Pákistán - Stát

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny.

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán.

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde).

Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu. Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou většinou bohatě dekorovány.

Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor.

Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy.

V Peshawaru kupujeme lístky na dodávku do Chitralu za 250 rupek na večer a šli se projít po městě. Vyměnili jsme 100 $ za 5 350 rupií. Pak jsme přijali pozvání chlápka dobře mluvícího anglicky, který nám doma pak prodal předražené místní oblečení zvané "shelwar kámiz" (široké kalhoty, dlouhá košile). Holt člověk je blbej a dokavaď aspoň jednou v Asii nenaletí, nedá si pozor.

Někdy brzo na jaře jsem já a Radek začali přemýšlet o nějaké další společné cestě a rozhodli se tentokrát jet trochu dál a přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán se dostat do Pákistánu. Tam jsme chtěli samozřejmě především do hor Hindukúše a Karákoramu. Nejtěžší bylo samozřejmě vydělat peníze, jelikož rozpočet se pohyboval něco kolem 20 000 Kč na 2 měsíce, ale zdařilo se.V červnu jsme obdrželi pákistánské a díky němu pak i íránské tranzitní vízum, koupili lístek na bus Praha - Istanbul za 2 300 Kč a čekali na odjezd.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Blízkost čínské hranice nám nedává spát, a tak při dalším výjezdu svištíme minibusem po vysokohorské "Karakoram Highway" na sever k příhraniční oblasti kolem Sustu. Půldenní jízda překonává všechna očekávání a jedinečné pohledy znovu berou dech. Mohutné ledovcem obtékané horstvo chvílemi připomíná majestát Dolomit nebo scenerie ze severoamerických Skalistých hor, ale stejně jako vesničky přilepené na strmých svazích s věncem terasovitých políček nemá snad tento fantastický kout světa na planetě obdoby.

Mezi agenty hotelů, útočícími na naše smysly tentokrát uprostřed vysokohorského letoviska Gilgitu, chyběl snad jen zástupce "Medina Guesthouse". Medina totiž reklamu nepotřebuje. Získala si srdce zahraničních turistů přinejmenším od chvíle, kdy dvě Novozélanďanky zasvětily personál do tajů evropské kuchyně, a od té doby se kolem bombastické večeře o několika chodech podávané večer co večer pod hvězdnatým nebem lze zaposlouchat do několika světových jazyků: vedle angličtiny a němčiny tu pochopitelně nemohla chybět ani japonština a - nevěříme vlastním uším ani čeština.

Druhý den pobytu v Láhauru při marné snaze dobrat se v místním tisku zpráv o dění v Evropě jsme hned vedle snímků z monzumem zatopených měst Indie narazili i na nepříjemnou jobovku: znovu udeřil fundamentalismus a za cíl svého pumového útoku si tentokrát vybral zdejší letiště. Už měsíce jsme znepokojeně sledovali rostoucí počet do povětří vyhozených autobusů v okolí Láhauru, ale v samotném centru dění vás taková zpráva zasáhne jinak, než v bezpečí evropského domova...

Červené cihlové zdivo po anglicku věžatého láhaurského muzea příchozího znovu upomíná na to, že se pohybuje na území někdejší Britské Indie. A poklady předchozích civilizací schraňované v jeho zdech zase na to, že historie těchto končin se začala psát o tisíce let dříve než třeba anglická...

Křižujeme nížinami Sindhu a Pandžábu a před námi ožívá svět přírodopisných dokumentů, dosud známých jen z televizní obrazovky. North Western Railway zde uhýbá výběžkům pouště Thár a vzápětí se noří do bludiště zavlažovacích kanálů povodí Indu s lenošícími vodními buvoly a lesklými zrcadly rýžových poli. Severněji je střídají nekonečné lány obilí a podél trati se nepřestávají míhat zahrady obsypané bohatstvím pomerančů a datlí.

Je to starý trik. Na noční ulici se ochotný rikšák ujímá po cestě vyčerpaných turistů a anglicky jim dohazuje levné ubytování na opačném konci města. Když je tam doveze, jeho znalost angličtiny je ta tam a turisty už obstupují vazby z hotelu, požadující patnáctinásobek původně domluvené ceny. Do této z cestopisů důvěrně známé pasti, jsme se nechali chytit také a jen díky spřáteleným Maďarům odrazili pokus o fyzické napadení. Naše výprava se rozrostla právě včas...

Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. "Pojedeme brzy po poledni," překřikuje majitel zvedající se vichr...

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz - dnes centrum jihoíránské provincie Fárs - ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své "Růži ze Šírázu". Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky...