Indie - Stát

Chcete jet v létě s Brontosaury do Himálají pomáhat jako dobrovolník? Tak je právě nejvhodnější čas k přihlášení!

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.

Ve čtvrtek 12. 5. zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Koncert v krásném prostředí vygradoval velmi úspěšnou dražbou.

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh v Indii. Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem sbírkové akce.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii.

Předmětem sbírky jsou hlavně školní potřeby (tužky, sešity, ořezávátka, gumy, pastelky, propisky atd.), plyšáci, sportovní vybavení (míče) a letní dětské oblečení od 4 do 14 let.

Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce?

Vážení přátelé a kamarádi,
sbírka v Bangalore byla předána. Posílám Vám několik fotek k nahlédnutí. Děkujeme za Vaši spolupráci všem, kteří již na dopravu přispěli (viz tabulka v příloze),tak i těm,kteří nám již dáli svůj příslib (proto Vám ten příslib připomínáme:-) ), tak Vám ostatním, kteří rádi pomůžete.

Indie je plná paradoxů a uvidíte zde lidi v plné chudobě na ulici (bydlící, spící, pracující, kojící, myjící se, konající své potřeby bez studu před ostatními – jsou prostě na té ulici doma) a vedle nich stojící Bentley, Porsche nebo jiné luxusní vozy.

Nově: Fotky Martina z Íránu!

Ještě před příjezdem vlaku se z místních novin dovídáme, že na trati ve směru, kterým máme jet, došlo včera k vážné vlakové nehodě. Vykolejilo se několik vagonů a prvá zpráva hovoří o 50 mrtvých. V duchu si říkáme, že v onom vlaku jsme mohli sedět i my.

Byl jsem již několik dnů v Darjeelingu. Toto město mně nebylo neznámé. Mělo býti v dobách britského panství na Indii útočištěm Angličanů před vedry a malárií jižnějších rovin Indie a Calloutty. V Darjeelingu měla býti přepychová sídla a hotely, postavené na severních svazích, ve kterých se za jasných dnů otvírá pohled na hřeben Himaláje a jednu z jeho osmitisícovek Kancencongu. Na jižních svazích se zelenají nekonečné čajovníkové plantáže.

Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet...

Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží.

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

"Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát". Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.