Seriál: Dopisy příteli

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti.

Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.

Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.

Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.

Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.

Náměstí, uprostřed pomník, socha, sloup, kašna, vodotrysk, zeleň, záhony a květy, stromy a lavičky. Jaký to protiklad, armáda, zbraně a park.
Na jedné straně vždy dominanta, katedrála, mohutnější, než vše ostatní kolem. Symbol moci, vynucené víry, přitahující pohled každého, nechť přichází z kterékoli strany.

Není snad možné, aby chlapce neokouzlilo čtení o Divokém západě, o koltech nízko u pasu, o stádech dobytka a o Indiánech. Snad o něco později přistoupilo okouzlení o dalekém severu, o psích spřeženích, drsných mužích, kteří se vydali za štěstím a bohatstvím, ale i za dobrodružstvím na Klondyke, za vidinou zlata. Nebyl jsem jiný, jen vidina zlata, vyrýžovaného z potoka byla tak neskonale daleko, jako jiné planety. Uložil jsem hluboko tuto touhu, usednout někde na břeh potoka, kdesi na Aljašce nebo na břehu Králičího potoka a propírat na pánvi nános s nadějí, že se nakonec cosi zatřpytí a odmění mne za námahu.

Milý čtenáři, dovol abych Tě nazval přítelem a pozval Tě, abys mne doprovázel na cestu do minulosti, do říše vzpomínek. Posuňme čas zpět a vydejme se do daleké země, do které mne dovedla touha seznámit se s předkolumbovskými kulturami části Střední Ameriky.

Není to nic neznámého. Obrázek muže, postava ve volném šatě s širokými rukávy. Tvář pohublá, s řídkými, dlouhými vousy na bradě. V ruce tenký, dlouhý štěteček, kterým muž kreslí znaky čínského písma, ony podivuhodné symboly, mně zcela nesrozumitelné.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Široká řeka, pramenící kdesi ve velehorách, nedaleko posvátné hory.
Stojím opět na jejím břehu. Široké schodiště se svažuje až k vodě. Schodiště pro stovky věřících, kteří zde dnes nejsou. Níže u řeky místa, na kterých lze postavit hranici. Dřevo je možné nakoupit nahoře, kudy se sem přichází z posvátného města, k nejsvětější řece.

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Vyslov můj příteli, tento pozdrav. Cítíš, jak měkce zní, jako bys měl v ústech cosi příjemně vonícího. Mír, to „r“ na konci českého slova zní tvrdě, téměř hrozivě, „šalom“ Tě pohladí.

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky.

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Ti nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Hodiny, hodinky – nezbytná věc určující naše konání, rytmus našeho života, hodinu vstávání, pracovní dobu, poledne, čas schůzky či porady, začátek divadelního představení, odjezd vlaku či odlet a přílet letadla. Nelze vypočítat důvody, které nás vedou pohledět na naše zápěstí nebo hodiny na stěně či na věži. Neuvažujeme o podstatě digitálních hodinek či mechanice bicích hodin. Jsou zde, musí zde být, bez nich by se naše konání zhroutilo ve zmatek. Stejně tak máme za samozřejmé, že bylo stanoveno časové dělení používané na celé zeměkouli, že astronomové mají své pojmy pro časomíry planetárních a hvězdných prostorů. Snad jediné na všech druzích hodin nás zajímá jejich přesnost.

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit.

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.“ Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Můj mladý příteli, dovol, abych Ti položil otázku. Souhlasíš s tím, co je napsáno v záhlaví, jako moto naší úvahy, nebo se domníváš, že lid není vždy zodpovědný za osud, který mu je určen a stal se mnohdy proti své vůli hříčkou v rukách mocnějších, nebo běhu událostí.

Milý příteli, zavedu Tě na začátku asi 20 let zpět. Za našich toulek podhůřím Železných hor, při chůzi po polní cestě, vedoucí k městečku, upoutaly nás hromádky nově navezené suti. Hromádky zeminy, zbytky prken, různý odpad a zlomky kostí. Jakýsi šprýmař zarazil do jedné z hromádek násadu koštěte a nahoru posadil lidskou lebku, která se tam povalovala. Lebku navíc ozdobil starými brýlemi. Na zemi ležel další zbytek lebky...

Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, ještě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.