Rubrika: Cestopisy

Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom.

Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa.

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků na hlavách nebo zádech. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní.

Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii.

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.

Díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh.

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách.