

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.
Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se.
Reklama: