Rubrika: Cestopisy

Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“.

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde).

Finsko není jen bílým místem na mapě, které je známé svými nekonečnými pralesy s věčně zmrzlou půdou a psími spřeženími prohánějícími se po zamrzlých pláních na severu v Laponsku, či tisíci jezery se sauničkami rozprostřenými na jejich pobřežích ve střední a jižní části země. Ale je i místem, které poskytuje dostatek volnosti, soukromí a klidu.

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek

A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci.

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.

Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně.