru ve skořápce se vnitřek prostě vysaje“.

Poslední úsek zpáteční cesty, je ve znamení závodů s pštrosi. Jako při cyklistické soutěži si předávají nejrychlejší a největší ptáci Afriky vedoucí pozici. Dlouho jsme to nevydrželi. Savana sice vypadá jako holá, veliká plocha s několika stromy, ale je v ní tolik děr od zvířat, že jsme s našim pruhovaným autem málem převrhli.
„Tady táta pštros zastává funkci matky“, pouští se do vyprávění Wolo, srovnávající tělo na sedadle.
„Nejprve vyhloubí zobákem důlek, počká až pštrosice nanese vejce a sedí na nich, téměř padesát dní. Někdy se také stane, že několik samic snese vejce do jednoho hnízda a dobrák pštros na nich opět trpělivě sedí“.
„Taková láska a obětavost se hned tak nikde nenajde“, uznale pokyvuje hlavou Viktor a čeká co bude dál.
„Vejce těchto divokých ptáků je známou pochoutkou zdejších černochů. Jak je najdou, navrtají do nich malý otvor, smíchají žloutek s bílkem a upevní vejce nad oheň. Po krátkém upečení rozšíří otvor a jídlo vybírají ze skořápky“.

Konečně slunce zakryl mrak a schyluje se k tolik očekávanému dešti. Stačíme ještě zahlédnout úprk desítek antilop vodušek, patřících k nejkrásnějším zvířatům a pak se spouští prudký liják.

Nejzápadnější africký národní park není tak bohatý na divokou zvěř, jako na jihu, severu, nebo na východě Afriky. Má však výhodu, větší blízkosti Evropy, je klidnější než ostatní rezervace, kde se na mnoha místech potkává více lidí, jak zvířat.

Rozloučení s průvodcem Wolo

Byli to horké, ale krásných dny. Hlavně ta jediná noc, kdy unaveni, ale obohaceni o nádherné zážitky, jsme usínali pod slaměnou střechou afrického kempu. Všechno jednou končí, i dlouhá cesta k naší lodi, srdečné rozloučení s průvodcem Wolo, a kymácivý výstup úzkými schůdky na palubu. Čeká nás všechny radostné překvapení – přišla pošta z domova ! Každý otevírá dopis a čte hned na místě. Kolem pana Golda, který dělá listonoše, jsou vidět šťastné, rozzářené tváře. Dostávám dopis a spěchám do kajuty. Domov – kolik je v tom slovíčku lásky. Najednou jsem úplně někde jinde, na tisíce kilometrů daleko, tam u své rodiny, která pro mě znamená všechno. Dlouhá, šedivá obálka, na ní mnoho známek a tolik známé písmo. Dům, ulice a náměstí, kamarádi, žena a malá Evička. Jako na obrázku se přede mnou objevují a mluví hřejivou, milou řečí.
„Jakpak je dnes u nás doma?“ ptá se při večeři Sláva, a sám už po několikáté si předčítá svoje dopisy.
„Pořád tam hučí jez“, vracím mu to další slokou známé písničky a je nám oběma dobře.

Jen nás zahlédl Joachym, přidává nám o jeden řízek více, ale neodpouští si, hlasité zvolání na celou jídelnu:
„Vy nejste námořníci, ale výletníci, a to by se mělo zakázat!“
„Vlastně má pravdu, bez kuchaře by všichni na lodi umřeli hladem“ odrážíme jeho útok a jdeme si s úsměvem pro nášup. A zase se třes celá loď rytmem motorů. Budou manévry a v noci odrazíme od afrických břehů – směrem k domovu…

18.1.2009 11:41
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 15.13
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist