Rumunsko - Stát

Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Hory bez turistů! Sýr za cigarety! K večeři brynza, tvaroh a kefír přímo od ovce! Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.

I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům.

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

V roce 1823 se po Dunaji vydali čeští kolonisté samý okraj rakouské monarchie, aby zde v horách a hlubokých lesích založili vesnice a těžili dřevo. Dnes jich tady žije kolem dvou tisíc v šesti ryze českých vesnicích. O téměř dvě století později vydali jsme se za nimi…

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát…

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření. Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil čas.

Ráno se probouzím a při prvním výhledu je jasné,že během 5 minut budu běhat s foťákem a fotit, jak zběsilý. Nádherné kopce, příroda, mlžný opar na údolím,kde protéká Dunaj. Po vesnici volně běhající prasata, slepice, kočky, spousta psů a i koně, lidé zdravící v češtině. Pohoda a klid na Vás kouká ze všech směrů.

Třetí soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Jarda Kabrhel

Šestý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“.

Čtvrtý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na téma „Sníh, tichý nepřítel“.

"Prázdniny v Rumunsku? Zapomeň! Radši jeď k babičce na vesnici — O tom se spolu vůbec nebudeme bavit!"
:-)

Cestu pre konvoj staviame korytom potoka. Kameňov je dosť, obutí v gumených čižmách sa oháňame čakanmi, lopatami, motorovou pílou, používame gurtne, mechanický zdvihák aj vzdorovitý, nevyspytateľný, iskriaci a zasekávajúci sa elektrický naviják oceľového lana. Napriek nášmu vzopätému úsiliu bivakujeme na severnej strane hrebeňa.

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst - obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem...

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své "exilové" jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety - tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem - spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě...