Rakousko - Stát

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do nového hávu.

Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst!

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny.

Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě.

Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky. Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli.

Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme o baroko a rokoko, je skutečným skvostem.

Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee.

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska – GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“. Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.

Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmáč s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila.

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili…

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů.

Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník…

Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu

S pokřikem „Oláááááá“ jsem krávy rozehnala a tu největší navalenou na vrátka popleskala po zadku až to zasvištělo. Nevěřícně se na mě zadívala z očí do očí, v tu chvíli jsem v nich měla všechnu statečnost české matky, pak se líně ohnala ohonem po pár mouchách a dala se na ústup. Vlastně dal, byl to býk jako poleno.

Začátky našeho pobytu provázelo trvale plačící nebe, které pokašlávalo silným větrem a nepřízeň počasí byla takřka jednoznačná (a tentokrát také jednoznačně předpovězená) po několik dlouhých dní. Vytrvale pršelo celé noci a déšť zvolna ustával kolem poledne. To jsme se plni nadšení vydali na velmi lehké odpolední výlety do třech nedaleko sebe ležících lokalit. Zhruba v okruhu dvou kilometrů kolem Pinzgau´s Saalachtal v provincii Salzburg, se nachází tři mimořádně nádherné přírodní skvosty – Saalachtal.

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.

Druhý soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Píše Přípluv

Díváme se na mohutný sloup bílé husté zpěněné vody a slyšíme její rachot a burácení a cítíme mokro. Voda se řítí přes 3 stupně do hlubin Salzašského údolí a to postupně ve třech úrovních. Na každé kaskádě je vyhlídka a člověk stojí u vody velmi blízko, někde i přímo nad ní a v uších mu burácí a hučí.

Rakousko po třetí bylo pouze jednodenním výletem v jednu krásnou říjnovou sobotu. Odjížděli jsme v 5 hodin ráno a až do osmi hodin jsme nevěděli, kam přesně v Rakousku zamíříme. Stále jsme si nebyli jisti, že nám v tuto roční dobu bude přát počasí a že se budeme moci vydat třeba někam do podhůří Alp. Proto jsme spíše počítali s tím, že budeme věnovat více času hlavnímu městu. Je pravda, že jsme tajně doufali, že se nám počasí vydaří a že se vydáme dále než jen do Vídně.

Rakousko po druhé se uskutečnilo pro nás v nezvyklém čase, v nadcházejícím podzimu. Po 20. září to vypadá, že vládu převzalo "svatováclavské" neboli "babí" léto, a tak neváháme a vydáváme se na další cestu do Rakouska. V 5 hodin ráno 23. září odjíždíme a do druhé hodiny odpolední absolvujeme kolem pěti set kilometrů po českých i rakouských silnicích na trase Česká Třebová - Brno - Mikulov - Vídeň - Graz - Wolfsberg. Počasí nám přeje a tak i když máme namířeno až do oblasti Villachu, rychle hledáme možnost alespoň krátké procházky ve zdejší oblasti.

Rakousko po prvé se uskutečnilo také v srpnu, tentokrát jsme si jeho krás užívali tři dny, 18. - 20. srpna. Na cestu jsme se vydali už 17. srpna večer. Již jednou jsme tuto možnost odjezdu v pozdním podvečeru zkusili a docela se nám osvědčila. Večer není tak silný provoz, je přece jen chladněji. Proto i zdolání větších vzdáleností v autě je příjemnější.

Rakousko po půlté se odehrálo ve dnech 10. - 12. srpna. A o co šlo, na co se soustředíl náš cestovatelský zájem tentokrát? No přece na co jiného než na nejneobvyklejší přírodní úkaz nejen tohoto roku, ale v našich zeměpisných šířkách i mnoha let dalších, na zatmění Slunce. Pruh tzv. pásu totality, tzn. úplného zatmění, se má 11. srpna tohoto roku nacházet i nad územím Rakouska. A právě tam chceme tuto neobvyklost spatřit. Co k tomu potřebujeme? Nic méně než jasnou oblohu. Toto však už nezávisí na nás, ale na matce přírodě.

Čas dovolené,čas odpočinku. Ale co se skrývá za slovem odpočinek? Toť otázka přímo filozofická, lze však na ni odpovědět i čistě vědecky. Pro nás je odpověď na ni již několik let stejná. Napakovat nejnutnější věci do auta a vyrazit po cestách i necestách ve státech bližších či vzdálenějších. Naše letošní volba padla opět na Rakousko. Přímo toužíme po tom, abychom si ničili nohy chozením po horách. Loňské zastavení v Karnských Alpách bylo jen letmé a tak chceme letos poznat jejich krásy blíže.

Tato cesta byla naší první cestou za "železnou oponu", ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!