Hoňka

Zveřejněno 07.02.2000 Bohuslav Svab | dopisovatel

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči. Tramvaj se zvolna rozjíždí. Žádné přetížení ani auta v prachu za námi. Rozhlížím se, jestli jsem nenastoupil do nějaké nostalgické jízdy a kontroluji, jestli ten v předu je řidič nebo kočí. Řidič. Tramvaj ! je také v pořádku. Není to sice žádný hypermoderní stroj, ale je v pořádku. Znovu kontroluji řidiče a čekám kdy to trochu osolí. Nic nesolí, nic nepepří, oči slastně přivřené a vychutnává si požitek z pomalé jízdy. Pohled na palubní hodiny mi ukazuje zpoždění dvou minut. Ovládnu se a nebuším mu na dveře. Na zastávce nastupuje spousta lidí. Nikdo nikam nespěchá, všichni nespěcháři a nespěchalové dneska asi mají sraz. "Tak už jeď!" vysílám mentální vlny k řidičovi. Ten ale počká, než si všichni sednou a zavře dveře. Trochu se uvolňuji. Dveře se znovu otvírají a čeká se ještě na jednu babičku. "Čert ji vem babu, vždyť ani neběží!" vysílám teď. Konečně se i babička usadila na místo a tramvaj opravdu pozvolna nabírá rychlost. Během dvou dalších zastávek jsem promýšlel náhradní program, jestli mi to ujede. Nádraží, sláva! Dívám se jaký je můj mezičas. 10:55:30. Třicet sekund a já se připravuji na sprint. Najednou se všichni ti nespěcháři nahrnuli ke dveřím a mě lokty vystrkali! kamsi do rohu. Už nemohu svůj vztek udržet a začínám se nemilosrdně rvát ven. Nákupní taška plná něčeho tvrdého a ostrého mě odhazuje zpět. Nakonec se i já dostávám ven a běžím. Běžím jako by mi šlo... jako by mi šlo o vlak. Už jsem na dohled a vlak nevidím. Propadám panice. Pořád ale doufám, že ještě nepřijel. Když však nevidím tabuli s vlakem na nástupišti, smiřuji s hořkou pravdou. Ujelo mi to. Přesto jdu do haly a dívám se na pragotron. Vidím: IC PRAHA zpoždění 20min. "To je hrůza" nadávám, "z těch zpoždění se člověk jednou zblázní".