Rusko - Stát

Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Tři stovky výstavních sálů a tři miliony exponátů – to jsou základní čísla, která popisují slavnou petrohradskou Ermitáž, tedy galerii, která láká statisíce návštěvníků ročně. Není to ale jediné unikum, za kterým se do Petrohradu jezdí. Své příznivce má i replika slavné Jantarové komnaty v Carském selu.

Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni.

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak s vámi.

V pondělí prvního září vyrazili Martin Beťko s Michalem Vičarem z Horního náměstí v Olomouci se svým embéčkem Jůlinkou na cestu kolem světa. Od té doby projeli šťastně Polskem, Estonskem až do Ruska. Projeli Petěrburkem, navštívili Moskvu a pokračují dál. V Nižném Novgorodu opravili karburátor zanesený nekvalitním ruským benzínem a zakotvili u českých kolotočářů. Přinášíme vám autentické úryvky z cestovního deníku tak, jak nám přišly do redakční pošty.

Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.

Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.

Každý cizinec po příjezdu do Ruska se musí nechat do tří dnů zaregistrovat na Oddělení víz a registrace (OVIR). Věděli jsme, že ruská byrokracie je šílená, ale mysleli jsme, že snad za půl dne bychom to mohli mít vyřízené a pak se budeme věnovat turistice a památkám.

„Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G.
„Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

„Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se můžou vyskytovat neslušná slova

„Nevím proč, ale všichni tipují, že jsme Němci. Když se dovídají, že jsme z Čechie, tak mají docela radost. Ale ani ti Němci je nijak neiritují, řekl bych.“

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Další povídání od Přípluva. Je zpět a v plné formě:
„Co chceš koupit.“
„Já nevím, vezmi mi to, co sobě.“
„Když já taky pořádně nevím, co chci.“
Jo, dva flegmatici na vandru.
„Tak prostě něco kup.“

Přečtěte si o Kučerlinském údolí, ze seriálu Přípluvových příhod na Altaji.
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble.

Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.

Vyprávění Přípluva o výletě na Altaj.
"Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce."

Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou. Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji. V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká. Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích. Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot. Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali, co tak brzo vstávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme.

Konečně jsme zastavili a vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček...