nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Madagaskar - ostrov duchů a pozemský ráj zvířet

Vítání zločince

Madagaskarská historie nezačala nijak slavně – první civilizovaný člověk, který dostal na ostrov, byl zločinec. Před pěti sty lety jej vylodil portugalská loď, rozvážející odsouzené k smrti po neznámých ostrovech jako nedobrovolné průzkumníky. Na Madagaskaru to tenkrát dopadlo dobře. Domorodci s radostí přivítali vyhoštěného zloducha, pohostili jej a obdarovali ostrovními dary, které přivezl zpět na trestanecký koráb. Od kapitána dostal svobodu a zpráva o krásném ostrovu s mírumilovnými domorodci začala kolovat po Portugalsku a okolních zemích. Lodě, plující Indickým oceánem, přepadali ostrov ze všech stran a hledali stříbro, vzácné koření a levné otroky. Z přátelských divochů se po několika letech stali nedůvěřiví a nemilosrdní nepřátelé.

Pobřeží krokodýlů

Ještě před šedesáti lety ovládali v madagaskarské město Mahajangu obrovští a nenasytní krokodýli. Obyvatelům přikazovalo jejich náboženství, aby dravé nestvůry považovali za posvátná zvířata, kterým museli projevovat úctu. Běloši je stříleli, slibovali domorodcům odměny za chycení, ale pro jejich obrovské množství to nemělo žádný význam. Pro divochy byl les strážcem života, stromy jeho proroky a krokodýli jejich vládci. Náčelníci vesnic, přidělili plazům úlohu soudců nad obviněnými místními zloději, a tím také vykonavatelů. Spravedlnost byla řešena přeplaváním široké řeky plné krokodýlů. Jakmile některý z nich domorodce chytil a sežral, tak se vlastně jeho duch vtělil do netvora, a ten se stal posvátným a nedotknutelným. Ale druhá světová válka změnila starodávný rituál. Obsazení ostrova spojeneckými vojsky a výnosný obchod s krokodýlími kůžemi přinesl díky penězům osvobození od náboženského strachu domorodců a téměř vyhubil madagaskarské démony.

Přístav a město Mahajanga

Z paluby lodě je nádherný pohled na bílé, vysoké budovy a pás štíhlých palem dnešního přístavu Mahajanga. Smaragdová modř Indického oceánu ukrývá jeho biologickou rozmanitost, korály, sasanky a poklady z potopených lodí. Pomalu, ale jistě se přibližuje tropický ostrov Madagaskar, poslední ráj novodobé, turistické invaze, která každoročně nabývá na intenzitě. Přes pět set let odolával ostrov kolonistům z Portugalska, Holandska, Francie a Anglie, aby jej na konci devatenáctého století ovládli Němci a Američané. Díky markám a dolarům, jsou opět zdejší obyvatelé příjemní a vyhoví každému přání návštěvníků. Tím. že se Madagaskar, před mnoha miliony let oddělil na pět set kilometrů od Afriky, nestačili se dostat na čtvrtý největší ostrov světa silnější opičí primáti, lvi, tygři a levharti. Zprávy o Madagaskarské tajemné a fantastické floře, a různorodém množství poloopic, o krásném lemuru vari, měnivém chameleonu, nebo o jedovatém stromu kumangu a hadech, kteří na tomto ostrově nejsou jedovatí, lákají a slibují velké dobrodružství. Jen loď zakotvila, hrnou se k nám ukřičení obchodníci, průvodci a hotelový personál.

Baobap – symbol věčnosti

Minulost je dávno pryč a ve městě Mahajanga je více jak třicet prvotřídních hotelů, restaurací a motelů, kde převládá francouzština. Také některé ulice zní příjemně francouzky – Rue du Maréchal Joffre, Rue Nicolas a Avenue de France, kde poblíž moře stojí sedm set let starý strom, chlouba města a stále obdivovaný – Velký baobap. Nejmohutnější strom v celé zemi, má v obvodu čtrnáct metrů a zdálky připomíná spíše několik slonů, stojících u sebe a suché, pokroucené větve, jejich zdvihnuté choboty. V době dlouhého, pravidelného sucha má v sobě zajištěnou vlastní, objemnou vodárnu. Večer je v rušných ulicích smíšená společnost, tmavých Malgašů a dřívějších pánů této země, Sakalavců s početným zastoupením Indů, Javanců, Malajců, Arabů, Židů a – 2 – Číňanů. Před blížící se tropickou nocí je příjemná večeře v Chez Karon, restaurantu stojícím přímo u nekonečného Mosambického průlivu. Tady jsou mistři na úpravu čerstvě nalovených, téměř dvoukilových, místních krabů. Nad ostrovem se schyluje k bouři. Zahřměl hrom a jen zhasl žlutavý zákmit prvního blesku, snesl se na temnou hladinu prudký, tropický liják. Obrovské množství vody zaplavuje okolí restaurantu, domy a ulice. Avšak bouře mizí právě tak rychle, jak náhle přišla.

Jak ryby tilapie vyhnali vodní trpaslíky z jezera Kinkony

Nepřijeli jsme obdivovat zmodernizované město Mahajanga, ale Madagaskarskou přírodu. Druhý den, časně ráno, vyjíždíme jižním směrem, asi třicet kilometrů k jezeru Kinkony.Tropický ráz krajiny zdůrazňují palmy satraky s podivnými listy, ve výšce sepjaté dohromady, jako ruce modlících se lidí. V tmavých korunách stromů, vyrušeni motorem našeho auta, svítí velké kulaté oči tlupy opic. Pomalu se rozednívá a začínající den odhaluje zelenavou krásu krajiny. Náhle se ozval výkřik a naříkání – to poloopice, zvané babakoti, spustily svůj podivný pokřik. Dusné, vlhké podnebí se pozvolna mění v otevřenou krajinu, a pohled na obrovskou plochu jezero Kinkony, je . pohlazením po těle a po duši. Jako se u nás vypráví, že v rybnících žili vodníci čochtani, tak i tady v jezeru byli schováni vodní trpaslíci kalanaro, s dlouhými vlasy a s nohama bez prstů. Každý večer, ukryti ve vysokém rákosí, lákali dívčím hláskem sakalavské vesničany, chodící kolem. Jakmile se někdo z nich přiblížil k samotnému okraji, zapletli je do vodních rostlin a stáhli pod hladinu. Před šedesáti lety, přišli Francouzi, kteří na žádné pověry nevěřili a nasadili do jezera ryby, podobné okounům. Ryby tilapie, živící se rostlinami se tak rychle rozmnožili a byly tak žravé, že za čas zmizely všechny vodní rostliny i rákosí, a s nimi vodní trpaslíci.

Kumangy – stromy plné jedu

Na Madagaskaru se udržuje mnoho pověr, ale zkazky, že v okolí jezera rostly jedovaté stromy Kumangy je holá skutečnost. Před mnoha lety rostly jako háje a velké skupiny poblíž vodních ploch. Jedovatý strom se podobá mangovníkům a tamarindům a jeho bílé květy lákají ptáky. Jen se některý z nich napije nektaru, spadne v bezvědomí ze stromu. Právě na jaře a v létě, kdy Kumangy kvetou, mají zvýšené množství mízy a opylováním vytvářejí rostlinný jed. Jednou zastavil neznalý a neopatrný běloch svoje auto poblíž tohoto stromu. Utrhl si jeden květ, přivoněl k němu a než stačil otevřít dveře vozu, padl na zem. V záchvatu si držel nos, z kterého tekla silně krev. Měl štěstí, že s ním byl spolujezdec, který jej odvezl do nemocnice, a všechno dobře dopadlo.

Cestou do hlavního města Madagaskaru – Antananarivo

O Madagaskaru už řeklo mnoho lidí, že je rájem botaniků, entomologů a lovců motýlů, hlavně jednoho z největších na světě, Argema Mittrei, přejmenovaného na – motýla kometu Po téměř patnácti hodinové, úmorné, ale zajímavé cestě jim dáváme za pravdu. Je to svět sám pro sebe. Tak fantastická, bujná flora se jen tak nevidí. Je těžké popsat tu nádheru divokých deštných pralesů, plných orchidejí a květů, která se střídá s vyprahlou, pustou krajinou a mění se opět v pozemský ráj zvířat. Je to vlastně taková obrovská, nekonečná zoologická zahrada, bez velkých predátorů, s volný výběhem.

Chameleón „Pepa“

Při krátkém odpočinku v restauraci poblíž řeky Betsiboka, nad námi přelétával orel madagaskarský, s téměř dvoumetrovým rozpětím křídel. V korunách stromů, kde se schovává tlupa lemurů tmavých, nastal poplach. Uhlově černí samci a rezavé samice, štěkavým hlasem, upozorňují rozdováděná mláďata na blížící se nebezpečí. Náhle jsme zpozorovali větev, která se nad námi pomalu pohybuje. Z ničeho nic a začíná se červenat – to chameleón odhání soupeře. „Pepa“jak někdo z nás jej pojmenoval má oči uzavřené tlustým krunýřem s šupinatým víčkem a dívá se na nás jen malým kruhovým otvorem. Náhle zahřměl hrom a jen zhasl žlutavý zákmit prvního blesku, snesl se na ztemnělou hladinu prudký tropický liják.

Létající žáby

Přes obrovské množství vody, které zaplavuje okolí restaurace je slyšet kuňkání neskutečného množství žab nalétávající na stromy. Když létají nad hladinou Indického oceánu létající rybky je to normální. Ale jen málokdo ví že na Madagaskaru žije téměř sedmdesát druhů žab, které mají mezi prsty blány a mohou létat.Jakmile je roztáhnou, poletují od stromu ke stromu a překvapený hmyz nemá naději na únik. Žáby jsou velice chytré a zdokonalují svoje nálety na vyhlédnuté oběti, protože jejich mozek je ve srovnání s rybím mozkem dokonalejší. Jejich vypouklý zrak nevidí nic, když se věci kolem nepohybují. Ale díky stovkám svalových vláken jsou ve stálém, nepozorovatelném pohybu. Obojživelníci, samečkové jsou překrásně zbarveni a při letu kolem stromů a keřů připomínají pestré motýli.. Ale bez rozdílu se všechny žáby obávají svého úhlavního nepřítele – hroznýše madagaskarského, nejdelšího hada na ostrově, který u domorodců představuje duše jejich zlých předků. Pomalu se chystáme k odchodu, vždyť bouře v tropech mizí právě tak rychle jak začínají a bolest sedací části těla, nás vrací do našeho zmodernizovaného světa. Všechno krásné i dlouhé má svůj konec a tak končí i několik set kilometrová cesta do největšího madagaskarského města, ležícího v samém středu země.

Antananarivo, znamená malgašsky – tisíc vesnic

Hlavní město má přes třicet prvotřídních hotelů. Od nejznámějšího a také nejdražšího, Madagaskar Hiltonu, umístněného v blízkosti prezidentského paláce, až po několik desítek novějších restaurantů, barů a restaurací. Proč začínáme od jídla ? Po dlouhé cestě nám vyhládlo, a v Lá lana – ulici Paul Dussac je příjemný restaurant, s česky znějícím názvem“ Jasmín“. Knedlíky nemají, řízek neumějí a tak přišly na stůl madagaskarské speciality, doplněné rýží, zeleninou a obrovským košem ovoce. Když v 17 století připluli na ostrov Francouzi byl mezi nimi i slovenský šlechtic Móric Beňovský s kterými založil osady St. Jean, St. Auguste a Louisburg. Jako dobrý organizátor nechal postavit mnoho domů ze dřeva, nařídil obdělávání polí a po dvou letech se nechal prohlásit za krále. To se nelíbilo Francouzům, kteří proti němu a proti domorodcům vyslalo vojsko, kdy šlechtic v boji padl. Dodnes zůstal hrdinou malgašského lidu, který nazval jednu z největších tříd hlavního města jeho jménem. Dnes je středu města plno nádherných květin, rozkvetlých keřů a stromů a po ulicích, chodí místní děvčata s vlasy módně spletenými do úzkých copánků.Krásky z jižních částí Madagaskaru tento nejmodernější účes nosily již před třiceti lety a ještě teď si některé z nich zdobí vlasy světélkujícím hmyzem a šaty křídly motýlů. V ulici – Lá lana Dokotera Razafindratandra je možné si zajistit u agentury, povolení k prohlídce sedmi kategorií madagaskarských národních parků a přírodních rezervací. I tady, v rušném městě nám lítají nad hlavou skupiny poletujících, žlutočerných otakárků. Ještě před nákupem na tržišti jsme prošli kolem jezírka Anosy, a vystoupili na nejvyšší pahorek v Antananarivo. Před námi se zvedá velká budova barokního paláce, bývalé sídlo vládce Madagaskarského království. Odtud je vidět značná část hlavního města, jeho nové stavby a hotely.

Tržiště Zuma

Pátek je nešťastný den, ale tady na obrovském tržišti Zoma je od dávných dob, svátkem obchodu. Pod stovkami širokých, bílých slunečníků to hučí všemožným nářečím. Z celého okolí, z měst a vesnic přijíždějí na trh tisíce lidí. Je těžké . vyjmenovat, co se tady všechno nabízí a prodává. Madagaskar je chudý na nerostné bohatství a obrovské plochy pralesa, zalesněných svahů, skal a holé stepní plochy, nedovolí pěstovat větší množství zemědělských plodin.Přesto je trh přeplněn stánky s ovocem, zeleninou, pytli s rýži, koši s květinami. Jsou tady i uznávaní ranhojiči, kteří léčí hnisavé rány červovitou larvou, zaručující urychlení regenerace tkáně. Tam, kde stánky nebo pulty nemají nabízejí své zboží na plachtách a velkých rohoží. Mezi slepicemi a kohouty vystavují prodavači ručně vyřezávané sošky, vycpané kožešiny zvířat, košíky a čarovné talismany. Kdo má chuť, může dostat jídlo podle starodávných receptů – pečené koláče z komárů, nebo maso z obrovských ještěrek, které chutná jako nejjemnější maso z kuřat. K mnoha příjemnostem Madagaskaru patří, že se na celém ostrově nevyskytují obávané mouchy tse – tse.

Ostrov tisíce květin

Při zpáteční cestě seděl náš chameleón „Pepa“ na stejném stromě, ale jen o kousek dál. Pro změnu byl tentokrát zbarven jako stromová kůra a snažil se klamat i očima – jedním okem se díval dopředu a druhým dozadu. Odplouváme z krásného tropického ostrova, kde září tisíce barevných květin a kterému sami domorodci říkají „Ostrov tisíce květin.“ Odměřují čas svého růstu a tak vytvářejí květinový kalendář. Zmizely poslední obrysy pobřeží a přestože „uháníme“ rychlostí 15 uzlů to je 15 námořních mil v hodině, zdá se, že loď stojí. Jedině zpěněná průzračná voda ubíhající za zádí nám připomíná neustálý pohyb vpřed. Tady uprostřed oceánu, pod mohutnou kopulí oblohy cítíme úplné fyzické odtržení od země a vystavení všem vlivům atmosféry. Prostě – do doby než se objeví první obrysy pobřeží je pro nás jediný svět – oceán.

4.8.2008 14:53
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 19.77
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist