nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Daleká plavba začíná

„Zcela pomalu vpřed…“ „Otočit kormidlo vlevo…“ Rozkaz se opakuje a povely z velitelského můstku se telegrafem přenáší do podpalubí. Plujeme Severním mořem jen poloviční rychlostí a kapitán neopouští můstek. Hustá, lepkavá mlha obklopuje loď a všechny zvuky, přicházející z bílé clony znějí nepřirozeně dutě. Mozek lodi pracuje naplno. Přesto, že se kruhová anténa otáčí na všechny strany, stojí na samé přídi hlídkující polský námořník, zvaný Bouřňák. S napětím zírá do prázdného prostoru odkud se ozývají tlumené odpovědi neviditelných lodí. Jeho přezdívka se ztotožňuje s jeho nazrzlým, naježeným vousem a velkým, u kořene širokým nosem. Náhle trhavě ukazuje rukou doprava, kde je slyšet hukot, špatně rozeznatelný vzdáleností a zkreslený mlhou.

„Vlevo, docela vlevo !“ volá důstojník na kormidelníka a rychle přesunuje páku telegrafu na stop! Za okamžik se od boků lodě odsunuje temnější stín a vyráží výstražný tón. Vysoko na můstku, kam nedoléhá stejnoměrný dusot strojů z podpalubí je hluboké, napjaté ticho. V šeru se jen těžko rozeznávají obrysy dvou temných postav vpředu u oken. Odtud se dá rozeznat jen přední stožár a část široké přídě lodě. Rozložitá postava druhého důstojníka přechází z pravého boku na levý. Tam se zastaví u pozorovacího přístroje a snaží se zaostřit na pevninu. „Jste přesně v kurzu !“

„Ano, přesně ! Kurs,“ odpovídá tmavovlasý Viktor, kterému každý říká „Šífák.“ Je to dobrý a zkušený kormidelník, původem horal z Vysokých Tater, který před mnoha lety začínal na malém labském šífu. Jeho vytáhlé tělo stojí nehybně za kormidelním kolem a černé oči pozorně sledují růžici kompasu. Malé kolo, které již nepřipomíná mohutná, zdobená kormidla starých časů se točí lehce, bez hluku. Ale to hlavní zůstává-– čím je kormidelník větší mistr, čím lépe ovládá loď, tím méně pohybuje kormidlem. Šífák je jednička, pozná včas, kdy se příď lodě odklání pod vlivem větru nebo vln, doprava nebo doleva a najde vždy polohu, aby udržel daný směr.

Minuta za minutou probíhá v napětí. V té chvíli je ze všech smyslů strážní služby nejdůležitější sluch. Druhý důstojník, celý nějak drsný, ošlehaný od větru a časté služby pod širým nebem se neustále vyklání z otevřených oken můstku. Snaží se očima proniknout tu zatracenou šeď, převalující se v těžkých chuchvalcích kolem celé lodi. Špatně začíná naše daleká plavba. Čas jako by se zastavil a hlídkující Bouřňák zadržuje dech – nic, jen šplouchání vln narážejících na lodní boky. Jako přízraky se přibližují a vzdalují obrysy lodních trupů. Jak dlouho se budeme potácet v mlžném kruhu?

Dole, v třiceti metrové hloubce u strojů, nikdo nesleduje a nepociťuje napětí plavby. Cítí se v bezpečí silné mašiny, věří „starému“ a těm nahoře, že je ze všeho dostanou. Přezdívka „náš starý,“ kapitánu lodí sedí – kolik hodin, měsíců a roků prostál na velitelském můstku, aby zajistil klidnou a bezpečnou plavbu. Nejen podle let, zkušeností, ale podle nekompromisního, férového poměru k posádce a umění řídit obrovitou loď – podle toho se soudí člověk – kapitán. Na palubě je mezinárodní posádka padesáti chlapů, které čeká několika měsíční plavba přes moře a oceány k dalekým přístavům. Mnoho námořníků střídá lodě jako ženy. Některé jsou starší, baculaté, jiné mladé, dlouhé a štíhlé, ale když na některé z nich plují, je to jejich jediná žena, ta nejlepší a nejkrásnější. Nezáleží tolik na názvu, ale na její ocelové duši, které „dělníci moře“ bezmezně věří, že je i v té největší bouři udrží nad hladinou.

Šedá, nepříjemná noc se mění v kalné ráno. Čtyři hodiny – osm úderů zvonce. Na můstek přichází první důstojník – číf, první po kapitánu a s ním nová směna. Také dole ve strojovně měníme vachtu – službu, které se říká psí. Je v tom kus logiky, nikdo by psa ve čtyři hodiny ráno z pelechu nevyhnal. Den na moři má šest mořských stráží a při zazvonění odcházejí námořníci do vachty na tři čtyř- hodinové směny. Po skončení směny od čtyř do osmi ráno se umyjeme, nasnídáme a máme osm hodin volna před další odpolední službou.

Příběh lodního Goliáše a nezodpovědného Davida

Pozvolna vystupujeme s podsaditým motorářem Slávou po úzkých, ocelových schodech z horkého jícnu strojovny. Na čas skončilo hlídání čtyř vznětových motorů o výkonu téměř šest tisíc kilowat, pohánějící lodní šroub, čerpadel, pomocných motorů, turbiny, odstředivek, přístrojů na užitkovou vodu a všechno mechanické i elektronické zařízení. Žádný mořský vánek, ani modravá obloha, ale dusot mnoha válců, procházky mezi horkým potrubím a stovkami ventilů, s pronikavou „vůní“ naftových výparů. Svátky a neděle se tady nedrží a tak z vachty do vachty a spaní jen na splátky. „Dobré ráno,“ zdravíme se všichni. Nová vachta vyspalá, připravena nastoupit a my spokojeni, že jsme skončili a máme před sebou osm hodin volna. Spěcháme do našich bílých, útulných kabin, které jsou natěsnány poblíž strojovny, jako kuřata kolem matky. Rychle se osprchovat, zajít na snídani s pokecáním a pak – chviličku spát…

Mlha pozvolna ustupuje, jako by někdo pozvolna zvedal těžkou oponu. Zas je tady známý, krásnější pohled, který zaplašil strašidelné stíny a mění je ve štíhlé trupy lodí, plující všemi směry. Sedím se Slávou a Bouřňákem v jídelně, snídáme a pozorujeme nevlídné, studené moře.

„Před více jak sto lety, plul v těchto mrazivých vodách osobní parník Elbe, z jedné německé rejdařské společnosti, „ začíná Bouřňák vyprávět jeden ze svých starých, podivných příběhů… „V časných ranních hodinách, kdy teplota klesala pod mínus šest stupňů Celsia zpozoroval jeden z hlídkujících důstojníků slabě osvětlenou loď, vzdálené od nich necelé dvě míle. Tak jako se musí na silnici dodržovat pravidla, tak to podle mezinárodní konvence platí i na moři. Cizí loď měla za svojí povinnost uvolnit Elbě cestu. Čím více se obě lodi k sobě přibližovaly, tím více bylo zřejmé, že druhá zamlžená loď křižuje Elbě plavební dráhu v pravém úhlu a nemíní změnit směr.

„Tam určitě spali !“ skáču mu do řečí, ale Bouřňák jen kroutí hlavou a pokračuje. „Když byla obě plavidla od sebe vzdálena jen na jednu míli, nastala na německé lodi panika. Jeden z palubních důstojníků vystřelil varovnou raketu, přesto se nic nedělo. Elba se snažila změnit směr, ale nemohla, protože podle zákonu schválnosti, pluli poblíž jejího pravého boku rybářské lodě a neměly tušení o kritické situaci. Přes několikeré varující houkání německých námořníků, druhá loď neuhnula. Na Elbě začali horečné manévry. Po okamžitém zastavení stroje byl nařízen zpětný chod. Z mlžného oparu se náhle vynořil malý parník, vezoucí uhlí a nestačil změnit směr,“ a pro zvýšení napětí Bouřňák přirazil k sobě dlaně.

“Lodě do sebe narazily tak prudce, že všechno co nebylo upevněno se měnilo v trosky. Nikdo takový náraz nečekal a nastal obrovský zmatek. Elba to dostala z levého boku a do velké trhliny se okamžitě valila voda. Její kapitán dal příkaz k evakuaci. Stevardi začali probouzet rozespalé pasažéry, kteří nevěřili, že loď půjde ke dnu. Většina z nich se nestačila obléknout. V mrazu lezli do několika několika nepoškozených člunů, kde začala bitva o pár volných míst. Ubožáci, kteří se do nich nedostali, skočili nebo spadli do ledového moře a po chvíli se utopili.“

„To byla asi strašná smrt,“ i po tak dlouhé době cítím soucit a čekám co přijde dál. „Představ si, že v tom jediném záchranném člunu, který se udržel na hladině, pozorovalo devatenáct polozmrzlých trosečníků, jak jejich obrovská loď o výtlaku 4.500 BRT klesá i se svým kapitánem do moře.

„A co ten druhý parník, co zavinil srážku ?“ „Neskutečnou ironií bylo, že ten anglický parník Crathie, o nepatrném výtlaku 48 tun prorazil a poslal ke dnu nádherný osobní parník Elba a zavinil tak smrt tří set třiceti pěti pasažérů. A aby bylo toho vrchovatou měrou, tak ten starý, uhelný parník s dvanácti člennou posádkou utrpěl při srážce jen menší proražení přídě, které lodi nebránilo pokračovat v další plavbě. Když stanul její kapitán před soudem, tvrdil, že se při havárii nic velkého nestalo, že snad druhá loď pokračovala v plavbě a tak se nesnažil nikoho zachraňovat a tonoucím poskytnout pomoc. „A jak mu to spočítali, zvědavě se ptá Sláva a přidává si další porci šunky s bílým chlebem. „Kapitánu Ceathie a palubnímu důstojníkovi odebral soud diplomy a poslal je na mnoho let do vězení. A tak se tento neobvyklý příběh nešťastného lodního Goliáše a nezodpovědného uhelného Davida, traduje už mnoho let.“ končí Bouřňák své vyprávění.

Na pravém boku vystupují z moře bílé Doverské útesy a stožár štíhlého majáku. Začíná velká, organizovaná tlačenice – jinak se plavba Doverskou úžinou nedá nazvat. Dlouhé vlny narážející na kamenitý břeh a nadzvedávají přídě malých osobních lodí, připouvající zprava i z leva a křižující kurs lodi. Rackové vylétávají z útesů a společně s mořskými vlašťovkami, kterým patří ostrovy i úzký pruh moře mezi Anglií a Francií rámusí nad palubou. Po dvaceti hodinách pomalá plavba Anglickým kanálem končí a vítá nás hladina Lamanšského průlivu. „Plnou silou vpřed!“ přikazuje kapitán.

„Plnou silou vpřed!“ opakuje důstojník a přehazuje páku lodního telegrafu. Z hlubin lodě se ozývá zvýšený dusot strojů, zachvívající trupem, který řízen autopilotem, rozráží hladinu rychlostí šestnácti uzlů – což je šestnáct námořních mil v hodině. Je to pohoda, nastaví se hodnota kursu a citlivý auto- pilot vykonává odpovědnou práci ještě přesněji jak nejlepší kormidelník.

Žádná pohoda netrvá věčně. Jen jsme dopluli k Biskajskému zálivu, začíná tanec. Moře sebou neklidně hází a burácí. Čtyřmetrové sloupy slané pěny se zdvihají kolem boků lodě a vítr je syčivě hází na palubu.

„Šest až sedm stupňů podle Beauforta“ obrací se na nás bocman – loďmistr, rodilý Hanák, kterému byla životní dráha již dávno předurčena. Byl lodníkem na Labsko-oderské, potom kormidelníkem a teď šéfuje lodní posádku. Nejdříve se přestěhoval z Moravy do Mělníka a z Labské na dlouhou dobu a z Labské na dlouhou dobu na moře. Jen jeho žena Amálka na něho pořád čeká Blíží se dvanáctá hodina, čas k obědu. Zatím co na horní palubě svolává stevard mužstvo do jídelny, zachycuje telegrafista povětrnostní zprávy z pobřežní stanice.V úzké chodbě mezi kajutami jsou železné dveře, neustále pootevřené, za kterými je žaludek lodi – kuchyně. Cestu k ní pozná každý i se zavřenýma očima.

Pro šéfkuchaře Joachyma a jeho hubeného čínského pomocníka jsou bouřlivé dny akrobatickou zkouškou. Malý, trochu tělnatý šéfkuchař je můj stálý soupeř v šachu a protože jsme na tom spolu fifty fifty, dobře se doplňujeme. Ale teď s ním není žádná legrace. Jindy bělostná kuchyňská místnost se mění v tropický prales. Jako nekonečné liány se omotávají dlouhé provazy kolem vysokých, objemných hrnců a udržují je na stejném místě. Suchozemec by při pohledu na velikost a obsah kuchyňského nádobí usoudil, že se tu vyváří nejméně pro stočlennou posádku. To je však je jen Joachymův taktický manévr. Teď mají oba kuchaři perné chvíle. Za pár hodin musí být připraven pořádný oběd pro padesát unavených lidí, kteří již dlouho odolávají prudké bouři.Ventilátory propouštějí mořskou vodu na podlahu kuchyně. Pod nohama to šplouchá a klouže. Nafta v zásobním tanku sebou hází a pravidelná dodávka paliva pro sporák vázne. Těžký vzduch se mísí s vůní pečeného masa a kouřem spáleného omastku.

Opice na Gibraltaru

Vysoko na velitelském můstku přechází z boku na bok kapitán, který tady tráví dlouhé denní i noční hodiny. Jeho husté, prošedivělé obočí se každou chvíli stahuje při kontrole navigačních přístrojů. Pod lodí, kam oko dohlédne je temné horstvo vod, pokryté pěnou. Služba střídá službu. Do ztemnělé, tiché místnosti, kde jen kormidelní kolo má svůj nestálý pohyb, vchází druhý palubní důstojník.„Dole je všechno v pořádku?“ ptá se kapitán, aniž zvedne hlavu.

„ Nákladní prostory lodě jsou prohlédnuty, na palubě je vše v pořádku, pane kapitáne!“ Pozvolna bouře utichá a klidná hladina Tarifské úžiny je jako rovné zrcadlo a svítí ve vycházejícím slunci. Před přídí vyrůstá z moře temný kužel skály – pevnost Gibraltar. Jako výhružný prst se vztyčuje nejjižnější výběžek evropské pevniny z hluboké modři a jásavé bělost jižních krajů. Mnoho vládců se vystřídalo na jeho temném hřebenu. Již ve starověku tam přistáli Maurové z Afriky a pojmenovali horu „Džebel al Táriku“ po slavném vůdci arabských vojsk. Zasadili do kamenné půdy neznámé plodiny a jako první vytvořili důmyslnou zavlažovací soustavu.Po několika letech se změnil název hory na Monte de Gibraltar a na čas jí ovládli Španělé.Nakonec se do skal o rozloze sedmi kilometrů čtverečních zavrtali Angličané, kteří tak získali pevnost hlídající vjezd do Středozemního moře.

Železná paluba a nástavby lodě oschly a špičatá kladívka „palubáků“ oklepávají všechna rezavá místa. Jako hejno datlů sedí nebo klečí nad „svým“ kouskem a očisťují jej od neustálé koroze, již způsobují časté bouře a vlhký mořský vzduch. Při svačině, kdy loď proplouvá v krátké vzdálenosti od impozantní vápencové skály, vysoké téměř pět set metrů dává starý polský lodník, kterému všichni říkají Larsen k „lepšímu“ jednu historku.

„Tutaj – na Gibraltaru se udržovala během druhé světové války podivná pověst“ říká Larsen, který získal přezdívku mnohonásobným obeplutím světa a ukazuje rukou na skalnatou pochmurně vyhlížející pevnost.

„Schovávalo se tam několik stád divoce žijících opic, druhu Makak magot. Vojenská posádka, která střežila skálu, krmila opice a některé z nich ochočili vojáci tak, že se staly jejich nerozlučnými společníky. Nikdo neví, kdo opice před dávnými lety na holé skály přivezl, ale hojně se tady rozšířily a jejich husté, rezavě žlutohnědé kožíšky je chránily proti chladnému mořskému větru. Angličané tvrdili, že pevnost bude v jejich moci do té doby, dokud na gibraltarské skále žije alespoň jediná opice. Ale během války se začaly opice podivným, nepochopitelným způsobem ztrácet. Nejdříve zmizely beze stopy ochočené opice, oblíbené u celé posádky. V pevnosti nastala panika. Byly okamžitě zesíleny stráže. Anglické válečné lodě hlídkovaly podél pobřeží a pátraly po nepřátelských ponorkách. Kolovaly pověsti o tajuplné podzemní chodbě, jíž se dostávají němečtí tajní agenti na povrch skály a zabíjejí tyto evropské opice, aby způsobili v anglických řadách neklid a paniku.“

„Ironií je,“ pokračuje Larsen, „źe v roce 1942 se nechal oklamat i sám britský premiér Churchill a obstaral z Maroka nové opičí jedince, aby zachránily pověst britské pevnosti. Překvapením pro obyvatele ostrova bylo zjištění, že jejich přátelé, američtí námořníci, chytali opice a posílali je jako dárek do své vlasti!“

Statečný nováček

Vplouváme z úžiny do širokého pásu moře. Kolem lodi krouží rackové, břichem se dotýkají vln a pokřikují na rozloučenou. Stojíme u zábradlí a pozorujeme hravé delfíny. Na chvíli zmizí pod vodou a za okamžik se vynoří hřbetní ploutev, prosekávající průzračné moře. Pojednou se bleskurychle vymrští lesklé, stříbřité tělo delfína nad hladinu a letí, letí… Druhý, třetí, čtvrtý za ním. Vyskakují podél přídě z vody, funí a ve velkých přemetech zapadají do rozčeřených vln. V dálce svítí sněhovým příkrovem Sierra Nevada a před lodí se do nekonečna vlní Středozemní moře.

Ve velké výšce se jako akrobaté šplhají lodníci po čtyřicetimetrových stožárech a natírají je novou, bílou barvou. Je to namáhavá a nebezpečná práce. Od dolní paluby na úzký konec stožáru vedou jen krátké kovové příčky, vzdálené od sebe asi čtvrt metru, po kterých musí námořník opatrně stoupat nahoru. V polovici těžké cesty je překážka v podobě malého, kovového průlezu, za kterým čeká zručného odvážlivce další výstup k samé špici.

„Tož ogaři hébéte sebó !“ volá bocman valašsky na lodníky a přiděluje každému jednotlivý úsek. Slovák Jožka – jeden z nováčků se připravuje k prvnímu výstupu na stožár. Dlouhé, nažloutlé vlasy mu padají do dětského obličeje a tak si je každou chvilku odhrnuje. Pomáhá mu hmat a se zavřenýma očima přemáhá závrať. Čím výše stoupá, tím větší a prudší jsou jeho výkyvy. Kolísání lodi naklání stožár na všechny strany a jeho ruce i tělo se vší silou tiskne k železným tyčím. Zhluboka oddychuje a stojí bez hnutí na místě. V dohledu našich očí, ale tam nahoře docela sám, bojuje Jožka s náhlou slabostí. Po chvilce se jeho tělo jako by odlehčilo od tíživého závaží bázně a sune se výš a výše. Stožár je stále slabší, více se kymácí do stran. Plechovka s barvou se pohybuje ve větru na strany a nohy se jen volně střídají s přesunováním rukou po kovových příčkách, vzhůru, k vrcholku. Mladíkovi, odněkud z Levoče, stačí jediný chybný krok, špatně upevněný záchranný pás a následoval by prudký pád na železnou palubu Ale všechno je v pořádku. Statečný nováček je pevně připoután koženým páskem ke stožáru, rozpáleného sluncem a začíná jeho další opatrná práce s natíráním.

Na palubě je plno námořníků, kteří napjatě sledují jeho začátečnický boj a teď mu povzbudivě mávají na pozdrav. Okolo lodě je plno azuru – hluboká modrá obloha bez jediné šmouhy a nedozírná modravá plocha moře s bělavou stopou vzadu, jak jí rozčeřil lodní šroub.

K večeru vytahuje Sláva svou novou harmoniku a začíná La Palomou. Foukací nástroj ho stál celých deset dolarů, ale line se z něj příjemný zvuk. S citem hraje všechny písničky, které zná a nebojsa Jožka jej s obdivem pozoruje. Moře pohádko má… Ohnivá sluneční koule zapadá za obzor. Končí krásný jásavý den a začíná nádherná středomořská noc. Vítr nese od moře jeho teplý, hluboký dech. V takové noci se nikomu nechce spát a kdo nemá vachtu sedí pohromadě na horní dřevěné palubě. Mladší poslouchají, starší a zkušenější vyprávějí…

Středozemní moře… vždy mírné a rozumné. Veliké a bezpečné. Hluboké a tajemné. Průzračné a barvité, zkrátka to nejkrásnější moře, jaké si námořník může přát.

7.11.2008 22:31
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 14.24
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist