nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Jak se z námořníka stal dědeček

Dědečkem se každý stává rychle a jednoduše, v kteroukoliv denní a noční dobu. Zazvoní telefon nebo mobil – a mají pro Vás radostnou novinu. Najednou jste děda, dědeček, dědoušek – prostě dědek!

Při zpáteční plavbě na klidných vodách rovníku přiběhl do kajuty radiotelegrafista, zalomcoval se mnou a radostně mně oznámil – „ máš holku !“

Do této doby jsem byl spokojený člověk, který se staral o pravidelný chod lodě a byl tisíce kilometrů odtud, přesunut rodinou na druhou kolej. Ještě za hluboké tmy přicházeli gratulanti. Z můstku, kajut i z podpalubí se vyhrnula rozespalá posádka, aby mně ujistila svou přízní a takticky zjistila, kolik poručím kartonů piva.

„ Gratuluji dědečku,“ to co napsal zeť v telegramu mně značně popudilo a v jídelně při oslavách jsem si ulevoval: „ Nejdříve mně ukradne dceru a pak píše – milovanej dědku ! Až přijedu domů se rodina bude bát, abych děcku nepodepřel špatně hlavičku a neponičil šíjové svaly.“

Přesto, že oslavy na lodi byli jak se patří byla většina námořníků společně se mnou někde úplně jinde. Domov, kolik je v tom slovíčku lásky. A zatím jsme pluli poblíž rovníku a kolem nás byla jen nedozírná hladina oceánu a na obloze zářily spousty hvězd. V programu oslav se náhle objevila velká záře, vycházející od přídě lodi, kterou způsobila kolonie světélkujícího planktonu. Miliardy mikroskopických živočichů, vyrušených z klidu, intenzivně svítilo, jako by společně se mnou a s ostatními námořníky slavilo příchod novorozeněte na svět.

Život na lodi šel dál, služba střídala službu a přístav po přístavu krátil dlouhou plavbu po mnoha mořích. Všechno bylo stejné, jen moje přezdívka byla nová – lodní dědek. Už jsem se ani nezlobil. Naopak, čím více se krátila cesta, tím intenzivněji běžely moje myšlenky k domovu.

Po měsíci jsem se konečně dostal k rodině a nastal okamžik, kdy jsem zažil na na vlastní kůži první seznámení s Evičkou.

„ Dědo, podrž mi Evičku !“ požádala mně dcera s hrdostí matky. Nejprve jsem pocítil vzrušení a vzápětí teplou, ale mokrou přítulnost na svém těle, jak jsem pevně svíral drobečka. Pochopil jsem, že bylo nutno udržet komunikaci. Zkouše jsem koulet očima, pískat a ukazovat zuby jako vysloužilý žralok, ale nepochodil. Chvilku mně mimino sledovalo a pak se rozbrečelo. V tomto případě, byla pro mně každá rada dobrá.

„ Víš jak se přebalují miminka ?“ptala se mne moje mladá babička a hned dodala. „ Nevíš, už jsi to zapomněl, tak se do toho nepleť !“

Přichází první, slavný den

Přes počáteční neúspěchy jsem se pomalu, ale jistě naučil přebalovat, chrastit, čekat až si batole po napití krkne. Potom přišel slavný den, kdy jsem „zvednul kotvy.“ Konečně jsem byl poctěn velkou důvěrou vyjet s kočárkem do „světa.“ Tak jako na moři jsem se svědomitě vyhnul oblíbené hospůdce a hrdě se díval kolem, co tomu říká okolí. Jako na lodi jsem dobře novou situaci odhadl. Čekal mně velký zájem kolemjdoucích „babiček,“na půl o mou osobu a na půl o mojí roztomilou Evičku.

Netrvalo to dlouho a jako starý mořský vlk jsem pochopil, že být dědečkem je velký dar a jeden z nejkrásnějších a nejmilejších vztahů v mojí druhé polovině života. Přesto, že moře a loď byl dříve můj život, poznal jsem,že tady na pevné zemi je možné prožít nejméně hodně let užitečného života, kdy mně mladí budou ještě potřebovat.

Dědo, ty si vymejšlíš

Je to až k nevíře, jak ten čas letěl. Najednou bylo z kojence dítě, které pořád padalo,
vstávalo a křikem se dožadovalo svých práv. Krásné bylo, když jsem zjistil, že děcko poznal můj hlas mezi ostatními a jak se Evičce rozzářily oči, když jsem promluvil. Být dědečkem nebylo tak špatné. Opět mne zase někdo se zájmem poslouchal a přerušoval, svým ploc a nac, nebo zekni a este. A když mně Evička začaly chápat, byla moje radost dvojnásobná. Vyprávěním jsem se dostal zpět do svého mládí, do doby pohádek, nadějí a radosti. Nekopíroval jsem „Červenou Karkulku,“ nebo „Pyšnou princeznu“, zkusil jsem vlastní,vylepšenou pohádku o červenomodro­fialové žižale, jak se schovávala před kosem. Viděl jsem, že to zabralo u děcka i u babičky. Šel jsem i s dobou. Jak děcko rostlo měnil se i můj obsah a děj pohádek. Z krásné, bojácné princezny, oblečené do dlouhých šatů byla po roce módní Barbie, s minisukní a krátce ostříhanými vlasy. Nebyl jsem žádný herecký talent, ale snažil jsem se přejít z vysokého hlásku Kašpárka do hlubokého, huhňavého hlasu loupežníka. Když mne strhnul vlastní děj, musel jsem si dát pozor na „ tvrdá a nekompromisní slova“, které jsem občas používal na lodi. Tady jsem mohl tvrdě narazit. S dětskou dušičkou to nemělo nic společného, ale mohla ho slyšet babička a to by bylo na další, dlouhé vyprávění. Jak všechny pohádky skončily, bylo jen na mně, ale na závěr mne vždy potěšila věta malého posluchače – „dědo, ty si vymejšlíš !“

Staří jsou znovu dětmi

Přísloví, že staří lidé jsou jako děti je pravdivé. Začal jsem zase chodit s radostí do hračkářství, kde další generace vyměnila obyčejné hračky za ovladatelné, které mluvili, nebo zpívali. Nejvíce jsem potěšil dítko i rodinu pěkně znějícím bubínkem s paličkami a pěknou trubkou. Ze začátku jsem kupoval jemné plyšáčky, ale později to byla jen technika a moje zamilované lodě. To mně zatrhla celá rodina, protože podlahou protekly proudy vody k vyděšeným sousedům. Setkal jsem se s pochopením prodavačů, kteří mně zapnuli elektrický vláček s vagónkem a otočili se, když jsem s ním bez zábran jezdil po kolejích. Při hraní a větším skotačení jsem se předváděl jako Júra. Někdy se mi stalo, že jsem udělal kotoul nebo pár dřepů a už jsem se nezvedl. Potom jsem se jen divil, jak je Evička chápavá – ihned si k mně lehla a začala si hrát na mrtvolku..

Nejlepší hra byla „Slepá bába.“ Za prvé bylo to lepší jak „slepý dědek“ a za další nemusel jsem se u toho nijak honit. Stačilo zavázat si oči, mávat kolem sebe rukama, huhňat a dělat v pohodě medvěda. Horší byla hra na schovávanou. Byli u toho dvě možnosti : první byla dobrá, to tiše a nenápadně jsem utekl na pivo, ale druhá byla horší – a to, když se Evička tak dobře schovala, že jsem jí je do večera nenašel. Při společných hrách s vnoučetem jsem zapomínal, že už to dávno není moje dítě..Ač nerad, musel je přenechat rodičům, hlavně jejich matce..

Je krásné lásku dát…

Být dědečkem nebylo snadné, zvlášť chvilku po obědě. To s Evičkou čerti šily a byl konec klidu na „kanapi“. Pro tu chvíli bylo moudré přejít na malování. Mělo to svoje mouchy a tak nebyly zmalované jen vnouče, ale trička, ubrus, čalouněné židle a vděčnosti jsem se nedočkal ani u babičky,ani u mladých. Pro zlepšení situace jsem pokryl stůl starými novinami, ukázal děcku různé barvy a sám provedl první tahy. Nejprve jsem nakreslil jeden větší kroužek, pak dva menší, pár teček a čárek, a měl jsem kočičku jak vymalovanou. Někdy děcka ukázalo na kočičku a řeklo – dědeček. Ale to nevadilo s kritikou jsem musel počítat. Při nacvičování zpěvu jsem přešel k vlastní pěvecké tvorbě a s písní – „ zpíval kos kosici fistulí, že se k ní dnes večer přitulí…“ byla celá rodina okamžitě jako na větvi. Jak šel čas, stala se pro mne životně důležitá věc – pro zdraví svého vnoučete jsem se úplně odnaučil kouřit !

Být dědečkem je to nejkrásnější

Uteklo pár roků a chodil jsem s Evičkou do školy. Začalo se počítat, přibyl dějepis, zeměpis a jako děda jsem bodoval. Dřívější pořadí – první, ničím nenahraditelná – maminka, druhý, na hraní – tatínek, třetí všude přítomná a hodná babička se začalo měnit a poslední dědeček, zlepšoval svůj stav. Jakmile jsem začal s Evičkou chodit pravidelně do zoologické zahrady, byl jsem všemi
trvale uznáván. Pomalu, ale jistě se měnil způsob procházek nebo výletů. Jako děda už jsem netahal děcko za sebou a nevyrovnával její tělíčko, spíše mne vnouče, dítě školou povinné, začínalo postrkovat. Každý, dnešní dědeček se vždy těšil až skončila škola – ale život uletěl jako letní prázdniny. Všechno hrozně rychle ubíhalo – na narozeninových dortech svíček přibylo a to dřívější malé batole, začalo být velké jako já – vestoje. Jak se zpívalo a dosud zpívá v jedné známé písni – je krásné lásku dát…, tak Eva se snažila svému dědovi lásku oplácet. A dědeček – námořník ? Už dávno jsem zapomněl na vlastní, špatné začátky a každému, i všem starým mořským vlkům mohu potvrdit, že být dědečkem, je to nejkrásnější co mne v životě mohlo potkat.

Blog: Příběhy z přístavů, moří a oceánů
Názory k zápisku: celkem 1 (poslední 8.11.2008 11:27)
7.11.2008 22:34
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 16.73
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

 NadpisVloženoAutor
Pěkné počtení 8.11.2008 11:27 Pavel
TOPlist