Turecko - Stát

V létě jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“.

Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma.

Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města.

Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je.

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“.

O Turecku se v poslední době mluví především v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie. Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije, takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku.

Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout. Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.

Čaj Rize – medová barva, hořkosladká chuť i vůně, široký úsměv. Kolik podob v sobě asi tento nápoj skrývá? Podařilo se nám poznat alespoň některé?

Když se řekne Turecko, snad každému vytane na mysli turecký med a turecká káva. Historie čaje je o mnoho mladší. Ve velkém se začal pěstovat vlastně až po druhé světové válce, a přesto pití čaje oblibu kávy téměř vytlačilo. Snídaně se sice turecky řekne kahvalti, název tudíž dost pravděpodobně vychází z tradice pití kávy, ale Turka usrkávajícího voňavý hnědočerný nápoj, aby pohledal. Zato prý dnes průměrný turecký občan vyprázdní denně 20 sklenek čaje.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. Pokud nejsou ženy do mešity vhodně oblečeny, žádný problém, u vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek.

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.

Aktualizováno: Cestu Vojty a Lukáše můžete nyní sledovat na jejich BLOGU

Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte.

Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.

Dnes ráno jsme s přítelkyní vyrazili z Prahy přes Miláno (se společností Alitalia) do Istanbulu, města na rozhraní Evropy a Asie. S přestupem proto, že ČSA létají do Istanbulu až pozdě večer, a my bychom buď ztratili den na poznávání města anebo museli zaplatit o jednu noc v hotelu více. Sedíme v letadle MD 82 (letadlo tohoto typu je sice starší, ale jinak spolehlivé. Jen pozor na to, že má větší stoupavost a hrozí více zaléhání uší apod. Doporučuji bonbóny nebo žvýkačku pro Vás, kteří jste citlivější vnímání změn výšky při vzletu a přistání. ) společnosti Alitalia s odletem z Prahy v 7.15, ale bohužel je špatné počasí a než posolí, odklidí runwaye a odmrazí nás (de-iceing), tak odlétáme z Prahy v 8.05. Ale naštěstí let je nejpřímější, jak může být, a v 9.05 dosedáme na letiště Malpensa v Miláně.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální "koncert" staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky...