Rubrika: Cestopisy

Teotihuacán je zřejmě nejznámější archeologické naleziště, když ne v celé Americe, tak v celém Mexiku určitě. Nachází se přibližně 50 km severo-východně po dálnici od hlavního města (Ciudad de México) ve státě Estado de México. Zmíněná dálnice vede sice mezi kopci obsypanými jedněmi z těch nejchudších a nejubožejších obydlí hlavního města, ale je poměrně velmi dobře značená a celkem bezpečná. Bohužel se jedná o placenou dálnici.

Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo 1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem stáhnout z Internetu malou mapku.

Člověka z toho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde se zrodilo Páté Slunce…

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih. Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády.

Dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska, neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela. Tenkrát jsme cestovaly s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů. Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za 500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.

K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a lidé jdou běžně do práce.

V komentářích v předešlém dílu mě bylo vyčteno, že nepíšu faktické informace. Nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé mě redakce nežádala napsat seznam jízdních řádů a ceníků, a za druhé cestování po Sýrii je natolik jednoduché, že i nezkušený cestovatel se musí zorientovat během pár dní. Ale v případě velké potřeby číst pouze fakta a čísla, doporučuji zakoupit nějakého knižního průvodce, který je vším tímto přímo přeplněn.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmýry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Jako ve většině zemí světa, i v Etiopii je náboženství důležitou součástí života. Neprojel jsem na cestě Etiopií rozhodně všechny kostely a kláštery, ale několik ano a o těch bych vám rád povyprávěl.

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu, který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za Tartůsem.“ Tak jsme jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.
V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na víkend.