Rubrika: Cestopisy

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar - ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu - někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla - a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. "Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!" volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální "koncert" staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné - Šangri-la - území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Tato cesta byla naší první cestou za "železnou oponu", ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím, že jsem se vrhl na organizaci já (známý tvůrce katastrof) a to s velkou vervou. Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý. Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999 a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod...

O Levoče jsem ještě nedávno pouze věděl, že nějaké takové město na Slovensku existuje. Při naší letošní cestě do Slovenského ráje jsme se tam najednou kolem jedenácté v noci ocitli a byli jsme nadšeni. Vůbec jsme nelitovali toho, že jsme se tam nechali odvést i když jsme původně chtěli do Spišské Nové Vsi. No prostě jsme žili v domnění, že Spišský hrad musí stát někde poblíž. Jak to ale celé začalo...

Na Sicílii jsem jel bez jakýchkoliv vědomostí o cestě na vrchol Etny. Před pár lety jsem četl něco o výstupu v knize Dopisy z moře od Petra Zemana, jenže jediné co jsem si zapamatoval byla možnost přespání ve staré observatoři. Cílem cesty proto nebylo stanoveno dobytí vrcholu, ale nenáročný výstup, čím výš, tím líp...

S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky...

K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst - obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem...

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své "exilové" jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety - tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem - spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě...