
Nejen poznáváním živ jest člověk. Jíst se prostě musí. Jídlo na cestách má spoustu podob. Od superúsporných specialit ze všelikých prášků a tabletek z kosmického výzkumu, přes exotické stánky s pečenými netopýry na bambusových špejlích až po vrcholy světové gastronomie v nóbl podnicích nebo obyčejnou českou hospodu.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty.
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů.
Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně.
Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska.
Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno.
Po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano, to byla docela vítaná změna.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor.
Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“.
Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku.
Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.
V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek. Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a tím je zážitek gastronomický.
Reklama: