Rubrika: Zážitky z cestování

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny.

Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni.

Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů.

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy…

Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.

Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru.