Seriál: Latinskou Amerikou křížem krážem

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy…

Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.

Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: "lyžování je zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný.

Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu o nezapomenutelné cestě mezi z Paraguaye do Bolívie.

Vodopády Iguazú se nacházejí na hranici mezi Argentinou a Brazílií. V blízkosti je i Paraguay, ale řeka Iguaçu má jen dva břehy a tak se Paraguayci musí spokojit jen s tou „blízkostí“.

Další kousek z cestování po Jižní Americe. Tentokrát se podíváme na Altiplano, rozsáhlé území v nadmořské výšce okolo 4.000 metrů. Cílem putování je Laguna Verde.

Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.

Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.

Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky, četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte, taková situace nepotěší.

Najednou auto zastavuje. Řidič a jeho pomocník nasazují holínky, do ruk berou lopaty a začínají jeden kužel soli přehazovat na korbu. V tu chvíli mi dochází váhavé přikývnutí řidiče, že jede na Salar. Co budu dělat? Na korbě zůstat nemůžu, pomáhat házet sůl nejdu, leda bych měl holínky a stovku na hodinu. Sundávám boty, hážu batoh na záda a vyrážím na cestu zpátky. Jde se blbě, ta sůl je taková ostrá a do mých zhýčkaných nožiček dost píchá. Ale aspoň mi to ty nohy umeje.