nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Přechod NP Urho Kekkonen

Den 6. – neděle 20. 8. 2006 Saariselkä – Rautulampi

Chladnou noc jsem ve stanu přečkal bez problémů a dopoledne se probouzím do krásného slunečného dne. Ihned jdu do informačního střediska poprosit, zda bych si tam nemohl nechat nabít mobil. Je mi bez problémů vyhověno, já se zatím vracím ke stanu, balím ho a dnes mnohem důkladněji musím zabalit batoh – je totiž potřeba vytvořit v něm dosti místa, neboť musím nakoupit jídlo na několikadenní pochod parkem. To tedy bude oříšek – jezdím totiž s celkem malým batohem, de facto není možné potkat někoho s batohem ještě menším. Kupoval jsem ho úmyslně, neboť batoh nosí člověk neustále dlouhé kilometry a hodiny na zádech a já odmítám táhnout na hřbetě obývák, jak tomu u mnohých lidí vidím, že jim jejich zavazadlo jaksi přerůstá přes hlavu. No ale teď to bude zajímavé, vytvořit v narvaném malém batohu prostor. To se mi však částečně daří, vyndávám totiž zevnitř spacák, který upínám na postranní popruh, který se zase uvolnil proto, že odteďka měním sandále za větší obuv, která doteď byla za ten popruh připevněna. Ostatní věci důkladně zmačkávám tak, aby nikde nebyl ani pór vzduchu a nějaké místo tak přeci jenom mám.

Následně jdu do samoobsluhy v Saariselce koupit jídlo. Je potřeba přemýšlet a všechno důkladně zvážit – v parku už žádná možnost sehnat jídlo nebude, nepočítám-li borůvky, které právě zrají. A pokud by mi jídlo předčasně došlo, do nejbližší obce to mohou být 2 – 3 dny pochodu. Kupuji tak hodně sáčků polévek, sáčky s čajem, cukr, několik pytlíků s bonbóny, čokoládu, několik balení sušenek, konzervy s tuňákem a chleba. Také láhev s vodou, s tou určitě šetřit nemusím, ta půjde doplnit téměř na každém kroku z všudypřítomných čistých potoků, řek a jezer. Pevně tedy doufám, že jsem to všechno dobře zvážil a nakoupil v dostatečném množství. Místo vytvořené v batohu ale nestačí a tak věci, které jsou sice celkem objemné, ale zato lehké, dávám do igelitky, kterou budu muset první dny nést v ruce.

Pak jdu do informačního střediska, neboť je naprosto nutné koupit si dobrou topografickou mapu. To, že stojí kolem 15 euro, zatímco české obdobné mapy nějakých 80 korun, to už vím z dřívějška a jsem na tuto velkou platbu připraven – nic jiného mi nezbývá. Důkladně mapy vybírám, celý park není na jediné mapě a tak musím koupit mapy dvě – každou za 14 euro. Za dvě mapy nějakých 800 Kč, to je bez komentáře… Ale v parku jsou kromě krátké základní zóny neznačené cesty a nechce-li člověk skončit napospas medvědům ztracen v tajze, mapy potřebuje. Můj mobil je již plně nabitý a tak se vydávám něco po poledni do parku.

vstup-do-np-urho-kekkonen

Dnešní etapa, kterou mám naplánovanou ke srubu Rautulampi, nebude pro mne ničím novým – šel jsem jí před dvěma lety. Ale od zítřka už to bude dobrodružství v divoké zóně parku po neznačených stezkách. Všechna místa na dnešní trase si z léta 2004 velmi dobře vybavuji a tak jdu najisto. Nejprve po takových dřevěných schodech trochu do kopce, pak do mírného kopce kolem zakrslých, asi 2 m velkých bříz. Míjím sruby Rumakuru, které jsou pouze tzv. denní a slouží k oddechu během dne, případně k uvaření čaje, polévky či jídla – je zde plynová bomba a vařič. Tu a tam potkávám člověka, je to odtud nedaleko do obcí Saariselkä a Kiilopää. Kolem pěkných jezírek, jejichž hladina má ve slunečném počasí krásně modrou barvu, přicházím ke srubu Luulampi. To je velký informační srub – nejen u něj, ale i uvnitř jsou mapy, informace o zvířatech žijících v parku (sob, los, liška, vlk, medvěd, rosomák…) i další informace. Odtud pak následuje etapa ke srubu Rautulampi. Cesta vede převážně kolem zakrslých bříz, občas se musí přebrodit potok, vzhledem k suchému létu je v nich ale minimum vody, někde jsou jen vyprahlá kamenitá koryta.

Srub Rautulampi leží u stejnojmenného krásného jezera, pohled na úchvatně modrou hladinu připomínající Jadran je krásný. Přicházím sem navečer. Tento srub už je trochu odlehlý od obcí Kiilopää či Saariselkä, přesto však leží ještě v základní zóně parku a není problém se sem dostat. Já sem ušel ze Saariselky 18 km. Srub je na rozdíl od všech srubů v divoké zóně parku denní, čili není zvykem uvnitř spát, i když možné to je. V okolí je několik skupin Finů, mají tu postavené stany. Na jednom místě stavím i já svůj stan, je stále slunečno a jistě nebude v noci pršet. Do srubu si jdu uvařit čaj i polévku – jako v každém srubu je zde plynová bomba a vařič, ani není potřeba mít sirky – stačí otočit knoflíkem a plamen naskočí sám. Je tu také pánev a hrnce, takže z nádobí stačí mít s sebou pouze příbor a nějaký plecháček na čaj. Je zde problém se signálem do mobilního telefonu – signál naskakuje jen chvílemi a na krátko. Přesto stihnu z domova obdržet čerstvou informaci z internetu o předpovědi počasí pro tato místa – i v následujících nejméně čtyřech dnech by mělo být slunečno a bez deště – tak to je skvělé! Večer, ještě však za světla, se jdu omýt ke studenému potoku a zalézám do stanu. Venku se znatelně ochladilo a asi podobně jako včera bude přes noc jen pár stupňu nad nulou. Usínám ve stanu nedaleko krásného jezera Rautulampi obklopeného horami.

jezero-rautulampi

Den 7. – pondělí 21. 8. 2006 Rautulampi – Tuiskukuru

Spím celkem dlouho a tak kolem už žádní Finové nejsou a jsem tak v okolí srubu sám. Vařím čaj a vydávám se na cestu, tentokrát už do neznáma a do míst, kde jsem dříve nebyl. Navíc od srubu Rautulampi už nejsou žádné značené cesty a člověk musí mít dobrou znalost práce s mapou a najít podle mapy správné stezky, aby nezabloudil a došel tam, kam chce. Já jsem si po dlouhém váhání mezi dvěma sruby vybral etapu na srub Tuiskukuru. Bude to docela dost dlouhá cesta, ale je slunečné pěkné počasí, tak to je fajn.

Hned na začátku musím nalézt správnou cestu, ale to se mi daří a tak se šplhám do jakéhosi horského sedla podél vyschlého potoka. Všude kolem právě zrají borůvky, dělám často pauzy a trhám jich plné hrsti, rostlinky jsou plně obalené, že pod záplavou modrých plodů nejsou ani vidět lístky. Následně sestupuji zvolna podél potoka Hikioja, místy jsou bažiny, občas potkám soba. Slunce svítí naplno, ale většina cesty vede ve stínu lesa. Když už si říkám, že je cesta dlouhou dobu stejná a začíná to být monotónní, docházím k nádherné řece Suomujoki, zrovna k místu, kde je dosti hluboká. Je ale vidět několik metrů na dno tak dobře, jako by tam místo vody bylo tenké sklíčko. O kus dál vypadá řeka úplně jinak, je stěsnána do úzké soutěsky a z líné řeky se stává řeka prudce se deroucí skalami.

Podle mapy je jasné, že jí musím přejít po dřevěném mostíku na druhou stranu. Most přecházím a dělám z něj pěkné záběry na peřeje pod sebou. Na druhé straně řeky jdu kousek skalami a musím nalézt stezku, která mě dovede k cíle mé dnešní cesty – srubu Tuiskukuru. Zde u řeky Suomujoki je totiž rozcestí. Ve skalách malinko hledám mojí cestu, ale pak ji nalézám a vracím se po ní kousek proti proudu, až docházím k velmi pěknému přístřešku, ležícího nad krásným zálivem řeky. Je zde i ohniště a rošt, dokonce i návštěvní kniha. Dnes tu ještě nikdo nebyl, i jinak je frekvence zápisů relativně malá. Ostatně dnes jsem ještě nepotkal za celou cestu člověka a to už jsou čtyři hodiny odpoledne. Je to tu to tak pěkné místo, že bych zde nejradši přenocoval, ale ještě je čas a tak to ke srubu Tuiskukuru dorazím, může to být odtud odhadem nějakých 8 kilometrů. Krátce za přístřeškem odbočuji od řeky Suomujoki a jdu proti proudu menší říčky Tuiskujoki. Cesta vede místy podél toku, jindy zase vysoko nad ním.

Aniž bych za celý den potkal jediného člověka, docházím k večeru ke srubu Tuiskukuru. To už není jako v základní zóně parku srub pouze denní, ale klasický na přespání. Jak bývá zvykem, má dvě části – jednu půlku volnou pro každého příchozího, druhou uzamykatelnou, do které se dostanou ti, kteří si zaplatili v nějaké vesnici před vstupem do parku a dostali klíč. V této rezervované uzamykatelné části je zde na Tuiskukuru skupina sedmi lidí – je to organizovaná skupina, která má průvodce, většinu tvoří spíše postarší lidé. Ve volné části, kde budu spát já, zatím nikdo není, ale brzy tam přicházejí čtyři asi třicetiletí Finové – tři holky a jeden kluk. Jsou fajn a tak večer plyne příjemným hovorem. Před spaním se jdu omýt do nedalekého chladného potoka a po dnešní celkem dlouhé etapě,uvnitř srubu, posilněn čajem a polévkou, dobře usínám.

Den 8. – úterý 22. 8. 2006 Tuiskukuru – Luirojärvi

Vstávám ráno kolem deváté hodiny, není vyloučeno, že venku přes noc trochu sprchlo – vše je docela mokré, že to asi není pouze od rosy. Je i oblačno až zataženo, slunce prozatím nesvítí. Dnes mám v plánu pouze krátkou etapu – 8 km ke srubu Luirojärvi. Ne, že bych chtěl jít tak málo, ale vyplývá to ze situace. Odtud jde na srub Luirojärvi ležící u stejnojmenného jezera de facto každý. Z Luirojärvi je totiž potom na ostatní sruby celkem kus cesty a kdybych už odsud z Tuiskukuru chtěl jít až na nějaký ten další srub za Luirojärvi, byl by to pořádný celodenní pochod.

Celý den pojímám tedy relaxačně a asi 3 km za srubem opouštím stezku a jdu do lesa, kde si rozbaluji karimatku a odpočívám, chvílemi dokonce i na krátko usínám. Všude kolem mne je obrovské množství právě zralých borůvek, jejichž trhání a konzumace mě vydatně zaměstnává, až mám celé modré ruce a jistě i jazyk a pusu. Počasí mezitím se dostává do své obvyklé podoby, tedy slunečna. Odpoledne toto místo mé relaxace opouštím a jdu zbylých asi 5 km k velkému jezeru Luirojärvi. Ono není velké na finské poměry, je však velké na poměry národního parku Urho Kekkonen. Místy jsou cestou k vidění kopce, které jsou holé bez vegetace, pouze s kamením. Zde daleko za polárním kruhem končí pásmo stromů již nějakých 400 metrů nad mořem, v takových šestistech metrech už je pouze kamení, jako někde v Alpách či na vrcholcích Tater.

Za nedlouho docházím k jezeru Luirojärvi, abych se však dostal ke srubu, aniž bych musel obcházet celé jezero, musím přebrodit řeku Luiro. Je v ní jen pár decimetrů vody a tak to není problém, pouze je třeba vydržet její chladnou teplotu. Beru do ruky bidlo, které je tu k tomu účelu na břehu připravené, sundávám boty a ponožky a jdu na druhý břeh řeky, která tady právě vytéká z jezera. Jezero Luirojärvi je úchvatné, počasí už je naplno slunečné a tak má voda krásně modrou barvu, pár bílých mraků se krásně odráží na hladině. Kochám se tou krásou a dělám řadu snímků. Za jezerem je vidět nejvyšší hora celého parku a jedna z nejvyšších hor rovinatého Finska – 718 m vysoká Sokosti, kterou chci zítra zdolat. Pro nás Čechy to není samozřejmě žádná výška, ale opakuji, že zde za polárním kruhem hora vypadá tak, jako bych lezl na tatranský Kriváň či Rysy – pouze kamení. Když se dostatečně vynadívám na krásné scenerie, dojdu ke srubu ležícím u jezera. Je zase půlený na rezervovanou a volně přístupnou část. V té už mají rozložené karimatky ti čtyři Finové, se kterými jsem spal na Tuiskukuru, jedno místo zabírám i já. V rezervované části je zase ta organizovaná skupina sedmi lidí. Prý mám navštívit zdejší saunu, která je o pár metrů dále. No, zatím se mi nějak nechce.Signál na mobilní telefon je zde jakžtakž dobrý, zatímco včera na Tuiskukuru jsem ho získal jen po značném úsilí z jednoho kopce nad srubem – naskakoval jen na pár vteřin a to velmi slabý. Zbytek dne trávím procházkami po okolí jezera, které si prohlížím z nejrůznějších míst. Večerní západ slunce nad jezerem vytváří na hladině spolu s mraky nádherné scenerie. Organizovaná skupina mě zve do rezervované části srubu na večeři – udělali nějaké rizoto a mají ho plno, tak si mám prý nabrat, co hrdlo ráčí. Dobře jsem se tak najedl za veselé konverzace a ani proto nebudu vařit polévku. Večer hovořím ve srubu s těmi čtyřmi mladými Finy, hlavně o tom, jaké to tu je asi v zimě. Jedna holka tu v zimě na běžkách byla a tak má s tím určité zkušenosti. V návštěvní knize srubu čtu zápis jedněch českých běžkařů, kteří tu byli v březnu a jednoho z nich zde postihl slepák a museli mu proto zavolat pomoc a přiletěla pro něj helikoptéra. Jiná možnost záchrany není, auto se sem nedostane ani náhodou, jsem v centru národního parku daleko od nejbližší civilizace, tři dny pochodu od nejbližší obce. Doufám, že já helikoptéru volat muset nebudu, na některých místech parku je i problém se signálem…

luirojarvi

Den 9. – středa 23. 8. 2006 Luirojärvi – Muorravaarakka

Vstávám dopoledne po spánku ve srubu na břehu jezera Luirojärvi, zrovna nejlépe jsem se nevyspal, protože někdo pořád chrápal. Dnes chci dojít na vrchol hory Sokosti a pak pokračovat dále ke srubu Muorravaarakka, měl by to být celkem náročný den. Počasí se tradičně slunečné.

sokosti-od-jezera-luiro

Balím batoh a vydávám se vstříc Sokosti tyčící se nad jezerem Luirojärvi. Skoro ve stejnou dobu vycházejí i ti čtyři Finové. Oni zkusili zdolat horu již včera, ale zvolili nějakou špatnou stezku a bloudili, takže hory nedosáhli a pak se vrátili, o čemž večer s humorem vyprávěli. Cesta je nejprve rovinatá podél jezera, pak překračujeme téměř vyschlý potok a začínáme zvolna stoupat, brzy mizí hranice lesa a všude kolem jsou jen kameny. Cesta začíná šplhat prudce vzhůru, mám však rychlé tempo a Finy nechávám hluboko za sebou. V dálce vidím tu skupinu sedmi lidí, kteří vyšli dříve. Brzy však nejsou v dálce, ale kousek ode mne, protože je svým rychlým tempem docházím. Obdivují se mé rychlosti a brzy jsem daleko před nimi a stávají se z nich malé tečky. V kamenitém terénu se úplně ztratila stezka, ale výstup je prostý – dojít zkrátka na nejvyšší místo. Pokud jdu nahoru, jdu dobře. Jdu nejkratší a tudíž nejstrmější cestou, žádné obcházení. Směrem k vrcholu jsou kameny stále větší, až jsou z nich skaliska. Kolem poledne, za pouhou hodinu a půl od východu ze srubu, jsem na vrcholu 718 m vysoké hory Sokosti, terén však připomíná vrcholy Alp.Vidím odtud krásně do širého kraje, jezero Luirojärvi je jako na dlani, obloha modrá slunečná. Sundavám propocené tričko a suším ho na slunci, beru si nové suché. Za chvíli postupně přicházejí lidé z organizované skupiny, nechávám se vyfotit. Po dvaceti minutách dorážejí i ti čtyři Finové. Ještě dlouho stojím na vrcholu a kochám se výhledy do kraje, pak se však chystám k odchodu a pokračování. Se všemi se loučím, neboť ostatní se vracejí zpět na jezero Luirojärvi, kde dnes opět přespí a pak se budou vracet zpět do západní části parku, odkud vyšli, zatímco já pokračuji stále na východ směrem k ruské hranici.

sokosti-nejvyssi-hora-np-urho-kekkonen

V mém směru teď docela dlouho nebude žádná stezka, musím proto podle mapy dobře zvážit a rozmyslet, kudy jít, abych dorazil na srub Muorravaarakka. Není to ale zase tak složité – musím jít stále podél řeky Muorravaarakkan­joki, jejíž prameny vidím krásně z vrcholu pod sebou. Směřuji tedy z kopce přímo k nim a pak podél vody stále dál. Po chvíli se objevuje i stezka.

Z potoka se postupně stává říčka, nakonec se snad dá mluvit i o řece. Místy se ale stezka ztrácí, pokud však půjdu stále podél řeky, zabloudit nemohu. Zde je liduprázdno, až asi po třech hodinách potkávám opačným směrem jdoucí dva chlapíky. Pak zase nepotkám nikoho a tak mě ani nepřekvapuje, když konečně přicházím ke srubu Muorravaarakka a nikdo zde není. Je ale ještě čas a možná někdo dorazí. Spíše bych však uvítal soukromí.

finska-tajga

Brzy tu je ovšem dvojice asi třicetiletých Finů, přišli ze srubu Anterinmukka. Pak se sem však začíná hrnout jeden člověk za druhým, nakonec jich je snad ke třiceti, budou tu spát ve stanech. Je to zase nějaká organizovaná skupina spíše starších lidí. Radost z toho nemám vůbec žádnou, pryč je veškerá romantika dřevěného srubu u bublající řeky s lesem v zádech. Ve srubu nakonec budem asi jen čtyři nebo pět lidí, ale kolem je doslova stanové městečko, takhle si to teda nepředstavuji! Vařím čaj i polévku, jím chleba, který mi ještě trošku zbyl a večer ulehám do srubu. Bohužel opět tu někdo chrápe a to tak silně, že včerejšek byl proti tomu oázou klidu. Snažím se to narušit nějakými zvuky, například prudkým zmáčknutím poloprázdné pet lahve a podobně, ale chlápek se nedá vyvést z míry a dál zařezává. Uvažuji i o postavení stanu, až pak někdy v pozdní noci se naštěstí jeho chrápání uklidňuje a spí již klidnějším spánkem.

Den 10. – čtvrtek 24. 8. 2006 Muorravaarakka – Jyrkkävaara

Po noci rušené chrápáním spolunocležníka vstávám až skoro před polednem, ve srubu už není nikdo a ani v okolí není ani jeden stan. Užívám si tedy klidu, dělám čaj, pozoruji bublající řeku, která je krásně modrá, neboť počasí je opět slunečné, mám na to opravdu štěstí! Dnešní etapu mám naplánovanou ke srubu Jyrkkävaara, mělo by to být 16 km a to celou cestu údolím řeky Muorravaarakkan­joki. Mám obavu, že ta organizovaná skupina i další lidé odtud jdou dnes stejnou trasu a večer se tam zase sejdem v tak hojném počtu. Cestou zatím nepotkávám nikoho, dělám četné pauzy, kdy se kochám pohledy na krásná jezera či moc pěkná zákoutí řeky Muorravaarakanjoki.

Dnes je první den, kdy nejdu s igelitkou v ruce – jídlo už ubylo natolik, že se mi všechno vejde do batohu. Ostatně stačí už pouze na dva dny, při největší nouzi bych přežil i třetí den na polívkách. Ale do konce putování to akorát vyjde na ty dva dny – dnes na Jyrkkävaaru a zítra na Raja Jooseppi u ruské hranice, což je jedno z východišť do parku. Člověka stále nepotkávám, což mě trochu překvapuje, tím spíše, když poslední noc spalo u srubu Muorravaarakka tolik lidí.

Nakonec nikoho nepotkávám za celou cestu, asi 2 km před Jyrkkävaarou musím přelézt sobí plot, pak cesta trochu uhýbá od údolí řeky a najednou se přede mnou objevuje můj dnešní cíl – srub Jyrkkävaara. A je úplně prázdný – nikdo zatím není ani v rezervované ani ve volně přístupné části. To jsem tedy nečekal. A čas už je lehce pokročilý a zase tak velká pravděpodobnost, že sem někdo dorazí, není. V návštěvní knize navíc vidím, že poslední člověk tu byl před třemi dny. Do blízkého jezera jdu nabrat vodu a vařím polévku a čaj, jako obvykle. V návštěvní knize vidím asi tři české zápisy za zhruba tři roky, co tu ta kniha vydržela. No a jeden z těch zápisů je od skupiny čtyř lidí, kteří tu byli v březnu 2004 na běžkách a jejichž cestopis jsem četl mnohokrát předtím na internetu. To je zvláštní pocit, já znám jejich příběh až do konce, zatímco oni při psaní tohoto zápisu netušili, co je čeká v dalších dnech. Člověk si čte na internetu cestu, která je už minulostí a najednou tady ten jejich zápis, co mám před očima, je holá přítomnost…

srub-jyrkkavaara

Začíná se stmívat a tak musím ve srubu zapálit svíčky, které tu po někom zůstaly. Ani tak však není moc vidět, pouze v jejich okolí. Teď už sem skoro najisto nikdo nepřijde. Tak tomu nakonec také je – jsem zde sám. A to jsem ani celou cestu sem nepotkal jediného člověka. Jaká to změna proti včerejší lidnatosti u srubu Muorravaarakka! Jsem za to rád a užívám si samotu v krásném srubu uprostřed divočiny a vybavují se mi postavy z Verneovek. Když jsem sem přišel, bylo tu dosti chladno a tak jsem zatopil v kamnech. Ta měla vynikající tah a během chvilky bylo ve srubu krásně teplo, které jsem dokonce musel redukovat větráním.

Zhasínám svíčky a lehám si s tím, že dnes mě nikdo žádným chrápáním rušit nebude. Za chvilku však v okolí slyším praskot větví, jdu se podívat k oknu, venku už je skoro tma, přesto však vidím příčinu – kolem srubu si to kráčejí nejčastější obyvatelé Laponska – dva sobi. Vracím se na lůžko a brzy usínám.

Den 11. – pátek 25. 8. 2006 Jyrkkävaara – Rovaniemi

Vstávám dopoledne po nerušené noci, do srubu akorát přicházejí zapsat se do knihy dvě asi padesátileté ženy, které prý stanovaly pár kilometrů odtud u řeky. Tak zase jednou vidím člověka… Počasí venku jak jinak než slunečné s modrou oblohou – co k tomu říct – mám na to velikou kliku!

Vařím si čaj s vědomím, že dnešní den bude poslední v parku – jednak už ho budu mít prošlý na druhý konec, druhak už jsem na konci s jídlem. Večer přespím někde na okraji parku ve stanu či v jednom přístřešku, teoreticky mohu zkusit zahájit cestu domů. Putuji pěknou krajinou, občas musím přejít nějaké bažiny, ve kterých jsem zhruba po kotníky. Vjednom místě je najednou rozcestí – jedna stezka vede přímo doprava, druhá přímo doleva. V mapě však nic takového není a ani se nedá poznat podle nějakých přírodních útvarů, jakou stezku zvolit. Tak jen na náhodu zkouším tu pravou. Vypadá to, že jsem zvolil dobře, po nějaké době je však stezka stále užší a začíná se ztrácet. Pak ji zase objevím, ale opět se rychle ztrácí. Vypadá to, že jsem zvolil špatně a tak se vracím zpět na rozcestí a jdu tentokrát na druhou stranu. Toto je ta správná cesta a tak po chvíli, tak jak jsem potřeboval, docházím k řece Suomujoki, podél které jsem šel druhý den putování parkem, ovšem podstatně dále proti proudu. Zde je řeka již o dost širší a po chvíli se vlévá do řeky Lotto, která pokračuje do Ruska. Největší země světa je již velmi blízko. Stezka vede podél řeky, která je velmi pěkná a střídá často úseky, kde teče prudce v divokých peřejích s úseky, kdy je zase tak líná, že skoro není poznat, že vůbec teče. Cestou potkávám pouze jednu dvojici lidí, která u řeky stanuje, jinak ani noha. Odpoledne dosahuji konce parku – krásného mostu přes řeku Lotto, po kterém musím dojít na druhý břeh. Má to ovšem háček – k mostu se nemohu dostat, neboť mi v tom brání řeka, která se do řeky Lotto vlévá. Je sice úzká, ale zato hodně hluboká. Vydávám se tedy proti proudu po stezce a asi po kilometru přicházím k místu, kde lze říčku přebrodit, neboť je v tomto místě mělká. Sundavám tedy ponožky a obuv z nohou a přecházím na druhý břeh. Silný studený proud a kluzké kameny narušily mou rovnováhu, ale s pomocí bidla jsem to ustál. Teď už mi nic nebrání dojít k majestátnímu mostu a přejít na druhý břeh řeky Lotto. Národní park zde končí.

most-pres-reku-lotto

Opodál je přístřešek, ke kterému jdu a zvažuji, zda tu nocovat či zda už vyrazit dnes na cestu domů. Jídla už mám kromě polévek poslední zbytky, ještě není úplný večer a tak se rozhoduji zahájit dlouhý návrat, dnes mi postačí dostat se alespoň kousek někam do civilizace. Tady totiž ještě žádná silnice není, o vesnici ani nemluvě. Je tu jen taková lesní písečná cesta. Jdu se omýt do řeky Lotto a pak vyrážím po cestě, zhruba po třech kilometrech bych měl dojít na silniční hraniční přechod, kde vstupuje do Finska mezinárodní silnice z ruského Murmansku. Zde u mostu je takové malé lesní parkoviště, jsou tu dvě auta osobní, jejich majitelé jsou zřejmě kdesi v hloubi parku, pak tu jsou však dvě dodávková, zřejmě lesnická auta, třeba mě někdo z nich vezme, pokud pojede zpět. Šlapu tedy písečnou lesní cestou, vpravo ode mne je hraniční zóna, do které se nesmí. Rusko je za rohem. Těsně před dosažením asfaltové silnice vedoucí z Murmansku skutečně jede po té lesní cestě jedna z těch dodávek, jsou to nějací starší manželé hovořící špatně anglicky a i když nemají moc místa, berou mě. Jedou do nejbližší obce – asi 50 km vzdáleného Ivala. Po šesti dnech putování parkem jsem tak opět v civilizaci a čeká mě velmi dlouhá cesta domů, naštěstí je stále slunečno. V Ivalu mě vezou až na výpadovku, neboť tam odbočují na svou chatu. Zde mě po pár vteřinách bere domorodec do obce Saariselkä, kde jsem před šesti dny nádhernou pouť nádhernou přírodou začal. Je už večer, provoz je minimální. Navíc mi to vyšlo tak nešikovně, že autostop napříč Finskem mi vyšel právě na víkend, kdy se stopuje nejhůř – zítra začíná sobota. V malém provozu mě berou dvě mladé holky asi 20 – 30 km do obce Tankavaara. Pomalu se začíná šeřit, aut minimum, možná tu budu muset někde přespat. Pak mi však zastavuje auto a to proto, že to jsou staří známí, či lépe řečeno staré známé – jsou to tři starší ženské, které patřily k té organizované skupině sedmi lidí, se kterými jsem se sešel ve srubu Tuiskukuru, následně i další den na Luirojärvi, kde mě hostily rizotem a ještě další den jsme byli spolu na vrcholu Sokosti. Ony se pak vracely zpět do Kiilopää, odkud vyšly, zatímco já pokračoval na druhý konec parku k ruské hranici. A teď se naše cesty opět sešly – jedou ve stejný čas domů! Ta řidička bydlí v Rovaniemi, další dvě jsou z jižního Finska a zítra budou pokračovat autobusem, přičemž ale jedna z nich má v Rovaniemi rodiče. Ač neměly v autě téměř místo, přerovnaly důkladně všechny věci a já jsem se nakonec do auta dobře vešel. Jedeme tedy zhruba 230 km přímo na jih do Rovaniemi, venku se postupně dělá úplná tma. Já se nechávám vysadit 6 km před městem přímo na polárním kruhu, někde v okolních lesích přespím. Je už skoro půlnoc. Do benzínky jdu dokoupit nějaké jídlo a pak vyhledávám místo na spaní. Před naším příjezdem tu byla přeháňka a tak je v lese dost mokro, proto si skládám lůžko ze čtyř starých židlí, které jsem nalezl u lesa, ale spaní není moc pohodlné a tak hledám dál, až nacházím přímo výborné místo – kousek od nějaké stavby takovou velkou dřevěnou pevnou desku přímo velikosti postele, která je navíc v asi půlmetrové výšce pevně umístěná na nějakých kovových konstrukcích. Zde bez problémů usínám.

Blog: Honza Staněk - cesty
Téma: Urho Kekkonen 2006
Názory k zápisku: celkem 2 (poslední 14.3.2015 20:53)
20.4.2008 14:49
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 23.41
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k zápisku

vstup-do-np-urho-kekkonen
vstup-do-np-urho-kekkonen
jezero-rautulampi
jezero-rautulampi
luirojarvi
luirojarvi
sokosti-od-jezera-luiro
sokosti-od-jezera-luiro
sokosti-nejvyssi-hora-np-urho-kekkonen
sokosti-nejvyssi-hora-np-urho-kekkonen
finska-tajga
finska-tajga
srub-jyrkkavaara
srub-jyrkkavaara
most-pres-reku-lotto
most-pres-reku-lotto


Diskuse k zápisku

 NadpisVloženoAutor
díky 11.12.2012 18:33 aleš
Nadherny cteni 14.3.2015 20:53 Jazzground
TOPlist