nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Ke břehům Egypta

V žlutavém pološeru, které je předzvěstí východu slunce se blížíme k egyptskému přístavu Port Saidu. Po hodině, kdy utichá stroj v podpalubí, oznamuje palubní důstojník ukončení manévrů. V tom okamžiku je loď obklopena desítkami člunů a plachetnic pln naložených zbožím. Jako ranní přízraky se šplhají na palubu arabští obchodníci a sestavují z krabic i stoliček provizorní stánky a pulty. Jen těžko se protahujeme mezi nakupenými stohy koberců, tašek, bot a kufrů, z kterých handlíři vytahují další a další věci. Společně se zkušenou lodní kočkou „ Mařkou“ se snažíme uniknout před nekonečným proudem nabízených věcí. Ukřičení obchodníci klepají, lomcují klikou a za kulatým oknem – bulají ukazují své tmavé, všelijak se pitvořící tváře. Po běžné prohlídce zasedli celníci, policisté a karanténní úředníci v kapitánské jídelně. Všichni jsou spokojeni, popíjejí s chutí plzeňské pivo a nenechávají se nijak pobízet. Odpoledne jsou všechny formality vyřízeny a tak jdeme s bocmanem, kterého už nikdo jinak nenazve, po houpajícím se „trapu“ – spuštěných lodních schůdkách na břeh.

Port Said nás vítá křikem prodavačů pečených sladkých brambor. Odněkud se vynořují „průvodci“ cizinců a útočí na nás ze všech stran. „Ne!“ odmítá bocman česky a pro větší důraz přidává „No ! Nein !“ a mává jako .když odhání dotěrné mouchy.

Na tmavé průvodce nedělá vousatý bocman, ani jeho odmítavý výraz, žádný dojem. Jdou klidně za námi, ukazují fotky nočních barů, slečen a snaží se nás zastavit. Rychle vstupujeme do nejbližšího obchodu. Rozčilení průvodci se tlačí za námi, ale jeho šéf je energicky vystrkuje ze dveří a s úsměvem nás usazuje do židlí. V mžiku přináší pro své „vzácné zájemce“ studenou kolu s brčkem. Ukazujeme prstem na to či ono. Arab nosí, pokládá všechno na stolek a zdvořile vyčkává, až se rozhodneme. „Kolik za to chceš ?“ ptám se a žmoulám palec o ukazováček, jako bych dělal chlebové kuličky. Obchodník se na vteřinku zarazí, ale okamžitě chápe.

„Yes, yes !“vykřikuje radostně Arab, který cítí, že zabrala první ryba a horlivě ukazuje na lesklý, průsvitný obal košile, kde je kvalita zboží zdůrazněna křiklavým nápisem. „Bohuši počkej, neukvapuj se !“ odtahuje zkušený bocman mojí ruku. A najednou se začíná rozvíjet vzrušené smlouvání vedené prapodivnou angličtinou a živou, pro každého srozumitelnou gestikulací. Oba stojí proti sobě jako dva kohouti – chrlí na sebe nesrozumitelné věty a tahají jeden za druhého za ruce. Na stolku se kupí nové a nové zboží, přibývá a zase mizí – podle toho jak se zvyšuje nebo snižuje cena. Obchodní rozhazuje rukama, plácá se dlaní do čela. Dokazuje zákazníkovi, že není padlý na hlavu snížením ceny by zničil celou rodinu a několik hladových dětí.

Bocman se najednou otočí, chytne mně za loket a vycházíme spěšně z krámku. Arab spěchá za námi, snižuje cenu, lomí rukama a táhne nás zpátky do obchodu. Znovu ukazují obě strany na to či ono, v rychlosti počítají, až je obchod uzavřen. Cena, kterou bocman umluvil o polovinu je přijata. Nastává dlouhé loučení s mnoha úklony a úsměvy. Spokojený obchodník nás vyprovází daleko od svého krámku a na rozloučenou nám dává kartičku s adresou „svého podniku.“

Port Said žije z proplouvajících lodí a z cestovního ruchu. Bez ohledu na dopravní řád a směr se proplétají auta mezi chodci a jejich řidiči, mimo volant nespustí ruce z klaksonů. Muslimské ženy stále nosí černý závoj – čádor, tak jak požaduje islám. Mají zahaleny paže, nohy i čelo. Látku přehazují přes rameno, ovijí kolem čela i brady a ze závoje vykukují jen tmavé, pronikavé oči. Při fotografování se rozutečou nebo po cizincích hází, co mají po ruce.

Jiná země, jiný poměr krásy žen. Oblejší ženy jsou pro zdejší muže přitažlivější a krásnější než ostatní. Štíhlé ženy považují za nemocné a neschopné vychovávat větší počet dětí. Ženská nevěra se trestá krutým způsobem, zatím co mužům umožňují právní normy koránu, další tři manželky, nebo milenky. Protože jsou ženy na mužích ekonomicky závislé, nesmí manželovi v ničem odporovat a zvyšovat hlas. V případě, že není žena plodná a je to dokázáno, může se s ní rozvést.

Narození dcery není žádnou radostnou událostí. Je to typické pro všechny vrstvy arabské společnosti. Při úmrtí manžela to nemají ženy snadné. Přesto,že korán doporučuje muslimům, aby se postarali o vdovy a sirotky, dostanou dcery jen polovinu podílů mužů. Při modlitbách v mešitě jsou ženy odděleny od mužů, zvláštní místností a tak se raději modlí doma. Zajímavé je i vyprávění o islámském ráji, kde si muži budou volně prohlížet tváře žen, jejich ňadra i nohy a ženy budou dělat totéž.

Skutečnost je zatím jiná – mít svůj vlastní byt, plat nebo řídit auto o tom mohou ženy, usilující o emancipaci jen snít.

Blíží se večer a tak vcházíme do místní kavárny. Velký stropní ventilátor vhání do našich tváří příjemný, chladivý vítr. Voní tu prává arabská káva a čerstvé ovoce. Kolem nás sedí další hosté, podobní si jako vejce vejci ve svých přehozech a živě gestikulují. Před každým stojí kávový koflíček a sklenice s vodou. Je tu také několik žen, které mohou v doprovodu manžela konzumovat značné množství zákusků. Vyjít si sami do kaváren nebo do kina by pro ně bylo nepřípustné a nemravné. V další místnosti, oddělené tmavo-červeným závěsem, sedí několik starců a zádumčivě kouří vodní dýmky.

Osmiletý cídič bot

Ve chvilce nás obšťastňuje sám obtloustlý kavárník a silnýma rukama, s krátkými prsty, zděděných po předcích, nám podává jídelní lístek. „ Marhaba, áj sídí !“ – „buď vítán,můj pane !“zdraví bocmana, jako starého, známého „Kif hálak ?“- „jak se máš ?“ následuje okamžitá odpověď, při které se oba uklání a usmívají.

Po objednání podivně znějícího jídla se na mně bocman otočí a mazaně se usmívá.„ Znám jen pár slov a pozdravů. Ale to stačí, a uvidíš, že nám přinese parádně propečeného berana.“

Nejsem žádný fajnšmekr na skopové, ale bocman má jako zkušený harcovník většinou pravdu. Okořeněná pečínka, doplněná arabským chlebem nám chutnala Po dobrém jídle a podle zdejších mravů, srkáme kávu jako ostatní hosté.

„Ssss…“ šeptá slabý hlásek pod stolem. Rychle jsem se podíval pod stůl a přitáhl k sobě nohy. Na zemi sedí asi osmiletý kluk a s prosebným posuňkem ukazuje na moje boty. Jeho malá živnost se skládá z plechové bedničky, kartáče, leštidla a několika hadrů. Je mi malého chlapce líto a souhlasím, aby mi boty vyčistil. Cídič položil botu na bedničku a pustil se do práce. Kudrnaté, černé vlasy mu padají do čela a ruce poletují kolem bot, které se v několika minutách lesknou jako zrcadlo. Pár drobných mincí za jeho službu a šťastné mládě se zvedá ze země, aby mně ještě požádalo o cigaretu, kterou si docela samozřejmě zapálí.

Situace v kavárně se značně zhoršila. Jako telegrafem se rozšířila zpráva o naší potřebě čistých bot a do kavárny se hrnou další cídiči a obchodníci. Na našem stolku se kupí tašky, brašny a růžové i modré šátky, vlající jako praporky, které nadzvedává stropní ventilátor. V poslední chvíli rozhrnul vysokou hradbu nabízeného zboží sám majitel. Jako když střelí do vrabců – a obchodníci i cídiči byli pryč. Tělnatý kavárník, ještě celý uřícený od jejich pronásledování přichází ke stolku a za hlubokého oddychování se dohaduje o naší útratě. Jen jsme zaplatili pouští nás zadní brankou do rušné ulice, která září neonem. Z otevřených kaváren a barů vychází do ulic podivné, táhlé melodie.

Druhý den je připraven konvoj k proplutí Suezským průplavem, což je počet lodí, určený k jeho proplutí. Všechny lodě dostávají pořadové čísla, z nichž válečné a tankery mají přednost. Spolu s ostatními kolosy proplouváme úzkým, žlutavým kanálem procházející pouští jako vodorovnou vodní stuhou. Čeká nás sto šedesáti kilometrová plavba připomínající jízdu vlakem, který se vleče jako slimák. Za zádí zmizel Portsaidský maják a příď lodí směřuje k El Kantaře. Na chvíli se objeví zelenavá oáza, pár trpělivých velbloudů a dál už nic – jen zvlněná, žlutavá poušť. Pečlivý Bouřňák dokončuje s lodníky očistu paluby a sleduje přípravu arabského lodivoda s jeho pomocníky. Muslimové rozbalují svoje modlící koberečky a v pokleku směrem k posvátné Mekce uctívají svůj islám.

Boj o Suezský průplav

„La Llaha Lllla Llah Mohammed Rasoul Alláh…“, tiše se modlí. „Alláh je velký a Mohammed je jeho prorok…“ Je čtyřiceti stupňové vedro a noc nepřináší úlevu. Stěny kabin a paluby, rozpálené celodenním žárem slunce, vydávají ze sebe horký dech. Nad lodí svítí Jižní Kříž a kolem dokola, mimo chvění lodního šroubu je na horní palubě klid.

„Před několika desítkami let vrcholil tady boj o Suezský průplav „ narušil ztichlou atmosféru zpocený bocman. „Angličané a Francouzi vypluli s křižníky, letadlovými loďmi a torpédoborci ze Středozemního moře k egyptským břehům. Operace, zvaná „Mušketýr“ zahájila stovky bojových letů. Z letišť na Maltě a Kypru startovali letadla s vrtulníky na pozemní cíle v Port Saidu, kam směřovali i britské tanky a vzdušný, francouzský výsadek. V té době byla egyptská armáda vyzbrojena stíhačkami MIG-15 a Jak 15 a s československými protiletadlovými bateriemi. Svojí další zastaralou výzbrojí nemohla odolat spojencům s podporou Američanů a když nepomohla očekávaná sovětská pomoc, skončil boj velkými egyptskými ztrátami a příměřím.“ Po dlouhé úmorné noci přichází nový den, prach z písku pálí v očích a každý, kdo může vyhledává stín. Konečně se v zapadajícím slunci blíží Suezský záliv a s ním i pomalá plavba průplavem. Tady končí služby arabského lodivoda, který i s pomocníky slézá k doprovodnému člunu a loučí se pozdravem „Maa saláma !“, – „Šťastnou cestu !“

Jak delfíni zachránily rybáře před žralokem

Podél přídě lodi pluje hejno hravých delfínů, jako by s námi chtěli závodit. Na těchto „inteligentech“ moře je nejnápadnější podobnost s lidským mozkem, který je dokonce o tři sta gramů lehčí.

„Povím Vám pravdivý příběh, který se traduje v mnoha přístavech i na pobřeží“, začíná vyprávět Bouřňák. „Před několika lety vyplul egyptský rybář Ali Džahla se svou ženou na lov ryb v Suezském zálivu. Byli tak zaujati lovem, že si nevšímali blížící se bouře, která odnesla jejich malý , motorový člun na volné moře. Uprostřed rozbouřených vln si navlékli záchranné vesty a snažili se udržet nad vodou. Při velkých náklonech lodních boků se objevila nad zpěněnou hladinou otevřená žraločí tlama. Rybář se snažil vší silou odstrčit dravce pádlem, ale nápor velké vlny je oba vymrštil z kymácejícího se člunu.

Žena volala na svého vysíleného muže, ale její hlas zanikl v hukotu bouře. Náhle zpozorovala poblíž žraločí ploutve hlavu delfína a za ní druhou, třetí…Jejich vysoké, pisklavé hlasy, jako by porozuměly blížícímu se nebezpečí a celé hejno delfínů odehnalo velkého žraloka. Poraněného muže s jeho ženou, které drželi nad hladinou jen záchranné pásy, odstrkali delfíni až k pobřeží. Teprve až se oba dostali na břeh, delfíni odpluli na širé moře“ dokončuje námořník svoje vyprávění a dodává „ V celé dlouhé historii moří a oceánů je rozdíl mezi oběma mořskými tvory, jako mezi čertem a andělem.“

Přesto, že nás čeká nejtěžší úsek plavby nejžhavějším místem na zeměkouli – Rudým mořem, vidíme dalekohledem přeplněné pláže s hotely a bungalovy poblíž města. Hurghady. Tady je svět tropických korálových útesů s jedinečným množstvím různých ryb a měkkýšů, snad největším ze všech moří světa. Kdo jednou nahlédl pod vodní hladinu, bývá navždy ztracen a zaklet do průzračného šedomodrého ticha.

Dole v podpalubí je úplné peklo. Bodavý žár stoupá ke stropu strojovny a teplota vystupuje na čtyřicet osm stupňů Celsia. Čekají mne nekonečné čtyři hodiny psí vachty a neustále piji. Jen přinesl Řek Antonius džbán studené vody s citronem, v minutě je z něj teplý čaj. Několikrát polknu a stéká ze mne nezadržitelný pot, směřující do bot. Dusno a vedro ničí duši a zastírá každou myšlenku. Železná podlaha pálí pod nohama a stroje rozžhavuje vzduch.

„Ještě půl hodiny…ještě půl hodiny“… těším se jak vylezu z pekelného jícnu lodě.

Ani další noc nepřináší úlevu. Dlouhá je jižní, tmavomodrá noc. Za takové noci nemůže nikdo z nás usnout. Většina posádky rozkládá lože na palubě, před jídelnou mužstva. Jonatán a já spolu dobře vycházíme a tak ležíme pod záchranným člunem a připadáme si jako v horkém, uzavřeném kotli. Po těle nám neustále stéká protivný pot a polštáře pod hlavou přímo pálí. Sotva jsme zahmouřili oči, slyšíme pleskavé zvuky kroků v gumových pantoflích.

„Jak se pečete hoši,“ pozdravil nás Larsen. „ Přišel jsem si s Vámi trochu popovídat. „V tom pařáku se nedá spát.“ „Máš pravdu, začínám se rozpouštět ve vlastní šťávě“, pokouším se o vtip a uvolňují mu místo vedle nás. Larsen si s chutí zapaluje cigaretu, rukou ukazuje před sebe a vypráví. „Tam v třetím pásu hor je pověstná hora Sinaj, kde Bůh určil desatero přikázání. Na rozpukaných skalách s ostrůvky Brothers, Jabal, Atair a Abu Al Island není téměř žádny život a jen na vrcholcích holých skal stojí majáky, podobné minaretům.“

„ Kam pluje ta obrovská pasažérská loď“, ptá se jeden z nováčků. „ Ta směřuje do přístavu Jidda „ odhaduje zkušený Larsen cíl její plavby a připojuje další historku. „ Na její palubě jsou hlavně mohamedáni, kteří se vydávají na pouť do Mekky a Mediny, aby podle Koránu spatřili alespoň jednou za život místo, kde působil uctívaný. Mohammad. V přístavu Jidda vystoupí a vydají se na dalekou pouť do Mekky a Mediny. Posvátná Mekka, nepřístupná věřícím byla postavena asi v pátém století, ale dlouhou dobu předtím byla Káoba se svým památným okruhem a pramenem Zemzem cílem mnoha poutníků. Uctívali tam černý kámen, jenž prý spadl z ráje a zčernal od polibků hříšníků.“

„Jak se dostali Evropané do těchto, pro muslimi posvátných míst“ vmísil se do vyprávění Sláva. „Zařídil to šikovně jeden francouzský spisovatel. Nějaký čas studoval arabský jazyk, všemožné modlitby, chrámové obřady, a když všechno ovládal jako pravý arabský mohamedán, začal se připravovat na těžkou pouť. Je to už mnoho let a v té době byla cesta do zapovězené země nebezpečným podnikem. Přesto, že mohl Francouz snadno přijít o život přidružil se v Káhiře k početnému procesí muslimů, kteří putovali s posvátnými koberečky do prorokova rodiště. Každou chvíli se vrhal s ostatními na kolena, dotýkal se čelem země a odříkával nazpaměť modlitby. Přeplavil se lodí k těmto břehům, najal si arabské pomocníky s velbloudy, počkal na další karavanu a společně s ní se vydal na dalekou cestu pouští. Dříve nevedla do poutního města žádná železnice a lidé padali pod žárem slunce jako mouchy. Stovky karavan směřovaly ke svému cíli bez ohledu na nemocné a mrtvé druhy. Konečně se Francouz a jeho lidé zastavili před branami Mekky.“ „Nepoznal ho někdo ?“ nevydržel to Jóža.

„Nepospíchej, máme čas a všechno se dozvíš“, uklidňuje Larsen jeho zvědavost. „Věřící dodržují během cesty mnoho přísných předpisů a zákazů. Do Mekky se může vydat jedině zdravý, dospělý a dostatečně zámožný muslim, aby mohl zaplatit výdaje při cestování a vydržovat svou početnou rodinu za své nepřítomnosti. Musí se zdržet styků s osobami druhého pohlaví, nevonět se, nenosit šperky. Také si nesmí vytrhnout ani vlas, ani chloupek ze svého těla, nebo ostříhat nehet na noze či na ruce.“

„A co ještě nemůže“, ptám se ironicky. „Budeš se smát“ souhlasí Larsen,“až vám řeknu, že věřící nesmí při vstupu do svatyně zabít jedinou blechu, štěnici nebo jiného cizopasníka. Když jej nalezne, musí ho vzít jemně mezi prsty, tak, aby mu neublížil a položit jej na zem – prý sám prorok to učinil.“ „Děláš si z nás blázny,“ směje se Joáchym a nevěřícně kroutí hlavou. „Ten Francouz musel všechno napodobit jako ostatní,“ odpovídá Larsen s vážným obličejem, vždyť Jóža se ptal, jestli se neprozradil, a jinak než ostatní si nemohl počínat.

Na velkém tržišti v Mekkce musel ještě koupit velblouda a obětovat jej,protože jen chudáci kupují berana. Na místě probodli zvířatům hrdla, až z obětí tekla krev kolem dokola. Mnoho věřících si obětní krví stovek zvířat potřeli i tváře. Pak se rozlehl městem výstřel z děla. Bylo to znamení začátku slavnostní pouti k štíhlému, mramorovému sloupu, označující místo shledání Adama s Evou. Tisíce muslimů se tlačilo co nejblíže k památnému sloupu, padali, a zase vstávali, neohlížející se jeden na druhého. Každý z těchto poutníků byl po návratu domů přivítán přáteli, kteří mu blahopřáli a sami využívali posvátných paprsků, které sebou přinesl.“
„ A jak dopadl ten Francouz ?“ ptá se znovu Jóža.
„ Dobře, nastoupil po zpáteční cestě na parník plující do Suezu. Tam se nechal ostříhat a oholit a stal se z něho opět Evropan. To co prožil, sepsal do zajímavé knihy. Jako jeden z prvních cestovatelů, kteří se dostali do zapovězené země, se stal slavným – ale na svou nebezpečnou cestu nikdy nezapoměl“ končí lodník své podivné vyprávění.

Hvězdnatá noc pod Jižním Křížem

Všichni jsme vděčni Larsenovi za krátké rozptýlení v dusné noci. Loď se pravidelně chvěje obrátkami stroje a spánek nepřichází. Přehazuji přes sebe slabé prostěradlo, zavírám oči a vyhledávám tu nejpříhodnější polohu. Náhle jsem si vzpomněl na domov – netoužím zpátky? Musel jsem se pro sebe usmát. Ne, ještě ne. Přes všechno dusno, těžkou práci přichází krásné východy a západy slunce, odrážející se na nekonečné vodní hladině a další, nové přístavy. Noci s nespočetným množstvím hvězd na nebi a zářícím Jižním Křížem. Pro mne je loď domovem s pravidelnou službou, točící se neustále dokola, bez přestávky. Pomalu usínám a všechno co přijde, je skryto v temnotách jižní noci a černého, nedohledného moře…

7.11.2008 22:26
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 14.00
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist