Rubrika: Zážitky z cestování

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.

Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.

Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci.

Vystupuji z autobusu, loučím se s Marcosem, šedesátníkem, který mi celou cestu vyprávěl, jak skvělé časy to byly za revoluce v Nicaragui a jak těžké časy to jsou v půjčovně bicyklů v Puerto Viejo, na karibském pobřeží Kostariky.

Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let.

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab?

Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel. Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu. Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás máme skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou. Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu.