Rubrika: Zážitky z cestování

Věnováno všem roverům z družiny Rysů, kteří v srpnu 1995 pokořili horu Žalý (1015 m n.m.) bez použití kyslíkových přístrojů...

Doma ve skříni mám uloženou ruskou dvouokou zrcadlovku, která mi tam věrně slouží již deset let. Má velmi dobré parametry, zejména co se týče spotřeby benzínu, oleje a filmů. Onen přístroj trpí chronickou frakturou pantíku a tudíž i světelnou netěsností. Když už chci sehnat černé papíry, tak se to dá udělat i levněji, než shánět široký film, točit kolečkama na všechny čtyři světové strany, honit okolní světlo do malé krabičky a tahat s sebou bleskovou baterii...

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě?
Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna...

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu.
Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie...

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

Probudili jsme se do slunečného, ale mrazivého dne. Rána na Altiplanu bývají velmi chladná - teploměr zde klesá hluboko pod bod mrazu. Ve výšce zhruba 3 500 m.n.m. se není ani čemu divit. Laďa překvapivě tuto noc pohrdl naší skromnou plátěnou ložnicí a strávil noc pod širákem. Byl to od něj opravdu hrdinský čin, ráno se ale vůbec netajil tím, že taky poslední. V těchto podmínkách může nocování ve volné přírodě být docela pěkně drsňácké - mnohdy jste rádi, že už je ráno.
S východem slunce se rychle oteplilo a my vyrážíme dál, směr Cuzco...

Seděli jsme v prvním patře takové obyčejné nekuřácké (!) hospody U starýho Donalda v Barceloně, místo kultovních hamburgerů jsme lízali donaldovu báječnou a hlavně lacinou zmrzlinu. Kromě nás tam byl ještě jeden zamilovaný páreček a v dětském koutku si hráli asi tak desetiletí kluci s angličáky. Zkrátka taková idylka...

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Na začátku prázdnin jsme byli v Pobaltí, a abychom tam neumřeli hlady, měli jsme s sebou plynové vařiče. Asi se všichni shodneme, že české Var II jsou jedny z nejlepších, co jsou. Jediná nevýhoda je, že výrobce udává povolené zatížení 2 (slovy dvě) kg. Většina lidí je schopna spočítat, že čtyřlitrový ešus s vodou dvě kila mít nebude a nebude. Když jsme projížděli Ruskem a viděli ceny benzínu (odporně málo) začali jsme přemýšlet o nějakém pěkném vařiči na benzín...