Rubrika: Zážitky z cestování

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy…

Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.

Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.

Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru.

Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti.

Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě. Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy.

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru.