Rubrika: Cestopisy

Čas dovolené,čas odpočinku. Ale co se skrývá za slovem odpočinek? Toť otázka přímo filozofická, lze však na ni odpovědět i čistě vědecky. Pro nás je odpověď na ni již několik let stejná. Napakovat nejnutnější věci do auta a vyrazit po cestách i necestách ve státech bližších či vzdálenějších. Naše letošní volba padla opět na Rakousko. Přímo toužíme po tom, abychom si ničili nohy chozením po horách. Loňské zastavení v Karnských Alpách bylo jen letmé a tak chceme letos poznat jejich krásy blíže.

Není nad klasiku i v cestování. I letos - již po čtvrté cestujeme vlakem do Itálie klasicky. To znamená osobním vlakem z České Třebové do Brna, Vindobonou z Brna do Vídně a Remusem z Vídně do Itálie. Neklasické na naší letošní cestě je jen to, že jedeme tři dvojice, dosud jsme jezdili pouze dvojice dvě. Cesta proběhne bez problémů, pro první den italského pobytu si každá dvojice vypracovala vlastní program. My vystoupíme v poněkud rozlámaném stavu v sedm hodin ráno ve Florencii a pokračujeme osobním vlakem, který zde nazývají Regionale, do Orvieta. Tam je první cíl naší cesty...

V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 - 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet...

Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží.

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

"Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát". Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Blízkost čínské hranice nám nedává spát, a tak při dalším výjezdu svištíme minibusem po vysokohorské "Karakoram Highway" na sever k příhraniční oblasti kolem Sustu. Půldenní jízda překonává všechna očekávání a jedinečné pohledy znovu berou dech. Mohutné ledovcem obtékané horstvo chvílemi připomíná majestát Dolomit nebo scenerie ze severoamerických Skalistých hor, ale stejně jako vesničky přilepené na strmých svazích s věncem terasovitých políček nemá snad tento fantastický kout světa na planetě obdoby.