Lezení - Téma

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde).

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru.

Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne.

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde... A přišlo!

Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu.

„Máte Alpenverein? Tak to je v poriadku“ povídal pán z Horské. Opravdu nechci vědět, jak vypadá, když to v pořádku není.

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky.

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“... někde zřejmě nastala chyba.

Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo.