Rubrika: Zážitky z cestování

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.

Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze.

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin.

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte s deštníkem, je cizinec.

Překvapilo nás chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec a všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví.

Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty.

Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.

I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.