Hory a pohoří - Téma

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu.

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok).

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“.

Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma.

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty.

Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na 10–11 hodin, je proto dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru.

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde).

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek

Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě. Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Hory bez turistů! Sýr za cigarety! K večeři brynza, tvaroh a kefír přímo od ovce! Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.

I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům.

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné.

Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě.

Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území.

Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel. Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu. Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme.

Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy.

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky.

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.

Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník. Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát…

Krkonoše jsou naše nejznámější pohoří. Leží v severní části naší republiky a dělí se na Západní, Centrální a Východní Krkonoše. Nachází se zde nejvyšší hora naší republiky – Sněžka. Vysoká kvalita služeb a široká turistická nabídka láká tisíce návštěvníků každý rok. V zimě je to naše nejvyhledávanější destinace…

Zimní dovolená nemusí nutně znamenat jen Alpy nebo Pyreneje. Přesvědčte se, že si skvělou zábavu na sněhu můžete užít i v Česku. Nečekejte superdlouhé sjezdovky, ale zato svahy různé náročnosti, snowparky, bobové nebo sáňkařské dráhy. Výborné podmínky tu mají běžkaři, pro které jsou pravidelně udržovány stovky kilometrů běžeckých tratí.

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů.

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

Na šestnáctidení balkánské putování jsme se vydali v počtu osm dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás láká i svými památkami a hlavně mořem.

Na začátku léta padlo definitivní rozhodnutí – jedeme do Krkonoš. Do-familiérně řečeno-Špindlu. Tuto destinaci znají hlavně ti, kteří jsou spíše zimně a nebojme se říci také „lyžařsky zaměřeni“. Leč naše rodina, zřejmě ve snaze jít proti stereotypům, toto místo vyhledala v létě.

Jako správný Američan jsem se teprve nedávno dozvěděl, že Kanada je země. Prý mají vlastní vlajku i území, a těží se tam ropa. Když jsem zjistil, že hovoří téměř srozumitelným jazykem a platí také dolarem, zahořel jsem touhou tuto záhadnou zemi na severu navštívit. Pro svou návštěvu jsem si vybral národní park Banff. Strávil jsem zde bratru tři neděle a stálo to za to.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska – GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“. Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.

Výstup na nejvyšší horu černé Afriky se pro každého turistu zaručeně stane nezapomenutelným a jedinečným zážitkem. Důležité je, že na vrchol Kilimanjara – Kibo (5 895 m) lze vystoupit bez jakýchkoli horolezeckých zkušeností, jedná se „pouze“ o vysokohorský trek, který navíc vede čarokrásnou přírodou v pěti vegetačních pásmech – pralesem, vřesovištěm, alpskou a sopečnou krajinou, ledem. Po pětidenní trase Marangu tedy dobyla Kilimanjaro i naše dvoučlenná skupina. Kilimanjaro, hakuna matata – Kilimanjaro, žádný problém!

Naše rozhodnutí vrátit se místo k bivaku do hlavního města nese v sobě i nějakou tu výhodu. Moc jsme se chtěli podívat na východní pobřeží, protože se morfologicky výrazně liší od krajiny ve středu Madeiry. Kdybychom bivakovali, museli bychom si pronajmout auto, abychom vše stihli. Přítel by musel řídit a tyto serpentiny jsou snad noční můrou každého řidiče. Ještě že tu mají ty autobusy.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli.

Kladský, Špiklický nebo také Velký. Taková přízviska měla kdysi hora Sněžník. Poté, co ji v roce 1884 Alois Jirásek nazval „Králickou Sněžkou“, vžilo se pro toto kouzelné místo pojmenování Králický Sněžník. Ne náhodou byl Králický Sněžník zvolen odbornou veřejností hlavním tématem cestovního ruchu v roce 2008 v Pardubickém kraji.

Jarní tipy na výlety z magazínu Cestovatel.cz.
Počasí už konečně vypadá jako jarní a příroda láká k prvním výletům a vandrům. Za 10 let existence jsme v magazínu Cestovatel.cz vydali již stovky tipů na výlety. V tomto článku připomínáme některé z nich.

Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století.
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní žel. trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží ozubené železnice.

Opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern, město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.

Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmáč s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila.

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření. Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil čas.

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem, dokáže být pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

…dojít na vrchol je celkem dost fyzicky i psychicky náročné, ale opravdu stojí za to projít si od pralesa až po ledové království během čtyř dnů. Pro mne to byl krásný zážitek a mohu to jen doporučit, ale s pořádnou přípravou a dostatkem informací.
Expedice HumiOutdoor & AlpinePro Kilimandžáro 2007

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili…

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů.

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník…

Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Staří Řekové věřili, že na jejich posvátné hoře – na Olympu – sídlí bohové. Rozhodla jsem se vyzkoumat, co je na tom pravdy, a v červenci 2007 podnikla výstup na nejvyšší vrchol tohoto pohoří – na Mytikas, 2 918 m.n.m.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu

S pokřikem „Oláááááá“ jsem krávy rozehnala a tu největší navalenou na vrátka popleskala po zadku až to zasvištělo. Nevěřícně se na mě zadívala z očí do očí, v tu chvíli jsem v nich měla všechnu statečnost české matky, pak se líně ohnala ohonem po pár mouchách a dala se na ústup. Vlastně dal, byl to býk jako poleno.

Pokud máte rádi výlety do překrásné přírody a nespokojíte se jen s obyčejnými pohodlnými cestičkami, přijměte tip na výlet do krásného koutu Slovenska, do Slovenského ráje.

Začátky našeho pobytu provázelo trvale plačící nebe, které pokašlávalo silným větrem a nepřízeň počasí byla takřka jednoznačná (a tentokrát také jednoznačně předpovězená) po několik dlouhých dní. Vytrvale pršelo celé noci a déšť zvolna ustával kolem poledne. To jsme se plni nadšení vydali na velmi lehké odpolední výlety do třech nedaleko sebe ležících lokalit. Zhruba v okruhu dvou kilometrů kolem Pinzgau´s Saalachtal v provincii Salzburg, se nachází tři mimořádně nádherné přírodní skvosty – Saalachtal.

Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše…

Další kousek z cestování po Jižní Americe. Tentokrát se podíváme na Altiplano, rozsáhlé území v nadmořské výšce okolo 4.000 metrů. Cílem putování je Laguna Verde.

Další soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance - neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Autorka Ivana Filipová je pouze pilnou dopisovatelkou Cestovatel.cz, i když se to podle počtu článků nezdá. Proto se může účastnit našich soutěží.

Ráno se probouzím a při prvním výhledu je jasné,že během 5 minut budu běhat s foťákem a fotit, jak zběsilý. Nádherné kopce, příroda, mlžný opar na údolím,kde protéká Dunaj. Po vesnici volně běhající prasata, slepice, kočky, spousta psů a i koně, lidé zdravící v češtině. Pohoda a klid na Vás kouká ze všech směrů.

Třetí soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Jarda Kabrhel

„Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

První článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Ondra o Rychlebských horách.

Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G.
„Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

„Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se můžou vyskytovat neslušná slova

„Nevím proč, ale všichni tipují, že jsme Němci. Když se dovídají, že jsme z Čechie, tak mají docela radost. Ale ani ti Němci je nijak neiritují, řekl bych.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Další povídání od Přípluva. Je zpět a v plné formě:
„Co chceš koupit.“
„Já nevím, vezmi mi to, co sobě.“
„Když já taky pořádně nevím, co chci.“
Jo, dva flegmatici na vandru.
„Tak prostě něco kup.“

Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí.

Přečtěte si o Kučerlinském údolí, ze seriálu Přípluvových příhod na Altaji.
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble.

Po těch pivech jsem se probudil asi o půl druhé v noci :-), kouknu ven a…. nevěřím svým očím. Venku je úplně jasno, svítí měsíc, vidím úplně nádherně hory, stromy, nejmenší detaily. Ani není potřeba si přisvítit. Taková změna. Už jsem oka nezahmouřil… Spřádám plány, kampak já to asi dneska půjdu.

Čtvrtý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Sníh, tichý nepřítel“.

První článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Sníh, tichý nepřítel“.

Vyprávění Přípluva o výletě na Altaj.
"Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce."

Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily…

Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží: „Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde!

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců.

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové "centrále". Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji. V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká. Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: "Slobodno." Ale my to zvládli na naší plynové bombičce ;-) A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích. Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot. Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

Teď dumáme nad mapou, jak dál. Rozhodujeme se pro stopa. Ale nikdo nezastavil. Všichni směřují k moři a jsou narváni k prasknutí. Nakonec bereme taxíka, který nás svezl k soutoku Mrtvice a Morači. Nevíme pořádně kudy jít, tak se tu trochu motáme a pak jdeme po cestě směrem ke kaňonu řeky Mrtvice. Zůstáváme na zahradě u přátelských a pohostinných lidí. Uvařili nám kafíčko, donesli ochutnat sýr, mléko, jablka a ještě nabídli, že se tam na zahradě můžeme osprchovat. Rovněž taková speciál sprcha. Černá butela na vodu, hadice, stolička a je to :-). Naprostá idylka a pohoda. Pán domu nám neustále opakuje že všechno můžeme používat "slobodno".

Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.

Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.

Sledujeme z okna okolní krajinu. Samá kukuřice, viadukt, most a tunel. Nabíráme zpoždění, protože v jedné díře čekáme hodinu. Netušíme proč, ale asi si Černohorci dali pauzu na oběd. Bylo právě poledne. Vlak zastavil, několik lidí vyskákalo ven a pokuřovalo a za hodinu jsme se zase rozjeli. Podle "tradice" na této trati (Beograd - Bar) "musí" mít každý vlak aspoň několikahodinové zpoždění. Další půlhodinku jsme nabrali před tunelem, kde vlak zastavil a my jsme si mysleli, že čeká na nějaký protijedoucí. Po půlhodině jsme se však rozjeli, aniž by projel jakýkoliv jiný vlak :-).

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási varianta na jižní stěně Jastrabie veže. Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“... někde zřejmě nastala chyba.

Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo.

"Prázdniny v Rumunsku? Zapomeň! Radši jeď k babičce na vesnici — O tom se spolu vůbec nebudeme bavit!"
:-)

Nikdo neví, zda se má bát či třást nedočkavostí, neboť jsme se právě přikodrcali k albánským hranicím... Naše pasy už možná nespatříme a domů už se třeba také nevrátíme (naznačuje nám to pohledem zdejší celník, jenž se později projeví jako sympaťák).

Mnohé legendy vážící se k tomuto tajemnému vrcholku lákají zvídavé turisty, aby překonali své síly a pokořili tuto "horu bohů". Cesta k ní však není jednoduchá...

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné - Šangri-la - území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D' Ampezzo...