nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Gambie

Na cestu po západní Africe se vydáváme z Varšavy. Nejprve se však musíme autem přepravit do Katovic, odkud jsme měli původně odlétat. Tento let však byl pro nedostatek zájmu zrušen a cestovka nám jako kompenzaci, zajistila přepravu z Katovic na varšavské letiště. Ke katovickému letišti přijíždíme večer a ubytováváme se v malém ale útulném hotýlku, vzdáleném jen kousek od letiště. Auto pak necháváme po celou dobu naší cesty, zaparkované na hotelovém parkovišti.

Let do Afriky

Na druhý den vstáváme brzy ráno a přemísťujeme se se zavazadly na letištní terminál. Jelikož je konec února a teplota pod nulou, je nám pořádná zima, neboť na sobě máme jen svetry, protože teplé oblečení nebudeme během celé cesty potřebovat a tak jsme jej zanechali v autě. Zanedlouho pro nás přijíždí taxi a po zhruba tříhodinové cestě po dálnici a rychlostní silnici, již vystupujeme před odletovou halou varšavského letiště. Po všech známých procedurách načas odlétáme a po více nežli sedmihodinovém letu, přistáváme pozdě večer na mezinárodním letišti Banjul, v západoafrické Gambii. Po vyplnění malého formuláře a po pasové kontrole vycházíme z haly. Zde čeká průvodce, který podle toho, jaký kdo má zaplacený program, posílá účastníky zájezdu do autobusů, čekajících před letištěm. Poté co se všichni usadíme, zkontroluje průvodce zda jsme kompletní. Přitom se ukáže, že jsme v celé skupině jediní Češi. Ostatní naši spolucestovatelé, jsou pak Poláci. Z letiště, které leží na okraji největšího gambijského města, s názvem, jenž pro Čechy zní značně pejorativně, neboť se jmenuje Serekunda, nás autobus dopravuje do nedalekého hotelu. Po ubytování nás čeká pozdní večeře, která je již zcela studená. Po nevydařeném jídle uléháme a již značně unaveni rychle usínáme.

Víza

Gambie, předměstí Serekundy

Gambie, předměstí Serekundy

Po první noci na africkém kontinentu jdeme nejprve na snídani, k níž se podává omeleta, párky, fazole a bageta a poté se vydáváme na malou procházku kolem hotelu. Přes palouk, pokrytý tropickou vegetací, se zakrátko dostáváme k fotbalovému hřišti s umělou trávou. Na zelenou plochu právě přibíhají borci, na jejichž dresech se skví název Real de Banjul. U hřiště není žádné zázemí ani šatna, takže se hráči převlékají v autobuse a během tréninku se občerstvují vodou, kterou si nabírají hrnkem z barelu, stojícího u postranní čáry. Od hřiště se přemísťujeme před hotel, stojící v ulici pokryté červenou hlínou, stejně jako okolní ulice. Vyasfaltované, jsou totiž jen hlavní městské třídy. Poté, co personál hotelu naloží naše kufry na střechu autobusu, nastupujeme a spolu s polským a místním průvodcem, který se k nám ráno přidal, vyjíždíme do ulic města. V Serekundě žije podle odhadu čtyřistatisíc lidí, což je asi pětina obyvatel celé Gambie, jenž má rozlohu zhruba jako Středočeský kraj. Provoz na ulicích je řídký. Mezi vozidly převažují starší modely, novějších aut je vidět jen poskrovnu. Po krátké jízdě odbočujeme do prašné ulice a zastavujeme před vilou konzula republiky Guinea Bissau, abychom si zde nechali vystavit víza. Do této země, jejíž návštěvu máme v plánu, je totiž budeme potřebovat. Získání víza je však čistě formální akt, za který však musíme každý zaplatit osmdesát euro. Po předání našich pasů a vyplněného formuláře příslušnému úředníkovi, vyrážíme do hlavního města.

Banjul

Autobus najíždí na čtyřproudou dálkovou silnici, která je lemována palmami a reklamními tabulemi. Po několika kilometrech jízdy přejedeme přes řeku Tumbull na ostrov Panny Marie, na kterém leží metropole Gambie Banjul, v níž žije jen několik desítektisíc obyvatel. Během okružní jízdy míjíme nejprve novou budovu parlamentu, poté projedeme pod vstupní bránou Arch 22, dále kolem mešity, rozlehlého objektu radnice, fakultní nemocnice a Národního muzea. Nakonec objedeme kostel sv. Mary a zamíříme k proslulému Albert marketu. Poté zastavujeme v prašné uličce na východní straně tržiště a průchodem mezi domy vstupujeme na vyhlášený trh, tvořený řadami stánků z plechu, z lepenky a z plátěných přístřešků. Někteří prodejci, pak mají své zboží rozložené na plachtě, jen tak položené na zemi. Průvodce nás nejprve vede k přístřešku z vlnitého plechu, pod kterým sedí směnárník, před nímž na stole leží nákupní taška plná balíčků bankovek, přepásaných páskou. Postupně nyní přistupujeme k muži a ten podle toho, kolik euro si kdo mění, hbitě odpočítává z balíčku bankovky místní měny, zvané dalasi. V době naší návštěvy byl kurz padesátpět dalasi za jedno euro. Po výměně se pouštíme do spletitých uliček tržiště. Kromě stánků s potravinami, s převažující nabídkou pestrobarevné zeleniny a všemožných ryb, míjíme také stánky s textilem a s rukodělnými výrobky. Ty nás zajímají nejvíce, především pak výtvory vyřezávané ze dřeva. Tak jako všude jinde, i zde prodejci halasně nabízí své zboží a vybízejí nás, abychom k nim alespoň nakoukli.

Gambie, Banjul, Albert market

Gambie, Banjul, Albert market

U jednoho ze stánků, posléze objevujeme pěkně vytvarovanou dřevěnou masku. Jakmile o ní projevíme zájem, prodejce navrhuje cenu a začíná smlouvání. Nakonec se z původní částky tisícdvěstě dalasi, dohodneme na pětistech. Během procházky po tržnici pozorujeme nakupující, mezi kterými převažují ženy, které jsou vesměs oblečené do pestrobarevných šatů sahajících až na zem a na hlavě mají pokrývku, připomínající turban. Čas vymezený na nákupy vypršel a my se vracíme zpátky k autobusu. Poté nasedáme a opouštíme tržiště, během jehož návštěvy jsme mohli okusit nefalšovanou atmosféru barvitého afrického trhu.

Brána

Návštěvu Banjulu ukončujeme prohlídkou monumentálního oblouku Arch 22. Tato stavba, která byla postavena na paměť převratu v roce 1994, je se svojí výškou, dosahující třicetipěti metrů, nejvyšším objektem ve městě. Nyní se blížíme k oblouku, jehož světlá fasáda září v odpoledním slunci a stoupáme po vnitřním schodišti na rampu, umístěnou zhruba v polovině výšky objektu a poté vyjdeme až na malou terasu, situovanou na samém vrcholu brány. Z našeho stanoviště můžeme přehlédnout celé město s nízkými, převážně okrově zbarvenými domy, jeho hlavní ulice a nedalekou budovu parlamentu. Fascinující je zejména pohled na ústí řeky Gambie, na jejímž levém břehu Banjul leží a která se u města vlévá do Atlantického oceánu. Koryto řeky je v těchto místech široké zhruba pět kilometrů a při pohledu na něj máme dojem, že před námi leží rozlehlý záliv a nikoli ústí řeky. Nedaleko brány také stojí mešita King Fahad se dvěma minarety, která je jednou z několika muslimských svatostánků ve městě. K muslimské víře, se totiž hlásí kolem devadesáti procent obyvatel země. Cestou dolů se ještě zastavujeme v sále, ve kterém je instalována výstava mapující historii země. Po prohlídce se vracíme k autobusu, najíždíme na dálkovou silnici a opouštíme Banjul. Čtyřproudová vozovka nás zakrátko přivádí do Serekundy. Zde si nejprve vyzvedáváme na konzulátu pasy s vízem a poté míříme do centra, které se mezitím zaplnilo lidmi a vozidly, takže nyní městem projíždíme značně pomaleji nežli ráno. Cestou, kromě zástavby nízkých domů, míjíme také četné obchody, restaurace, čerpací stanice, banky a mešity. Posléze najedeme na ulici Brikama Highway, která směřuje ven z města. Nežli ale opustíme největší město v zemi, zastavujeme se u supermarketu Marouns, abychom si koupili občerstvení. Kromě základních potravin, drogistického zboží, lahůdek a uzenin, nabízí obchod také různé druhy alkoholu, od piva až po lihoviny. Během nákupu postupně ukládáme do košíku jogurt, bagetu, sýr „veselá kráva“, pomeranče a z vitríny lahev vychlazeného piva. Značná část zboží vystaveného v regálech je podobná tomu v našich obchodech a tak nebýt na konci nákupu černošky za pokladnou, připadali bychom si zde, skoro jako u nás.

Hranice

Gambijsko-Senegalská hranice

Gambijsko-Senegalská hranice

Po nákupu se znovu vydáváme na cestu. Nejprve mineme letiště, pak přijedeme na okraj celé městské aglomerace a posléze zamíříme na jih, na hranici se Senegalem. Podél silnice leží políčka s červeně zbarvenou půdou a savany porostlé keři. Cestou také projíždíme vesnicemi, tvořenými většinou domky z nepálených cihel s plechovou střechou. Kolem některých stavení jsou postaveny ohrádky z křivolakých kůlů a boudy z vlnitého plechu. Mezi tím pobíhají domácí zvířata a povalují se odpadky. Vše je pak pokryto načervenalým prachem pocházejícím z nezpevněných cest. Ačkoli to máme na hranici jen asi čtyřicet kilometrů, trvá nám cesta přes hodinu. Provoz sice není nijak hustý, ale je to dáno úzkou a nepříliš kvalitní silnicí, po které jedeme. Dlouhá řada nákladních aut, s korbami vysoko naloženými nákladem překrytým plachtou dává tušit, že jsme dospěli k hranici. Náš autobus nyní zastavuje a místní průvodce od nás vybírá pasy, se kterými odchází k pasové kontrole. My zatím vystupujeme a čekáme, až se průvodce vrátí. Kolem hraničního přechodu stojí hliněné domky, v nichž se nachází rozličné obchůdky. Všude kolem se povaluje množství odpadků a mezi tím vším se hemží prasata, slepice, osli, kozy a ovce. Na hraničním přechodu čekáme již nějakou dobu a tak se děti, kterých je kolem nás plno osmělují, přichází k nám a začínají s námi komunikovat. Zajímá je především repelentní náramek sytě zelené barvy, který mám na zápěstí a fotografický aparát zavěšený na mém krku. Ty nejodvážnější pak po mě chtějí, abych je vyfotil a poté užasle sledují svůj obraz na displeji přístroje. Čekání na vyřízení formalit se stále protahuje. Teplota vzduchu již určitě o hodně překročila třicet stupňů a nám začíná být horko. V jednom obchůdku si tedy kupujeme vodu a pomeranče, abychom se občerstvili. Během čekání také fotím omšelý přízemní domek, ve kterém se nachází stanice pohraniční policie. Náhle ke mně přispěchá muž a s hněvivým výrazem ve tváři mě upozorňuje, že se stanice nesmí fotit. Moje omluva a ujištění, že jsem to nevěděl muži nestačí a tak mě žádá, abych mu ukázal poslední pořízené obrázky. Poté musím všechny snímky, na kterých je služebna zachycena, za jeho dohledu vymazat. V ten moment nechci ani domyslet co by asi následovalo, kdybych kromě služebny vyfotil i post, umístěný v jejím sousedství. V něm sedí čtyři po zuby ozbrojení vojáci v maskáčích a před nimi stojí kulomet namířený na silnici. Po více nežli hodině čekání konečně přichází průvodce s pasy a my můžeme pokračovat v cestě. Nastupujeme tedy do autobusu a ten vyjíždí. Poté absolvujeme asi sto metrů dlouhý slalom mezi překážkami ze silných kmenů umístěných cikcak u okraje silnice a pak již opouštíme Gambii, nejmenší zemi na africkém kontinentu, která byla první zastávkou na naší africké cestě.

Blog: Poznámky z cest
Téma: GAMBIE
Názory k zápisku: zatím žádné
16.4.2019 10:47
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 12.39
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

Gambie, předměstí Serekundy
Gambie, předměstí Serekundy
Gambie, město Serekunda
Gambie, město Serekunda
Gambie, Banjul, Albert market
Gambie, Banjul, Albert market
Gambie, Banjul, Albert market
Gambie, Banjul, Albert market
Gambie, Banjul, brána Arch 22
Gambie, Banjul, brána Arch 22
Gambie, Banjul
Gambie, Banjul
Gambijsko-Senegalská hranice
Gambijsko-Senegalská hranice
Gambijsko-Senegalská hranice
Gambijsko-Senegalská hranice


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist