Tak teď mám počítač. Sláva, konečně jsem slezl ze stromu a koupil si to zázračnou věc, bez které s dnes nikdo neobejde. Chtěl jsem ho, původně, proto, abych na něm mohl psát své velice zajímavé práce do školy a taky aby Milan dostával ty moje né už tak zajímavé články rovnou v .txt. Jeho radost z mého né tak zajímavého článku vždycky rychle opadla, když viděl jak hrůzným způsobem je opět napsaný. A to jsem se třeba i moc snažil. Chtěl jsem počítač starý levný, prostě pouze plnohodnotného zástupce stroje psacího. To se mi na(ne)štěstí nepovedlo. Nějak se to zvrtlo a já si koupil počítač kvalit mnohem větších. A taky mnohem větších možností. No a to se už dostávám ke kameni úrazu. Dobrodružství se na takové mašině popisují mnohem lépe a čitelněji. To kamenem není. Kamenem jsou právě ty mnohem větší možnosti. Vyžadují totiž mnohem větší spoustu času. Přes týden jsem v domovu vzdálené škole, kde sice času mám dost, ale jsem v domovu vzdálené škole. A o víkendech jsem se, alespoň dosud, snažil zažít nějaké to dobrodružství nebo alespoň dobrodružstvíčko. O tom jsem pak někdy něco napsal. Ručně a hrůzným způsobem. Nevím, nevím jestli mi kvůli počítači, kterému jsem už začal v intimních chvílích říkat Ferdásek, zbude čas na ta dobrodružství nebo alespoň dobrodružstvíčka. Dostal jsem se do kruhu: je dobrodružství, když není počítač a není dobrodružství, když počítač je. Mám takový dojem, že je to stejný problém, jaký má celá přetechnizovaná civilizace. Kvůli technice ztrácíme kontakt s přírodou, dobrodružstvím nebo alespoň dobrodružstvíčkem. Pokusím se udělat nějaký rozumný kompromis, i když kompromis mezi dvěma věcma znamená vlastně jenom nedělání ani jedné věci pořádně.
Autor článku
dopisovatel
Cestuji, tedy jsem.
