Írán - Stát

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.

Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy) a mít v pořádku víza. Celý autobus musel ven i se všemi věcmi.

Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském blogu…

Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost, nechte si ode mne vyprávět jeden příběh.
Článek ze soutěže o vstupenky na Cestovatelský festival v Praze, 10.-11. listopadu 2007

Nově: Fotky Martina z Íránu!

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „...víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval...“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?

To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz - dnes centrum jihoíránské provincie Fárs - ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své "Růži ze Šírázu". Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky...

Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. "Opatrně," tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Ještě na sklonku l8.století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí, ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar - ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu - někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla - a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. "Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!" volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.