Vodopády - Téma

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru.

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Vodopády Iguazú se nacházejí na hranici mezi Argentinou a Brazílií. V blízkosti je i Paraguay, ale řeka Iguaçu má jen dva břehy a tak se Paraguayci musí spokojit jen s tou „blízkostí“.

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice Ráno vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek, balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu – Purcaraccia.

Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí.