Martin Kubišta
Austrálie 2006 II. – z Darwinu k Uluru
Přistání v Darwinu, „top end“ městu Austrálie, bylo fascinující. Bylo již kolem deváté večer a na horizontu byly vidět v dáli dlouhé blesky tropické bouře, které osvětlovaly ve velké frekvenci nebe.
Letištní autobus jezdil jednou za hodinu a já musel odjiždět z letiště až kolem dvanácté večer. Rovnou jsem požádal řidiče ať mi zastaví u nějakého hostelu v centru.
Hostel nalezen. Obsluha na recepci, břichatý a zarostlý chlapík kolem 30. , viditelně vzbuzený a nevrlý, mně vydal klíče od pokoje a já šel složit věci. V pokoji nešla dobře klimatizace, nešlo ani větrat, postel byla rozvrzaná a sousedi rozmrzelí kdo to přijel takhle pozdě a ještě je budí.
I přes to všechno jsem usnul dost rychle. Druhý den jsem mohl podle průvodce projít centrum Darwinu. Za zmínku určitě stojí botanická zahrada a muzeum. V botanické zahradě, mimo jiné zajímavé rostliny, může člověk vidět australské Baobaby, které jsou jinak skryté v přírodě očím turisty. Muzeum zase ukrývá kromě bohaté sbírky živočichů Severní Austrálie i krokodýla jménem „Drahoušek“. Ten napadal lodě dokud byl naživu a v momentě kdy jej rybáři vylovili z řeky mrtvého, vážil 780 kg. Také Aboriginské artefakty a způsob života jsou zde velmi hezky pojaté. Část muzea je i věnovaná připomínce cyklónu Tracy, který roku 1974 Darwin zničil.
Darwin jako takový je pěkné a klidné město, je velmi kosmopolitní, přátelské a rasismus zde díky neskutečnému mixu lidí ze všech koutů světa nemá šanci. Není neobvylké vidět černého aborogince s číňankou nebo bělocha s černoškou. Nikdo to zde neřeší a lidi jsou spokojení. Bohužel někteří aboriginci jsou zde spíše problémem. Lidé černé pleti, většinou staršího věku se zde válejí po ulicích a žebrají na alkohol. Právě alkohol některé aborigince vyčlení z jejich původních komunit a stáhne je do měst, kde ale nehledají práci a jen čekají, bude-li příležitost něco „sehnat“…
Hned naproti hostelu bylo Informační centrum a kancelář společnosti, jenž nabízela výlety do Kakadu N.P. a ostatních národních parků, které jsou na severu Austrálie. Po návštěvě a zaplacení částky kolem 400 AUD, což jsou běžné taxy společností poskytujících výlety pro batůžkáře na tři dny, jsem si zaplatil cestu do Kakadu, kterou jsem si rezervoval již v Informačním centru v Cairns. Odjezd byl druhý den ráno. Do terénního auta se vešlo 9 lidí + řidič a v přívěsu byly zásoby vody a potravin na celou dobu výletu. Spolucestující byly také mladí batůžkáři cestující po Austrálii – dva Angličané, tři Francouzi, Němec, Holanďan a slečna z Nizozemí. Toto národnostní složení je ostatně mezi turisty v Austrálii velice časté. Řidič, jménem Leon, který byl dost podobný hlavní postavě z filmu Krokodýl Dundee, neváhal kdykoliv zastavit (a z jakékoliv rychlosti), aby nám přinesl ukázat nějakého místního živočicha. Takže zastávky na lovení hadů nebo sundavání ještěrek ze stromu, v tomto případě Agamu Límcovou, bylo běžným koloritem a perfektním zpestřením cesty.
Podle letáku společnosti Kakadu Dreams jsme se měli podívat i na dvě turisticky protěžovaná místa – Jim Jim a Twin Falls, nádherné vodopády v Kakadu. Bohužel cesty k nim byly zaplavené vodou, tak jsme museli zvolit náhradní program. Leon musel zvolit jiný program cesty.
Putování do srdce Kakadu N.P. je dlouhé a rozhodně se nejedná o odbočku z Darwinu. Vzdálenost do srdce parku je cca 150 km. Jako první atrakce, na které se zastavuje, je „Jumping crocodile cruise“ na řece Adelaide. Zde krmí divoké slanovodní krokodýly masem za velkého zájmu turistů. Krokodýli se dokáží nad hladinu řeky za masem na provázku vymrštit až do poloviny své délky díky silnému ocasu, což při váze nad 400 kg je úctyhodný výkon.
Od krokodýlům k termitům, respektive k obřím stavbám – termitištím při cestě, jsme se dostali až k večeru. Cesta už vedla jen k malé osadě v parku, kde byly dvě obyvatelné maringotky v nichž se přespávalo.
Večer Leon připravil na grilu klokaní maso, ale o původu masa už se raději nezmiňoval. Možná pocházelo od silnice, nicméně bylo výborné a s tím pocitem jsme i všichni usnuli.
Ráno, zmožení po večerním jídle a pití, cesta pokračovala k Noulandgie rock. Tato skála je známá hlavně díky malbám aboriginců a díky pěkným procházkám po okolí. Jednoduché obrázky většinou zobrazují tančící postavy, rituály a bohy Nabulwinjbulwinje (nebezpečný duch, který žere ženy) a Namarrgona (světelného muže, jež si aboriginci spojovali s bouřkami a blesky).
Malby jsou pečlivě udržovány. Hlavně kvůli vodní erozi jsou nad malbami umístěny kanálky ze silikonu, které v případě dešťů odvádí vodu pryč. Někteří lidé se mylně domnívají, že malby jsou původní. Jelikož se však používají přírodní barvy, čas od času musejí domorodí obyvatelé domalovávat obrazy znovu. Pravdou však je, že skála Nourlangie byla používaná původním obyvatelstvem již před 20 000. lety. Druhé, neméně zajímavé místo – Ubirr, kde jsou také nádherné malby se bohužel nedalo navštívit kvůli záplavovým oblastem.
Leon namísto návštěvy Ubirru vymyslel náhradní program a vzal nás na místo jménem „Rock Country“, kde byly taktéž malby původních obyvatel plné lovců s oštěpy, klokany a jinými zvířaty.
Právě dvě sezóny, suchou a mokrou, je dobré v Kakadu nepodceňovat a pokud je to možné, park navštívit jedině v období sucha.
Jelikož bylo dost času, díky nemožnosti návštěvy původně zamýšlených míst, nakonec jsme si dali malou túru do buše s poutavým Leonovým výkladem, co kde roste a co se kde dá sníst za suchou trávu. Sám říkal, že jezdí do Arnhémské země za aborigincema, kde má dost známých a často je u nich po dlouhou dobu. Tudíž pro práci průvodce po Kakadu to byl člověk na pravém místě.
V buši člověka překvapilo pár velmi krásných míst, kde se dalo i koupat v průzračně čisté vodě. Ta po několikakilometrové cestě, kdy člověk byl olepený potem, opravdu bodla.
Večer Leon připravil Didgeridoo a zkoušelo se na něj hrát. Je to hudební nástroj v podobě klacku, původně kmen stromu. Vzniká tak, že jej termiti vyžerou zevnitř, a pak stačí dutý strom jen odříznout a hrát. Hraje se tak, že se fouká i během dýchání, což chce nějakou dobu cvičení a což necvičení Evropané po jednom večeru opravdu nezvládli. Na třetí den už byla jen nutná zastávka v obchodě se suvenýry, kde měli právě Didgerida mimořádně levné. Při cestě zpět do Darwinu jsme navštívili několik pěkných míst s výhledy do parku.
Večer bylo rozloučení se spolucestovateli, kteří už také pospíchali jinam a druhý den ráno následovala denní cesta autobusem Grayhoundu směr Alice Springs. Cesta byla pohodová, jak jen se to na 24.hodinovou trasu autobusem dá říct. Lidé, jak místní, tak turisté vystupovali a zase nastupovali. Pomalu se směrem do středu Austrálie měnila krajina ze zelené na červenou s malými keříky a žlutou trávou. S přibývajícím časem už člověk poznával to, co je vidět na všemožných prospektech a letácích – středoaustralskou červenou polopoušť.
Vyloženě zábavnou situaci si člověk zažil přibližně v druhé polovině cesty, kdy autobus ve 2 hodiny po půlnoci zastavil uprostřed buše u benzínové stanice a řidič nemilosrdně vyprovodil všechny cestující ven s tím, že si potřebuje udělat technickou kontrolu. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kámen úrazu byl v tom, že na pumpě byli kamarádští, notně špinaví a opilí aboriginci a hned se s každým začali kamarádit. Odnesl to jeden mladý kluk z Japonska, který neodolal být kamarádský také a okamžitě byl v obležení všech, musel mimo vynucených úsměvů rozdat i peníze jako dárek z kamarádství na další alkoholový proviant pro místní „zaparkované“ Austrálce.
Naštěstí čas od času přijížděl šerif kontrolovat benzínovou stanici, jelikož tuto situaci zřejmě již dobře znal. Po 30.minutách řidič autobusu přijel zpět a cesta mohla pokračovat dál.
Svítání v buši bylo krásné. V dopoledních hodinách jsme dorazili do Alice Springs. Město je opravdovou oázou v poušti, jelikož široko daleko není nic. Je stavěné uprostřed kopců, které se táhnou po celém horizontu. Hostel ve městě jsem naštěstí sehnal velmi levný, kolem 20 AUD, a ani za vodu nemusel člověk platit zvlášť, jak jsem někde četl, že sprchy jsou na mince a užívání časově omezené.
Alice Springs je plné aboriginců z okolí a i v průvodcích píší, že je lepší se večer zdržovat jen na hlavních ulicích a hlavních prostranství ve městě. Jelikož problém s alkoholem podobně jako v Darwinských ulicích je i zde, akorát mnohem markantnější. Odrané a špinavé Austrálce černé pleti, kteří si to bosí štrádují po ulici v Alice, vidí člověk poměrně často. Město samotné má díky umístění opravdu nádech drsné výspy lidstva v nehostinných podmínkách, kde teploty lezou ke 40°C a kde přes poledne jsou v ulicích jen turisté. Stejně jako v Darwinu, i v Alice Springs jsem si rezervoval dopředu výlet na tři dny s místní baťůžkářskou společností.
Hned druhý den ráno nás mikrobus odvážel směr Uluru – Katatjuta N.P. Původně jsem zamýšlel i půjčení auta ale nakonec díky velkým vzdálenostem toto rozhodnutí padlo, jelikož jenom Uluru je po silnici od Alice Springs kolem 350 km vzdálené.
První zastávka byla ve Watarrka N.P. v Kings Canyonu. Cesta na půl dne vede přes vrcholky dávného zkamenělého moře, jež bizardními tvary připomíná povrch jiného světa. Uprostřed této krajiny protýká Kings creek a na úplném dně Watarrky rostou u vody i stromy a keře. Celá tato scenérie se do této suché krajiny skoro až nehodí a je velmi zvláštní. Od návštěvy Watarrky následovala zastávka ve velbloudí stanici, kde se člověk mohl povozit na velbloudovi a dál už byla jen silnice k hlavnímu bodu výletu – k červené skále.
Cestou k Uluru po silnici číslo 4 může návštěvník v euforii snadno zaměnit Uluru za vzdálený objekt na horizontu, horu jménem Mt.Conner, která je sice o dost vyšší, ale mají podobný – dominantní prvek v krajině. Teprve po ujištění řidičky, že to opravdu Uluru ještě není, se lidé v mikrobuse zklidnili a pokračovalo se v cestě dál. Až do turistického městečka jménem Yulara, nedaleko parku, jsem Uluru nezahlédl. Teprve po dojezdu na místo přespání v Yulare bylo z malého kopečku vidět nádherně na nejslavnější monolit na světě. Ten se vypíná do výšky 348m nad okolní krajinu a minimálně stejná délka je ještě ukrytá pod pískem.
Spaní ve sleeping swagu, tedy velkém vaku z tvrdé látky, do kterého si člověk vloží svůj klasický spacák bylo přerušeno těsně před svítáním, kdy vedoucí výpravy zahlásila odjezd za pohledem na Uluru za svítání.
Na místě východu slunce při silnici již bylo namačkáno mnoho lidí a všichni čekali s připravenýma foťáky aby zachytili měnící se barvu červené skály při prvních ranních paprscích. Východ slunce byl opravdu pěkný a po plném osvícením Uluru se pokračovalo na začátek pěší cesty okolo celé skály.
Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to místa, kde starší z kmene Anangů meditují. Po procházce kolem návštěvník zjistí, že skála není jeden nepřerušený hladký celek, ale že je místy popraskaná. Jsou zde malby původních obyvatel, nicméně o dost jednodušší než ty, co jsou k vidění například v Kakadu. Stejně tak je překvapivá malá vodní nádržka v průrvě. Ta prý nevysychá ani v největších vedrech, které přehupují 40°C.
Cesta kolem je dlouhá kolem 10 Km a běžnou chůzí zabírá kolem tří hodin. Hned naproti parkovišti u skály je jediná možnost, jak si vylézt skálu nahoru. Jiné cesty jsou zakázané. Nedávno se tam stalo, že jeden německý turista slézal po špatné straně a zablokoval se. Jeho záchrana + porušení pravidel parku ho poté stály 20 000 AUD. Na vrchol vede ořetězovaná a velmi příkrá cesta. S ohledem na vedro a náročnost cesty se to doporučuje jen zdravým lidem a ne přes poledne. Dost lidí už během výstupu zemřelo. Právě tyto úmrtí jsou trnem v oku místní komunitě aboriginců, a proto si nepřejí, aby na skálu kdokoliv lezl. Jelikož při úmrtí člověka na skále jim dle jejich náboženství hora přinese neštěstí. Správa parku však nezakazuje výstup nahoru a je jen na každém turistovi, jestli chce lézt nahoru nebo nikoliv. Místní hned vedle parkoviště turistům předvádějí co vše se dá v polopoušti jíst a domorodé zvyky lidu Anangu. Je zde však zakázáno fotit.
Jen 30 Km západně od Uluru je shluk obřích kamenů jménem Kata Tjuta (Mnoho Hlav). Nejvyšší balvan je 546 m vysoký oproti okolnímu terénu. Nejznámější stezka skrz skály se jmenuje Valley of the Winds a je dlouhá 8 km.
Procházka skrz bizardní krajinu, kde je člověk obklopený kopci táhnoucími se po celém horizontu, byla fascinující. Po dokončení cesty se už definitivně blížil konec návštěvy Uluru – Kata Tjuta N.P.
Cesta zpět byla dlouhá a po rozloučení se s partičkou lidí, která byla spolucestujícími tři dny jsem se druhý den posadil do letadla a odletěl o pár set kilometrů jižněji do druhého největšího města Austrálie – Melbourne. Melbourne je na rozdíl od Sydney méně čitelné a člověk se musí zorientovat trochu déle. Pomyslné centrum, nově vybudované Federation Square, je středem města, ale skutečnost je taková, že centrum se táhne podél řeky Yarra a rovnoběžných ulic podél vodního toku.
Mně osobně se Melboune líbil méně než Sydney, ale je to věc názoru, i v Melbourne jsou pěkná místa.
Dva dny v Melbourne uběhly rychle a již následovala jen cesta na letiště a odlet zpět do České republiky. Po třech měsících strávených v Austrálii a Tasmánii se člověk chtě nechtě musel rozloučit a přemýšlet, kdy se poštěstí, aby tuto fantastickou zemi viděl znovu. Na poznání všeho, co je v Austrálii zajímavého k vidění by potřeboval rok a i ten je málo, jak říkali někteří místní, co cestovali s karavanem po kontinentu…
