Cestování - Téma

Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.

Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků na hlavách nebo zádech. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů?

Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe.

Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť.

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce?

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Naše dosavadní zážitky už tvořily polovinu španělské mozaiky, když jsme dorazili na jih, do Andalusie. Ta je opravdovou perlou mezi španělskými autonomními společenstvími. Pyšní se městem Granada, masivem Sierry Nevady a není to z ní ani daleko na britský Gibraltar.

Odstátnicovala jsem a rozhodla jsem se odjet na 5 měsíců do Ameriky. Můj záměr byl jasný. Prací si vydělat nějaké peníze a ty utratit za slasti, krásy a další vymoženosti, které skýtá poznávání neznámé země. Řídím se totiž heslem, že peníze byly, jsou a budou a vzpomínky a zážitky vám nikdo nikdy nevezme a obohatí vás na celý život.

Postup: Postupně dávejte jednotlivé úlomky Pyrenejského poloostrova k sobě tak, aby do sebe perfektně zapadaly a vytvořily i se svými vůněmi, chutěmi, atmosférou a temperamentem obdivuhodnou španělskou mozaiku zážitků.

Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno, pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso (rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol (nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a pozdě v noci jdou spát.

„Katuško, já chci jet do Ameriky! Pojedeš se mnou?“ zeptala se mě kamarádka Zuzu a dnes sem jí za tenhle návrh velikánsky vděčná. Protože ním to všecko začalo.

Když přijíždíte do Monaka vidíte jen samé paneláky a říkáte si, kdo to tady jen mohl postavit? Slibovali nám bohaté knížectví, daňový ráj a ne komunistickou enklávu v západní Evropě!

Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy) a mít v pořádku víza. Celý autobus musel ven i se všemi věcmi.

„Dark Tourism“ neboli v překladu temný turismus přivádí návštěvníky na místa, kde se v minulosti – ať již dávné či poměrně nedávné – udála nějaká tragédie, neštěstí.
Místa spojená se smrtí či utrpením mají zvláštní schopnost přitahovat davy turistů.

Pád železné opony a rozšíření Evropské unie směrem na východ měly za následek zvýšený pohyb obyvatel do zemí západní Evropy. Lidé, kteří kdysi emigrovali, se vracejí do svých mateřských zemí jako turisté. Tento trend nese název „Diaspora tourism“ a projevuje se i v České republice.

Dovolená pro někoho představuje především odpočinek, pro jiného poznávání či dobrodružství. Někteří lidé však o dovolené hledají možnost, jak rozbít stereotypy, které ovládly jejich všední život. Zažít nedostatek, deprivaci nebo dokonce bolest může být pro ně osvobozující.

Léčebný turismus, z anglického „Medical Tourism“, je spojení původně vytvořené cestovními kancelářemi a sdělovacími prostředky. Nejlépe vystihuje účel podniknuté cesty, kterým je podstoupení léčebného či zkrášlovacího zákroku v jiné zemi, než v té, v níž je turista rezidentem. Jde o fenomén 21. století, své kořeny má však, stejně jako poutní turistika, již ve starověku, kdy Řekové a poté Římané putovali stovky kilometrů za léčivými vodami či zázračnými léčiteli.

Město Písek ve spolupráci s agenturou CzechTourism pořádají ve dnech 20. až 21. května 2008 soutěžní přehlídky propagačních materiálů a tiskovin TOURPROPAG a EUROREGIONpropag. Záštitu nad akcí převzal hejtman Jihočeského kraje RNDr. Jan Zahradník.

Požadavek na zodpovědné chování k životnímu prostředí dnes ovlivňuje cestovní ruch více než kdy předtím. Hotely a cestovní kanceláře bojují o „zelený“ certifikát, který garantuje jejich ekologické chování, a z ekologie se tak postupně stává nejen dobrá věc, ale i dobrý byznys. Přirozenou formou trvale udržitelného cestovního ruchu je přitom odjakživa venkovská turistika.

Druhý díl seriálu o světových trendech v cestovním ruchu se věnuje tomu, jak cestovat zodpovědně ve vztahu k životnímu prostředí. Ve světě turismu se nyní stále častěji objevuje spojení „Responsible Travel“. Zodpovědné cestování vyjadřuje snahu minimalizovat negativní dopad tohoto odvětví nejen na životní prostředí; má aspekt ekologický, sociokulturní a ekonomický.

Nocleh: Na Havaji platí zásada, že "všechny pláže patří lidem". Proto se s vyjímkou Hanauma Bay je přístup k nim zdarma. Někdy potřebujete pro stanovaní permit vydávaný většinou "Department of State Parks & Forest", v národních parcích v informačním centrech, či správcem pláže. Permit se vydává zdarma.