Portugalsko - Stát

Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku.

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy.

Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků slunečního svitu.

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů – Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne. Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores – Bica.

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky (některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení každodenního života.

Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů.

Naše rozhodnutí vrátit se místo k bivaku do hlavního města nese v sobě i nějakou tu výhodu. Moc jsme se chtěli podívat na východní pobřeží, protože se morfologicky výrazně liší od krajiny ve středu Madeiry. Kdybychom bivakovali, museli bychom si pronajmout auto, abychom vše stihli. Přítel by musel řídit a tyto serpentiny jsou snad noční můrou každého řidiče. Ještě že tu mají ty autobusy.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli.

Rozhodli jsme se, že se tento rok podíváme na ostrov ležící v Atlantickým oceánu. Madeira má na délku pouhých 20 km. Mnozí by si řekli, že těch pár kilometrů by mohla být velmi příjemná procházka. Tedy především ti, kteří mají velmi dobrou fyzickou kondici. My jsme však přijeli poznávat krásy této krajiny a tak jsme bohužel nestihli projít celý ostrov. O to víc jsme mohli čerpat z místních tradic a poznávat místní kulturu.