nepřihlášený uživatel · Registrovat se · Přihlásit se

Návrat z Laponska domů

Den 12. – sobota 26. 8. 2006 Rovaniemi – Lapinlahti

Vstávám asi v půl jedenácté a jak se již stalo příjemnou tradicí, je opět slunečný den. Jelikož je sobota, mám trochu obavy, jak to půjde se stopem. Mám ale čas, dojet dnes navečer do Helsinek, abych ještě stihnul trajekt do Tallinnu, je vyloučeno – to by nešlo stihnout ani tehdy, kdyby mě rovnou zde vzalo až do Helsinek přímé auto. Tím pádem mi stačí být v Helsinkách až zítra večer a na to je času snad dost.

Čekám na polárním kruhu středně dlouhou dobu a bere mě pán 6 km do Rovaniemi, ale aspoň mě zaváží za město na výpadovku. Opět volím cestu přes Kajaani a Kuopio, než hlavní tah přes Kemi a Oulu. Z Rovaniemi jedou v mém směru na Ranuu a vzdálené Kajaani pouze místní lidé pár kilometrů za město někam na chaty, jedno takové auto mě bere asi 30 km – starší žena a vedle ní už dost stará paní, zřejmě její matka. Po 30 km odbočují ze silnice někam do lesa a já právě začínám svoji nejdelší čekací dobu, která se protáhne na asi hodinu a půl. Během této doby je provoz velmi řídký a málo aut, navíc je sobota a v autech jezdí většinou celé rodiny, kdežto v 90 % případů zastavují ta auta, ve kterých je řidič pouze sám. Po delším čekání mi však staví nějaký mladík jedoucí do městečka Ranua. Tam si dávám čaj u benzínky, pak jdu nakoupit do marketu a jdu za město na výpadovku. Mám tentokrát veliké štěstí, čekám asi dvě minutky a bere mě pán jedoucí až na jih Finska do Kouvoly. Má ale nedaleko Kajaani objednaný nocleh, takže se s ním svezu před Kajaani, ale i to je dost velká vzdálenost, přibližně 250 km. Cestou tankujeme u benzínky a kupuje mně i sobě nanuka v kornoutu. Jedeme pěknou lesnatou minimálně osídlenou krajinou, která se mi líbila už při cestě opačným směrem. Slunce ozařuje vše kolem.

Kousek před Kajaani pán odbočuje do jednoho menšího města, kde má objednané ubytování a já vystupuji na té křižovatce. Tam mě hned po minutě bere další chlápek, který jede jen do Kajaani, ale veze mě přes celé rozvleklé město až na výpadovku. I tam čekám pouze chvilinku, byť už je večer a provoz řídký a berou mě dvě asi třicetileté Němky cestující po Skandinávii obytným autem. Objely jí dokola přes Dánsko a Švédsko kolem Botnického zálivu do Finska. Umějí bez problémů anglicky, takže nemusím přepnout na němčinu, ve které nejsem tak zběhlý. Ještě nevědí, kam pojedou, prý už jen kousek a až uvidí nějaké pěkné místo na přespání, tak tam zastaví a v autě přenocují. Nakonec však jedeme přes 100 km, vyhlédly si jedno jezero, ale na jeho březích byly samé chaty a přilehlé soukromé pozemky, tak se zase vrátily na silnici, navíc už padla tma a nějaké dobré místo na spaní se vybíralo hůř. Došlo tak na to, co jsem si v duchu přál – abychom dojely až k městu Lapinlahti, zde je totiž pro mne jedno výborné místo pro postavení stanu, už jsem tam spal před dvěma lety.

U Lapinlahti jim říkám, že zde vystoupím u jedné benzínky, že je nedaleko dobré místo na spaní. Benzínku nalézáme kousek za městem a já vystupuji, bezpečně to tu poznávám. Jdu si tam koupit čaj a to hlavně proto, abych tam alespoň chvíli mohl nabít můj úplně vybitý mobil. Pak jdu, přesto že už je úplná tma, zcela najisto do míst, kde jsem spal v červenci 2004. Přecházím silnici na druhou stranu, tam začíná les, nejprve jdu do mírného kopce, pak zahnu do leva a po chvilce jdu směrem z kopce a dostávám se do míst, kam nikdy nepřijde člověk, trochu za lesem, za takovou hradbou stromů v jakémsi údolíčku, do míst, kde je úplná rovinka, tvořená hlavně pískem a v něm jsou tu a tam roztroušené nevysoké borovice. Mezi nimi na rovinatém písku po tmě stavím stan, nebe je poseté hvězdami. Usínám bez problémů a myslím na to, že bych měl vstát zítra trochu dříve, abych večer stihnul v Helsinkách trajekt do Tallinnu. Do Helsinek to mám odtud ještě asi 450 km.

Den 13. – neděle 27. 8. 2006 Lapinlahti – Tallinn

Vstávám někdy dopoledne a je zase slunečno, to snad nemají ani ve Středomoří takovouto jistotu slunce! Přitom nejsou žádná horka, teploty tak 20 – 25 °C ve stínu, takže opravdu ideální počasí už řadu dní!

Balím stan a batoh a jdu nablízkou hlavní silnici stopovat s tím, že chci být navečer v Helsinkách, čím dříve, tím lépe. Rád bych totiž z estonského Tallinnu stihnul ve 22:00 autobus jedoucí přes celé Pobaltí až do Vilniusu. Pokud bych ho však nestihnul, je v záloze ještě autobus jedoucí z Tallinnu o půlnoci do lotyšské Rigy. Čekám jen malou chvilku a bere mě mladý učitel prvního stupně, jede do města Joensuu, takže naše cesty se rozcházejí kousek před Kuopiem. Kolem Kuopia je asi 50 km dlouhý úsek dálnice, na které nesmím logicky stát, tak se chci nechat vysadit ještě, než dálnice začne, jenže i před jejím začátkem už je silnice dvouproudová, kde auta jezdí rychle a nikdo by nezastavil. Proto jedu s učitelem až do místa, kde on odbočuje do jiného směru a já tak stopuji na dálničním nájezdu. To je ale nepříjemné, protože většinu tvoří jen místní lidé jedoucí do Kuopia.

Čekám docela dlouho a má domněnka se potvrzuje, bere mě auto jen 5 km na nejbližší odbočku z dálnice, jedou nakupovat na předměstí Kuopia. Zase tedy musím být na dálničním nájezdu a zde jsem už na začátku města a jezdí odtud na dálnici pouze místní lidé. Čekám zase dost dlouho, je to zapeklitá situace. Nakonec mě z ní vysvobozuje jeden mladík, který mě veze nikoliv po dálničním obchvatu Kuopia, ale skrz celé město do míst, kde začíná výpadovka do mého směru, ovšem výpadovka dálniční, proto zase musím stát na tom nájezdu. Tam mám ale štěstí, bere mě mladá holka, která dřív prý také hojně stopovala a veze mě, aniž by tam měla cíl či směr své cesty, asi 25 km až na úplný konec dálnice, která obepíná velké město Kuopio. Tím pádem jsem už definitivně za vodou, protože jsem zase na normální silnici, kde mohu v klidu stát a navíc kolem mne projedou všechna auta. Po minimálním čekání v délce asi jedné minuty mě bere pán jedoucí na západ Finska, naše cesty se ovšem zanedlouho rozcházejí na křižovatce za městem Suonenjoki.

Pak čekám asi 15 minut a mám velké štěstí, bere mě sympatický pohodový mladík mého věku jedoucí až do Helsinek! To je odtud asi 360 km, stává se tak řidičem, který mě na letošní cestě vzal nejvíce kilometrů. Provoz je celkem hustý, pomalu končí víkend, lidé směřují domů do velkých měst na jihu Finska. Pořád však máme o čem povídat, probíráme všechna možná témata, od sportu přes finskou přírodu až po politiku. V půlce cesty děláme pauzu u benzínky, ač si ho chci zaplatit, kupuje mi čaj. Asi 150 km před Helsinkami u města Heinola se napojujeme na dálnici. Provoz je stále hustý, ale plynulý, žádné zácpy. Prý nemá co dělat, tak mě zaveze až do helsinského přístavu, doporučuje mi společnost Linda line, která má takové malé lodě, plující do Tallinnu pouze hodinu a půl, přitom cena není oproti jiným společnostem s pomalejšími spoji vyšší.

Před sedmou večer jsme po asi čtyřhodinové jízdě v přístavu v Helsinkách u terminálu, kde mimo jiné sídlí právě Linda line. Jdeme zjišťovat spoje. Nejbližší loď jede už za hodinu a čtvrt, cena 30 euro zhruba odpovídá těm levnějším cenám všech společností provozujících spoje mezi Helsinkami a Tallinnem. Není to sice nic levného, ale levněji se dá cestovat jenom pár spoji v určité hodiny a cena je levnější o pár euro, jinak jsou ceny spíše vyšší. Proto to beru, kupuji lodní lístek a jsem zvědav na tu malou loď. V přístavu si dávám čaj a nabíjím mobil, před osmou připlouvá loď skutečně malých rozměrů z Tallinnu, vystupuje řada lidí, až se ani nechce zdát, že se tam vešli a poté vcházíme do lodi my cestující opačným směrem. Přesně dle jízdního řádu ve 20:00 odplouváme, nejprve je to pomalé tempo kolem zdejších četných ostrůvků, pak ale motory zaberou naplno a rychlost je velká. Sedím pouze asi metr nad úrovní vodní hladiny, občas vodní tříšť stříká přes okna.

Do estonského hlavního města Tallinnu připlouváme v půl desáté večer, než ale všichni vystoupí z lodi a projdou celní kontrolou, nějaké minuty uběhnou a je jasné, že autobus do Vilniusu nestihnu. On totiž na rozdíl od spoje jedoucího opačným směrem nestaví zde v přístavu, ale jede rovnou z autobusového nádraží, které je celkem vzdálené. Budu se tedy muset spokojit alespoň s autobusem do lotyšské Rigy, který jede o půlnoci. Z nádraží zajíždí i sem do přístavu, tak nemusím nikam chodit, pouze jít pár set metrů na jiný terminál, než na který jsem připlul. Při připlutí pršelo, počasí se tedy zkazilo, teď už je však po dešti. V přístavu si měním eura na místní estonské koruny, abych měl na autobus. Stejně jako při minulých cestách i teď je s výměnou peněz problém, v Estonsku totiž nemají o eura vůbec zájem a kurzy jsou velmi špatné a podhodnocené, takže na tom člověk docela prodělá. Před půlnocí čekám v přístavu na autobus a pevně doufám, že nebude obsazený a půjde si koupit jízdenku. Mé obavy se výrazně zvýší, když sem přichází na stejný autobus čekat skupina asi 13-ti lotyšských dětí se dvěma vedoucími, asi nějaký sportovní oddíl. K tomu ještě asi dalších 5 lidí, docela mám obavu, co bych dělal celou noc v Tallinnu? Autobus sem přijede z nádraží a může být již značně plný! To se ale naštěstí nenaplňuje, autobus přijíždí celkem prázdný a všichni se tam dobře vejdeme. Pak stavíme ještě na sousedním přístavním terminálu, kde nastupuje jen jeden člověk a rozjíždíme se vstříc lotyšské Rize.

Den 14. – pondělí 28. 8. 2006 Tallinn – Koluszki

Cesta plyne dobře přes estonské území, kde jsou dobré silnice, v Lotyšsku pak kvůli četným opravám silnicím a samým semaforům více stojíme, než jedeme. Ani nejsem nějak zvlášť ospalý, cestu snáším dobře. Po páté ráno jsme v lotyšském hlavním městě Rize, kde jsem byl snad už desetkrát…

Zjišťuji spoje do Litvy, nejlépe do Kaunasu, případně do Vilniusu. Do Kaunasu jede autobus v půl osmé a jede dost dlouho, v Kaunasu je kolem půl druhé odpoledne. Zato do Vilniusu jede už teď v 6:20 a pak další hned v 7:00, doba jízdy lehce přes čtyři hodiny. Problém však je, že nemám místní lotyšské laty a směnárna v tuto časně ranní dobu žádná otevřená není. Po paměti jdu známými místy na vlakové nádraží doufaje, že tam nějaká směnárna fungovat bude, ovšem bohužel… Přesto jdu zkusit autobus jedoucí v 6:20, snad budu moci zaplatit eury. To bohužel řidič nepřijímá, mohu platit pouze lotyšskými laty či litevskými lity! Autobus tedy nechávám ujet a jelikož mají směnárny otevírat až kolem osmé hodiny, zkouším vybrat peníze pomocí mé Max karty z bankomatu. Zadávám částku 20 latů, k mému údivu jich však vyleze jen deset. I na stvrzence, kterou dostávám, je napsáno 10 latů. Jsme z toho zmaten až začínám pochybovat, zda jsem opravdu zadal číslici dvacet. Jdu udělat druhý pokus, tentokrát zadávám číslo deset. A hle – zase polovina – vyleze 5 latů a to i se stvrzenkou na pět latů. Říkám si, že je to třeba proto, že už se mi takto odečítají nějaké poplatky za transakci. No jo, ale 1 lat je asi 40 korun, to by bylo nějak hodně! Jsem zvědav, až příjde domů výpis z účtu…

V pokladně kupuji za 7,50 latů jízdenku do Vilniusu na autobus jedoucí v 7:00. Je nás v něm jen pár lidí, cesta tedy docela pohodlná, kvalitní autobus společnosti Eurolines, ovšem silnice nic moc a pokračují semafory kvůli opravám a dlouhá stání.

Do Vilniusu přijíždíme asi v 11:15, ihned jdu do blízké banky vyměnit peníze, abych měl místní lity na cestu k polské hranici. Pak jdu na vlakové nádraží, které je hned vedle, někdy teď by měl jet vlak až do pohraniční obce u polských hranic – Šestokai. Koukám na jízdní řád a vidím, že jede už za 3 minuty! Tak to je rychlovka, ani si nekupuji u pokladny lístek, koupím ho ve vlaku. Běžím na příslušný perón, tam u vlaku kontrolují průvodčí jízdenky před vstupem lidí dovnitř, domlouvám se s ní, že to koupím až ve vlaku, že jsem to nestihl. Prý to bude s přirážkou 3 lity, ale to je asi 25 korun, to mi nevadí. Sedám si do komfortně vybaveného osobáku připomínajícího spíše prezidentské apartmá a hned se rozjíždíme.

Cesta je to pomalá, za hodinu a něco jsme v Kaunasu, pak v Marjampole, po třech hodinách jízdy jsme na konečné v obci Šestokai kousek od polských hranic. Počasí i dnes slunečné a modrá obloha, už nevím, co k tomu dodat… Na nádraží v Šestokai už čeká vlak do Polska. Jede až do Varšavy, ale kousek za hranicemi v polském Suwalki má asi hodinu pauzu. Já mám koupenou síťovou jízdenku přes celé Polsko, nemám však jízdenku odsud ze Šestokai na hranice. Běžím si jí tedy rychle koupit, neprodávají však jízdenku jen do pohraniční stanice Mockava, ale minimálně do první zastávky v Polsku – vesničky Trakiszki. Proto se z toho stává mezinárodní jízdenka a platím v přepočtu asi 90 korun, i když se jedná asi o 20 kilometrů. Vracím se do vlaku a rozjíždíme se. Hodinky si přeřizuji o 60 minut zpět, v Polsku je totiž středoevropský čas, zatímco v Pobaltských státech a Finsku východoevropský. Dnešní den tak bude mít pro mne 25 hodin. Kontrola na hranicích je středně dlouhá, pak to nakonec dokličkujeme vesnickou jednokolejnou tratí do mně dobře známého města Suwalki. Jsem tak už v Polsku, ale ještě to mám skoro 900 km na hranice s Českou republikou.

V Suwalki je dlouhá pauza, připojují k vlaku několik vagónů, z Litvy totiž jely jen dva a to byl ještě jeden první třídy, takže de facto všichni se krčili v jednom vagónu. Já opouštím své místo v plném kupé a jdu do jednoho z těch nově přidaných vagónů, kde je podstatně volněji. Kolem půl páté odjíždíme ze Suwalki, čeká nás pět hodin jízdy do Varšavy. Cesta plyne zvolna, ale dobře, jak už jsem si zvykl, vagóny druhé třídy jsou v Polsku komfortněji vybavené, než u nás vagóny první třídy, takže je to pohodlné. Ani se mi nechce nějak obzvlášť spát, i když jsem minulou noc strávil v autobusu. Do Varšavy přijíždíme před půl desátou večer, už je tma. Na velký žlutý papír s odjezdy jdu zjišťovat spoje, již předem vím, že noční vlak do ČR jel před chvílí ve 21:03 a další už přes tuto noc nejede. Je ale téměř jisté, že tu bude několik vnitrostátních nočních spojů, kterými se budu moci dostat alespoň do blízkosti české hranice. A jeden takový jede už za chvíli – ve 22:15 do Klodzka, některé vagony z tohoto vlaku i do samé blízkosti českých hranic, např. Szklarske Poreby nedaleko Harrachova či obce Kudowa Zdroj nedaleko Náchoda. Já jím však pojedu do Klodzka, tam je navíc přípoj ranním osobákem až do pohraniční obce Miedzylesie.

Ve 22:15 odjíždíme z nádraží Varšava Wschodnia, na sousedním nádraží Varšava centralna přistupují ke mně do kupé dva Poláci, kluk a holka (či muž a žena…) mého věku. Umí velmi dobře anglicky a dávají se se mnou do hovoru, ten kluk se navíc velmi zajímá o sport a zná plno českých sportovců, zajímá je i má cesta po Finsku, takže dlouhou dobu debatujeme a cesta příjemně ubíhá. Kolem půlnoci jsme ve městě Koluszki a začíná tak pro mne poslední den mé cesty.

Den 15. – úterý 29. 8. 2006 Koluszki – Ústí n. L.

Diskutujeme spolu ještě celkem dlouho přes půlnoc, pak však zkoušíme zaujmout v rámci možností ležící polohu a pospávat. Vzhledem k probdělé minulé noci většinu cesty docela prospím v jakémsi polospánku a tak se výrazněji probudím až ráno, když jsme v Klodzku.

Vystupuji z vlaku, venku je velmi silný déšť. Asi za 20 minut přijíždí osobák do železniční pohraniční zastávky Miedzylesie. Tam jsme asi za 40 minut, déšť je stále silný a vytrvalý. K mému příjemnému překvapení zjišťuji, že už za dvě a půl hodiny odtud pojede rychlík do Prahy. Ten jede jen jednou denně a já myslel, že až o dost později. Ty dvě a půl hodiny se mi vyplatí čekat, je to lepší, než jít v dešti po silnici několik kilometrů na hranici a pak ještě dalších pár kilometrů na nejbližší českou železniční zastávku. Čas rychle ubíhá, kontrolují mě policajti, v pase je zaujalo vízum do Kazachstánu.

Vlak přijíždí na čas, pak probíhá pasová kontrola a v 10:50 vyjíždíme. Po chvilce jsme v české hraniční obci Lichkov. Od průvodčího zjišťuji nejlepší spoj do Ústí a k mému překvapení tam budu již v 15:06. Již po pár minutách v Letohradě přestupuji na osobák do Ústí nad Orlicí, tam si kupuji na čtení noviny, abych věděl, co je nového, ihned mi jede rychlík do Kolína a zde je hned přípoj přes Nymburk a Mělník do Ústí nad Labem. Tam vystupuji na čas v 15:06, ve městě jdu nechat dát udělat fotky, jedu trolejbusem na sídliště domů a cestu mám tak za sebou.

Ač nebyla cesta dlouhá svým trváním a šest tisíc kilometrů cestování + pěší přechod rozlehlého národního parku Urho Kekkonen jsem zvládl během dvou týdnů, byla to akce velice zdařilá a úspěšná. V dlouhé přepravě ze střední Evropy daleko za polární kruh a pak zpět nenastaly žádné vážné problémy, autostop přes Finsko šel výtečně a tamní skvělí lidé mě snadno dokázali nabít kladnou energií. Počasí bylo takové, jaké snad v příštích dvaceti letech v těchto končinách nebude. Každý den jsem měl ve Finsku slunce, k tomu ideální turistickou teplotu kolem 20°C ve stínu. Putování přes park ještě předčilo má očekávání. Nádherná příroda stranou jakékoliv civilizace a ruchu, sytě modré potoky, řeky a jezera, divoké lesy, kamenité hory, podmanivé mokřady, romantické sruby, nádherná zákoutí přírody, která by byla ve střední Evropě zaplavena stovkami a tisícovkami turistů – taková místa jsou zde v subpolární tajze na finsko – ruském pomezí pouze pro mne a pár ojedinělých příchozích… Jak malicherné se zdají zde uprostřed nekonečné přírody mnohé naše středoevropské problémy každodenního života…

Myslím, že je jasné, že se sem do parku Urho Kekkonen někdy určitě vrátím. Variant, jak ho projít, je více, takže příště to může být klidně jiná trasa přes jiné sruby s objevováním nových míst!

P. S. : Doma jsem vydržel 14 dní a jel 3000 km do NP Urho Kekkonen znovu… Za tu dobu došlo ale k razantní změně počasí, naplno zuřil podzim, třetí den dokonce nasněžilo a sníh už zůstal, denní teploty byly kolem nuly, noční pod nulou…

O dva měsíce později jsem byl ve Finsku znovu – strávil jsem pracovně zimu 2006 – 2007 na farmě psů husky na severu Finska nedaleko města Kuusamo, organizovali jsme jízdy se psím spřežením pro zahraniční turisty, což je ve Finsku veliký byznys.

Pak po krátké pauze doma jsem do Finska vyrazil znovu a to ještě na delší dobu, hned na pět měsíců – opět na farmu psů husky, ale na jinou – přímo na hranici NP Urho Kekkonen, kousek od Saariselkä. V kraji jsem tak dokonale zdomácněl. Po pauze doma během zimy 2007 – 2008 jsem nyní od konce dubna do konce října 2008 opět na farmě poblíž Saariselkä, co dodat… Zatímco během treku v srpnu 2006 jsem se rozplýval nad krásami onoho kraje, nyní jsem tam téměř plnohodnotným domorodcem a platím tam daně…

24.4.2008 22:01
Hodnocení karmou
Současná karma článku: 17.32
Co je to karma a jak funguje?


Diskuse k zápisku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky

TOPlist