Výlet do Japonska a Jižní Koreje

Témata: Japonsko, Jižní Korea

Tak je 12:30 odpoledne – Ríša se pro mne stavuje a vyrážíme na letiště. Cesta probíhá v pohodě. V Praze jsme ve 14:30. Check in je také v pořádku. Jen na cestě Seoul – Osaka sedíme za sebou. Letí Jumbo 747–400 a stejně je ten let plný.

Ano, odlétáme přes Frankfurt a Seoul do Osaky navštívit kamaráda. Z Prahy odlétáme s ČSA o půl hodiny později, ale ve Frankfurtu sedáme na čas. Nyní musíme přestoupit na let Korean air do Seoulu. Je kousek od nás, tak jen proběhneme o pár gatů dále jsme tam. Akorát začíná boarding. S KE letíme poprvé, tak jsme zvědaví na servis. Jestli nás nezklamou ve srovnání s CX či SQ. Vzlétáme o půl hodiny později a vydáváme se na cestu přes Německo, Švédsko, Petrohrad, Sibiř, Irkutsk, Mongolsko a Čínu do Seoulu. Stewardky se o nás výborně starají, ale hlavní věcí na tomto letu je, že ke každým 3 sedačkám v economy je zásuvka, takže je možné mít puštěný notebook po dobu celého letu a hlavní věcí, že Korean air nabízejí na některých letech (viz. www.Koreanair­.com) internetové vysokorychlostní připojení (bohužel tato služba na všech letech skončila, protože společnost Connection Boeing, která tuto službu provozovala zbankrotovala). Zkouším přes Wifi najít síť a daří se mi to. Dokonce se od letušky dozvídám, že je to zadarmo. Takže celý let proserfujeme na internetu a povídáme. Při přistání v Seoulu to trošku houpá, ale vše je v pohodě a my přistáváme na minutu přesně. O 2 gaty od nás je akorát letadlo Airbus 330, který za 30 min odlétá do Prahy (bohužel v tomto letadle a letu není IT nabízen). Letiště je obrovské a orientací a vzhledem se řadí k letištím v Singapuru a HKG. A ještě přistavují nový terminál. Problém je, že ač máme oba telefony s možností využítí sítě UMTS, tak nám nefungují. Hledáme tedy nějaký internet zdarma. Nacházíme ho a píšeme domů. Potkáváme také skupinky 11 Čechů s baťůžky. Ale kam letí nekoumáme. Projdeme se po letišti a já zkouším nějaké místní jídlo (resp. polévku s hovězím mase, rýže, chilli, pálivé zelí, nějaká dýně – tu nejím a klobása) a Ríša to natáčí. Ale je na něm vidět, že je totálně zmožený a ukecává mne na nalezení nějakého prostoru, kde by se mohl „složit“. Tak k němu postupujeme. Teď Ríša už 1,5 hodiny spí, tak se snad už probere. Já zatím píšu tyto řádky a ještě asi při tomto pobytu zkusím napsat slibované restíky z Říma, Paříže, Lisabonu, Bali, Singapuru. Uvidíme, jak to vyjde. Teď koukám, že nám změnili gate z 45 na 30. No nic. Až se Ríša probere, tak mu to povím. Ještě pár užitečných rad o letišti. Letiště se jmenuje Seoul Incheon. Ještě je zde letiště Gimpo, ale na to se tyto lety nelétají. V případě, že sem letíte a myslíte si, že vyberete peníze z bankomatu, tak se moc netěšte. Viděli jsme tady všeho všudy jeden. Ale třeba budou u exitu, ale to budeme moci potvrdit či vyvrátit až příští týden, kdy se zde zastavíme na déle. Ani nepočítejte s tím, že budete moci použít eura. Tady je nikdo nebere (jen směnárny, ale obchody a restaurace ne). Akceptují jen dolary či japonské jeny. A ještě Vám je přepočítají v nízkém kurzu. Ale jiná cesta není. Jedině platit kartou. Korejské wony u nás v bance nedostanete.

Asi půjdu zbudit do půl hoďky Ríšu. Za hoďku nám začíná boarding. Už se také stmívá. Je 17:35 místního času. Z 90 % jsou zde letadla KE či Asiany. Obě jsou to korejské letecké společnosti. Ale je to dáno spíše časem. Odpoledne a v noci tady potkáte i ostatní renomované společnosti, na které si jen vzpomenete. Ríša se rozkoukává a my se zvedáme a razíme najít náš gate 45. Procházíme letištěm se spoustou obchodů. Přicházíme ke 45. Vypadá to, že let bude plný. Ale ještě máme pár minut čas. Jdeme na pivo – dáváme si místní pivo. Nejdříve musíme zaplatit u pultu a pak nám pivo donesou. Je to dvoudecka za 5000 wonů (cca 125 kč). Už jdeme na boarding. Máme sedět za sebou, ale v obou řadách jsou lidé, kteří k sobě patří a Ti by se rádi proházeli, takže jsme po úspěšném přehazování u sebe. V letadle jme jen 3 evropského vzhledu, takže vzbuzujeme zájem snad všech malých dětí v letadle a i ve spoustě dospělých. Let probíhá v pohodě a po hodině a 40 min přistáváme v Osace na letišti. Jen klesání proběhlo hrozně rychle, tak si polovina letadla drží uši. Po vystoupení z letadla jedeme vláčkem na pasovou kontrolu. Tam vidíme, že polovina lidí v letadle byli Japonci a druhá Korejci a ještě nějací Indové, ale s malajským pasem. Kontrola proběhne v pohodě, jen holt chvíli čekáme frontu. Pouštím telefon a naštěstí funguje. Píšu Minorimu, že jsme tu. Přichází spousta SMS z čech, které se nedoručily od vzletu z FRA. Prošli jsme oba kontrolou a už si jdeme pro kufry. Naše 2 jdou jako úplně poslední ze všech. Přichází celní kontrola. Já procházím v pohodě, ale nemůžu na Ríšu čekat, protože už mne „hlídač“ posílá pryč, že tady nemůžu stát. Vycházím a už na mne mává Minoru. Povídáme a čekáme na Ríšu. Zkoumali slivovici, Maximy, Playboy… probrali mu všechno. A nakonec po 10 min přichází. Jdeme pro auto a razíme do našeho hotelu. Je to cca 30 km. Minoru řídí jak v Čechách – tzn. žádná sláva. Občas znejistíme. Přijíždíme do hotelu Toyoko – Inn. Je to síť hotelů po celém Japonsku, kde dostanete ubytování od 600 do 1800 kč za noc v závislosti na umístění hotelu. Hotel má nekuřácké pokoje (což je v Japonsku těžší sehnat – všichni hulí jak fabriky). Máme pěkný, leč malinký pokoj. Síť těchto hotelů nabízí volání po Japonsku zdarma a hlavně připojení na internet zadarmo. Lítá to 54mb/s. Takže paráda. Tuto síť moc doporučuji. Stačí dát www.toyoko-inn.com a najdete svůj hotel. Problém budete mít asi jen s tím,kde že se to ten hotel vlastně nachází. Je to krapet horší se v těch jejich názvech vyznat. Lepší je využít pomoci nějakého místního, aby Vám to zamluvil, jestli je to možné. Dokonce v tomto hotelu na recepci docela rozumí anglicky, což není moc obvyklé.

Ještě s Minorim vyrážíme na pár minut najít nějakou hospodu. Nakonec nalézáme, ale je to těžké – 90% restaurací a hospod zavírá buď ve 22 nebo 23 h. Objevili jsme tu jednu, kde mají do 1. Tak máme hoďku a půl čas. Dáváme si půllitr místního piva, což místní dost překvapuje. Jen Minoru je spokojený, že jsme takový, jaké nás zná. Pojídáme pár místních jídel, ale vše normální. Až snad na „chrupky“ z kuřat, které tu obalí a osmaží a dávají to za pochoutku. Musí na to být zdravé zoubky, aby to šlo sníst. Všichni jsou velice úslužní. Přesně tak,jak to člověk slyší. Usměvavý, ochotný. Stále děkuji a lehce se klanějí. Půjdeme spát a dáváme si sraz s Minorim v 9 h ráno na recepci. Ještě proběhne nějaké skypování a jde se spát.

Je 8 ráno a vydáváme se na snídani. Snídaně je jen japonská. Miso soup (to je hrůza, to snad nemůže nikomu chutnat) a 4 druhy slepených rýžových trojúhelníčků. Jedny s rybou, druhé se zeleninou apod. Jde to celkem jíst. Plus čaj a voda či káva. Asi bude hlad. Minoru doráží v 9:14 a jdeme na vlak do Kyota. Pojedeme cca hodinku. Síť vlaků či metra je v Osace a vůbec v Japonsku veliká. Hodinu za cestu z Osaky do Kyota zaplatíte maximálně 400 yenu. Nejlepší pomůcka dělit 5 k přepočtení na peníze. Není to sice uplně přesně, ale stačí to aspoň k přibližné orientaci. Jinak metro po městě stojí od 150 do 250 yenů. Vyznat se ve stroji na prodej jízdenek je celkem lehké, jen je potřeba se nad tím zamyslet. Lísteček pak při průhodu k vlaku či metru strčíte od otvoru pro něj určený (to uvidíte) a hned Vám zas odjede označený. Hlavně si prosím vždy je nutné ten lísteček nechat. Odevzdává se při výlezu z vlaku či metra zas do stejného přístroje, jako když se lístek kontroluje poprvé, ale teď už se nevratí. Bez něj se z metra či vlakového nádraží nedostanete. Cesta vlakem je v pohodě. Koukáme po Osace a jedeme do Kyota. Kyoto stojí za to vidět. Doporučuji za těch pár desítek korun jet vlakem a prohlédnout si aspoň některé temply, shiraie a krásné zahrady, ale i tak to nestihnete za den. Po celém Kjotu je jich desítky. Tak aspoň vidět ten královský a některé jiné. Je to i dobré místo, kde utratit spoustu peněz. Jsou tam příležitost k pomodlení se za lásku, peníze, obchod, život, zdraví, rodinu a spousty jiných. Když vždy musíte hodit nějaký peníz, zapálit tyčinku anebo bouchnout do zvonu, 2× tlesknout, sepnout ruce a pak už si můžete přát, to se se má stát.

Všude spousta Korejců a Japonců, nikde žádný Evropan. Mezi temply se přemísťujeme autobusy. Tam jsme také takovou malou atrakcí. U skoro každé zastávky je tabule, kde Vám píše, kde už se Váš autobus nachází a kdy dorazí k Vám. Poté v klidu nastoupíte a jedete. Až když vystupujete, tak zaplatíte u řidiče. Vždy se nastupuje vzadu a vystupuje předem. Řidič má vždy rukavičky a roušku. Už je 16 h a jsme unaveni. Vyrážíme do víru obchodního centra Kyota, kde se máme také potkat s Minoriho kamarádem Takujou. Před tím ještě navštívíme pár elektro obchodů. Je tady vše o 30 až 70 % levnější než u nás. Dáváme si spousty jídel, které by člověka ani nenapadli, ale nejvíc nás zaujme rejnok. Výborný. Jinak popíjíme místní pivko Asahi a vychutnáváme večer. Občas musíme i na WC a musím říct, že v Japonsku najdete všechny druhy toalet, ale klidně v restauraci můžete objevit jen díru v zemi a v ní keramickou prohlubeň, která slouží jako WC, ale i toaletu s dálkovým ovládáním, vytápěným prkénkem, ošploucháním před i po apod. Takuja začíná být totálně vysmátý. Je 23 h a vracíme se vlakem do Osaky. Minoru už usíná ve vlaku. My vystupujeme na naší zastávce a ženeme se ještě s Ríšou na pivko do naší včerejší „domovské hospody“ u hotelu. Tolik opilých lidí jsme neviděli za celý rok v ČR, jako za cestu vlakem a na zastávkách během jedné hodiny. Japonci holt neumí pít. Jdeme spát. Čeká nás konečně potkání Masae a Arata. Je další den a my vstáváme krapet déle – máme čas – s Minorim, Masae a Aratem máme sraz na zastávce metra ve městě. Takže musíme jet 4 stanice sami. Vyrážíme v 10:50. Na nádraží jsme za chvíli. Pár minut hledáme, kde koupit lístek a pak vyrážíme Vše je srozumitelně značené. Jen je problém najít ceduli i v angličtině. Ale vždy tak jedna z pěti je i v angličtině. Na této ceduli je kromě tras ještě také cena, co Vás to kam bude stát. Pak již jen koupit lístek a jet. Při kontrole jízdenky Vám lístek je hned vrácen. Je nutné si ho nechat, protože stejná kontrola je i při výstupu a bez něj se ven nedostanete, ale to jsem už říkal. Už se potkáváme s Masae, Minorim a Aratem. Je to nádherný dítě tenhle 6-ti měsíční kluk. Moc milý. Jdeme na oběd. Schválně je vybrána restaurace s tatami, takže sedíme jen tak a zkoušíme nějak krčit nohy. Rozdáváme dárky a povídáme. Masae to stále moc sluší. Arata je nadšen z našeho krtečka. Dáváme si místní nudle a hovězí a kuřecí maso. Dostaneme ho i s plynovým vařičem, takže si jídlo vlastně vaříme sami. Každý sám. Jíme hůlkami,což už nám nečiní žádný problém. K jídlu dostanete v každé restauraci kolik jen chcete vody zdarma. A někdy i teplý zelený japonský čaj. Ten je však totálně bez jakéhokoliv náznaku chuti. Nyní vyrážíme společně na procházku Osakou. Jdeme na hrad. Nejdříve se připleteme do nějaké focení modelek pod hradem, tak tam zkoušíme také něco vyfotit a poté potkáváme Poláka. Hrad vypadá zajímavě, ale je to už jen jeho kopie. Originál není. Vyjíždíme nahoru výtahem a zbytek dojdeme pěšky. A rozhlížíme se na Osaku. Je to bohužel průmyslové město, takže jsou k vidění jen továrny, mrakodrapy atd. Po prohlídce hradu vyrážíme ještě na kafe, na které jsme je s Ríšou pozvali jako oplátku oběda. Usedáme do café řetězce Pronto. Je v Japonsku rozšířený. Nabízí dobré kafe, výborné dorty a za relativně dobré ceny. Arata spí s krtečkem. Po kávě nás Masae opouští a my s Minorim razíme do města na nákupy. Procházíme obrovská obchodní centra a pasáže a obchody.

Všude jsou tisíce a tisíce lidí. Vyrážíme ještě na nějaké nákupy do elektroskopu a pak už i s Atashim, který za námi dorazil vyrážíme do místní restaurace na specialitu přímo japonskou a to rybu Fugu. Je to ryby jedovatá, která když se špatně upraví, tak se během pár minut umře.Už se to některým i povedlo. Proto s Richardem kontrolujeme místní, jak jsou na tom. Jíme Fugu syrovou, smaženou, vařenou (zase si ji vaříme sami… stačí jí 5× promáčet ve vařící vodě a je uvařeno). Ryba nám chutná, ale nejchutnější byla smažená. K tomu pijeme místní pivo Asahi. Minoru a Atashi už po pivečku začíná mít dobrou náladu a hůlkami po sobě stále hážou nějaké jídlo. Fugu pořídíte celou v úpravě na několik způsobů pro 4 lidi za cenu 10.000 yenů. Po jídle se zvedáme za dalším poznáváním restaurací a jdeme ochutnávat koně. Mě chutná a Ríšovi také. Jedná se o syrové maso, které se musí namočit v sosu, aby to šlo jíst. Chceme vyrazit někam do baru, ale Atashi utíká. Tak hledáme s Minorim metro, aby jsme vyrazili do hotelu. Metro ale jezdí v Osace jen do 00:00. Bereme si tedy taxi. Nástupka je 660 jenů (může být menší i větší, ale ne o moc) a pak jedeme první 2 km bez přičítání a poté za každých 280 m se počítají další peníze. Dáváme si do hotelu věci a ještě s Minorim vyrážíme do baru. V jednom nás odmítnou, že nejsme Japonci. V druhém, že nemáme pas, ale třetí je fajn. Pijeme Cuba Libre. Po 3 drincích vyrážíme zpět. Zastavit volné taxi je krapet obtížnější, ale povede se.

Následující den domlouváme s Minorim jen nákupy a ve 12 h máme vyzkoušet Shinkanzen. Ráno vyrážíme na nákupy a zase se už jako po několikáté snažíme vybrat nějakou hotovost. Stále to nejde a to je nejméně stý bankomat. A ani to, že máme embasovanou platební kartu Visa Business, tak není možné si s nimi vybrat. Tak je stále používáme jen na platby. Je potřeba se ujistit, jak je to s výběrem v Japonsku z karty Vaší banky. Nám nefunguje eBanka. Ale i kdyby to šlo tak Vám stejně nedá peníze každý bankomat. Vždy jen některé. Ostatní jsou jen pro Japonce. Z důvodů nemožnosti vybrat peníze musím měnit dolary. Kurz nic moc, ale nejde jinak. Díky tomu všemu musíme posunout odjezd do Tokia na jiný spoj. I když máte již tiket na shinkanzen a potřebujete si ho změnit, tak je to možné zadarmo na kterékoliv zastávce metra či vlaku. A to při první změně zdarma. Tak jsme ho změnili na 14:59 a ještě aspoň stíháme s Minorim v klidu oběhat nějaké věci. Z města se vracíme metrem spolu s nakoupenými papíry na přání a dopis ke kalendářům. Byl jsem nadšen, že jsem ten obchod objevil, protože v Čechách není možné takové papíry koupit anebo za mnohem vyšší cenu. Poté ještě kupuji pro kamaráda nějaké japonské whisky. Je jich dost, tak to snad nějak potahám a při letu se to nerozbije a nebudu to muset proclívat. Uvidíme. Dorážíme do hotelu a dáváme si výborný mandarinkový nápoj (je to jak u nás koupený rozmixovaný kompot s mandarinkami v plechovce, ale výborný). Dorovnáváme nákupy a Minoru je unavený z naší návštěvy a smutný,že jsme měli problémy s kartami.

Taxíkem jsme tam za 20 min. Zapomínám v taxíku mobil, ale hodný taxikář mi ho hned předává. Jo, Japonci jsou fajn oproti jiným, jak ještě uvidíte. Vše v pohodě. Máme 25 minut čas a můžeme ještě projít halu. Přicházíme na nástupiště a jdeme do vlaku. Je to super. Jak v letadle, ale místa na stejné úrovni, jako v business třídě v letadle. Ještě zamávání s Minorim a vlak odjíždí na vteřinu přesně. Je několik typů rychlovlaků – resp. 3 – Nozumi = nejrychlejší, hikari = druhý nejrychlejší a třetí název si napamatuju.

Cesta nás na osobu přišla na 13 tis yenů. Ve vlaku je pohodlí, koukáme,jak míjíme sloupy (resp. je ani nestiháme). Míjíme Fujiyamu. Je dobře vidět, ale už se stmívá, tak nejde natočit. Zajímavostí je, že při každém příchodu personálu vlaku se vždy ukloní ve dveřích a při odchodu také. Někteří to šidí, ale jiní se klaní pořádně. Za 2 hoďky a kousek jsme v Tokiu. Na Tokyo Station (hlavní uzel, kde se setkávají rychlovlaky, normální vlaky, metro, autobusy). Máme problém s opuštěním nádraží. Vůbec nám nedochází, že musíme prohodit lístek jako při výstupu z metra. Systém je prostě úplně stejný. Ještě musíme zjistit, kterým směrem se vydat do našeho hotelu. Ríša si prosazuje cestu pěšky. Tak se táhneme 15 min s kufry až do hotelu. Po pár dotazech a takřka bez bloudění tam dorážíme. Hotel je 5 min chůze od Ginzy a stojí pro 2 na noc jen 11 tis yenů. Pomohl nám Minoru. Je to obyčejná trojka, ale na přespání nám to stačí. Hlavní je, že je zde internet přes wi-fi také zadarmo. Po chvíli v hotelu vycházíme na krátkou prohlídku. Jsme unaveni, tak jdeme opravdu jen kolem. Procházíme obchodní dům, kde se nám klaní úplně všichni. Člověk si už skoro připadá trapně. Poté dorážíme na Ginzu. Nejznámější třídu v Japonsku a nejdražší na světě. Jsou tu jen drahé obchody. Procházíme celou oblast Ginzy a už nám kručí v žaludku. Dostáváme nápad na KFC (Ríša McD nechce). Do KFC se dostáváme 8 min před 21 hodinou. Stroze nám oznamují, že ve 21 hodin zavírají, a že nám dají jídlo jen „take away“… tak s trochou nadávání souhlasím… jak dostaneme jídlo, hned si jdeme do druhého patra sednout a „take away“ rozbalujeme… už víme, že se najíme, a že s námi nehnou … Kdo to kdy viděl – zavírat KFC ve 21 h. V Japonsku je to dost často normální. Po jídle se stahujeme zpět do hotelu. Ještě hodinka strávená na netu a jdeme spát. Vstávám v 10 h (asi jsem se potřeboval prospat), ale Ríša vylézá až ve 12:30 – hrůza, on když spí, tak spí.

Plánujeme jít na Tokyo Tower a shlédnout Tokyo z výšky. Jedeme metrem (orientace v metru a v linkách je velice jednoduchá – všude v info centrech, hotelech i v metru najdete všude mapičky zadarmo). Cesta metrem probíhá v pohodě a za 15 min vylézáme 150 metrů od Tokyo Tower. Vypadá skoro stejně jak Eiffelovka v Paříži. Jen je červeno-bílá. Je nám jasné, že tam chceme až nahoru. Kupujeme vstupenky zahrnující vstup do obou pater rozhledny. Paní „uvaděčka“ si nás převezme, dovede do výtahu, ukloní a jedeme. V prvním vyhlídkovém patře už je toho dost vidět, ale ještě to není ono. Problém je, že dostáváme hlad. Sháníme restauraci a zjišťujeme,že jsou jen dole. Tak nám jeden pán dává vrácenky a můžeme jet zpět dolů. Dáváme si mistní jídlo – opět. Ríša něco z vajíčky a já vybírám podle obrázků. Hodně se mi líbí nudle s něčím zeleným – bohužel jsou to studené nudle s řasami. Ale je hlad, tak i to do mě padá – zapíjím pivem a pak jde všechno. Kupujeme vedle restaurace i pohledy. Píšeme je ve vedlejší kavárně. Já piji presso a Ríša své obligátní latté. Už se setmělo a razíme do nejvyššího možného patra na vyhlídku. Opravdu to se musí vidět. Město reklam a mrakodrapů perfektně osvícených je to fajn. Děláme spousty fotek a poté ještě i při zpáteční cestě spoustu fotek již z povrchu zemského. Chvilka metrem a jsme znovu na Ginze. Šmajdáme kolem a kolem a ve 22 hodin dorážíme do hotelu. Hned vedle hotelu je restaurace, do které jdeme na jídlo. Veškeré menu v japonštině a obsluha mluví také jen japonsky. Tak objednáváme jen tak ukázáním na jídelní lístek a čekáme, co nás překvapí. Plus objednávku piva v japonštině zvládáme bravurně „beer kudasai“. Jedinou výhodou této restaurace je, že je do ní přesah wi-fi připojení a mi můžeme být na netu. Ríša dostává omeletu či co to je a já mám zas nudle. Tentokrát rýžové a pražené.

Tak už je ráno a my v rychlosti dobalujeme. Už se jen odcheckovat a rychle z hotelu. Za 15 min nám jede od Tokyo station „air shuttle“ – autobus jezdící z centra Tokya až na letiště. Bereme si taxíka. Jsme tam za 4 minuty. Super. O cestě autobusem není asi co napsat – jen, že trvá hodinu a půl a na konci jsme chtěli vystoupit a oni nám to nedovolili, když vystupovaly 2/3 autobusu, ale až po ujetí dalších 150 metrů jsme mohli vystoupit my. Odbavení probíhá v pohodě a rychle. Ještě koukáme na spousty suvenýrů a přemýšlíme o nějakém cd s místní hudbou. Jdeme také na vyhlídku, z které je vidět spousta letadel. Jsou tu zrovna lety z Evropy – KLM, Virgin Atlantic, LH, OS a jiní. Poté ještě malé jídlo a nákupy místní hadí pálenky. Nakonec oba kupujeme po dvou láhvích. Dostáváme chuť na rychlé presso a latté u Ríši. Jdeme do restaurace – obsluha se trošku táhne a mezitím si docházíme na WC – najednou zjišťujeme, že nám za 15 min letí letadlo! Než najdeme gate – no to bude akce. Běžíme jak zběsilý, ale ještě nás čeká kontrola všeho a je tu fronta, no nic čekáme. Pán si nás všímá, že jsme dosti nervózní. Kouká nám na boardingy a volá na společnost, že jsme už na cestě. Následuje další úprk a 2 min před odletem dorážíme k letadlu. Spocení, ale jsme tam. Opět letíme s KE. Zvedáme se a oblétáváme celé letiště dokola. Při vystoupání nad mraky okamžitě pouštím foťák a fotím Fujiyamu, která kouká polovinou své velikosti ještě nad mraky. Let probíhá v pohodě a po jednom potkání letadla JAL asi 800 metrů od nás přistáváme v Seoulu. Těšíme se na Mirka. Má přiletět z Manily. Plánovali jsme i vtip a prosili letušky o prázdné plechovky od piva, abychom mu mohli zahrát, že na něj dlouho čekáme a jsme totálně na šlupky. Leč letuška vše vzorně odkývala, ale nic nám nedala. Nerozuměla ani slovo. No nic. Jdeme na imigrační a pak kufry a jsme v příletovce. Koukáme k jakému exitu máme jít, abychom našli Mirka. Je to B a my jsme na F. Takže se ještě hezky projdeme. Dorážíme na B, ale Mirek tady ještě není. Za to nás nachází ředitel residence, kde máme bydlet. Po tolika mých výhružných mailech se rozhodli asi vyslat pro nás přímo ředitele. Leč ředitel je také trdlo a čeká zde na nás již hodinu a půl i s řidičem vanu. No nevadí, koukáme a doufáme, že Mirek brzo vyleze. Půl hodina po jeho příletu a on nikde. Hodina po jeho příletu a on nikde. To už náš ředitel začíná být nervozní. Čekáme další půl hodiny – Ríša stále s nastartovanou kamerou a Míra furt nikde. Jdu se zeptat na informace, zda na palubě byl pan Pokorny Miroslav. Opísují si mé číslo pasu a říkají, že v letadle byl. Je zajímavé, že v Čechách by mi tuhle informaci nikdy nepodali. Tady to není problém. Jdu tedy k okénku jiných informací a žádám o hlášení v českém jazyce. Nakonec pana Pokorného vyvoláváme, ať se dostaví k exitu, ale nepomáhá to. Jdu tedy přemlouvat ochranku u exitu, abych mohl aspoň nahlédnout. Míru vidím a volám na něj. Konečně se setkáváme. Ředitel je štastný, že po necelých 5 hodinách může opustit letiště a to ještě neví, co ho s námi čeká v hotelu. Ještě jdeme k bankomatu, kde nám již standardně nefungují karty od eBanky. Naštěstí Mirkova stříbrná od GE peníze dává.

Jedeme hodinu do hotelu. V hotelu se checkujeme a platíme kartou. Pak vidíme pokoj a říkáme, že nám stačí jeden a ne dva. Pana ředitele už omývají. Jdeme zrušit platbu a platíme jen jeden pokoj. Pokojem se rozumí ložnice a 2 postele, počítač a obyvák s velkým gaučem spojený s kuchyní. Cena za tento byt je 280 000 korejských wonů. Pohoda. Po ubytování jdeme do okolí najít něco k jídlu. Míra má takový hlad a říká, že bere všechno. Proto zalézáme do první restaurace cca 100 metrů od naší residence. Je to restaurace v stylu našich bufetů, dáváme si každý jedno místní jídle vybrané dle obrázků – nikdo totiž nerozumí anglicky. Jsme velkou atrakcí. Divíme se, že v tak malém bistru je tolik lidí, ale nikdo nic nedělá. Jídlo nám udělají. Je dobré, ale neuvěřitelně pálivé. Někteří ho ani nedojedli, jak jim hořela pusa. Po jídle se vydáváme na procházku po okolí. Zalézáme do baru, kde nemají skoro nic k pití. Tak bar měníme. Do baru karaoke nás nechtějí pustit, protože je údajně jen pro „korean“. Nakonec nacházíme příjemný bar, kde dáváme 3 pivka a jdeme spát. Zítra nás čeká celodenní cestování po Seoulu.

Je nový den, probouzíme se – jen se nám nedaří vzbudit Ríšu – což je, ale obvyklé. Jdeme na snídani do kaféčka dole v residenci. Dáváme si presso a dort. Poté vymýšlíme trasu cesty. Zjišťujeme, že nedaleko nás je hotel Intercontinental, ze kterého je možné využít autobusové dopravy při cestě na letiště za pár korun. Takže naše první cesta vede tam. Ano, je možné využít shuttle přímo na letiště. Po zjištění jízdního řádu shuttlu vyrážíme na olympijský stadion. Procházíme celým komplexem stadionů a děláme spousty fotek. Poté jdeme do obchůdku, kde kupujeme nějaké suvenýry. Nyní nás již čeká metro.Chvilku nám trvá se v něm zorientovat, ale už je to dobré. Jízda metrem v Seoulu je veliký zážitek. Potkáte zde spoustu prodavačů ponožek, rukavic, kteří se prodírají mezi lidmi ve vagonech a ječí na celý vagon. Vystupujeme u hlavního chrámového komplexu, kde zrovna probíhá i střídání stráží. Komplex je velmi rozlehlý a trávíme zde spoustu času. Čas od času se s námi chtějí vyfotit nějaké Korejky, které jsou zde na školním výletě – holt, jsme exotika.

Po 2 hodinách v chrámech nám vyhládlo a hledáme restauraci. Nacházíme jednu, která se nám líbí. Avšak mají jen 3 jídla – ale aspoň je jednodušší výběr. Mirkovi chutná asi nejvíce. Ríša odmítá jíst a prý bude jíst až v KFC. Po cestě z restaurace procházíme kordonem obrněných policistů. Jsou jich tu stovky. Ale půlka z nich nic nedělá a hrají si s míčem. Nejednou vidíme KFC,tak tam zase mizíme. Ríša si dává velké jidlo a mi něco malého. Pro jistotu dodávám, že uplynula tak půl hodina chůze od předchozí restaurace. Poté míříme k Seoul Tower, ale v průvodci nacházíme, že už je zavřená. Tak vyrážíme na místní trhy,které jsou pověstné. Koupíte tady cokoliv na co si vzpomenete. Nakonec si tady každý z nás něco koupí. Můžete smlouvat a je to občas i zábava. Já kupuji bundu, Míra bundu a Ríša stále kouká na nějaké sportovní oblečení, ale stále přemýšlí. Dostáváme se na trhu do oblasti restaurací. Je zde spousta restaurací ohraničená a zakrytá jen igelitem, kde mají speciality z darů moře. Rozhodujeme se, že musíme něco vyzkoušet. Dáváme si polévku z mušlí, škeble, ústřice, žabí steaček, vodního hada, chobotničky a k tomu pivka. Po jídle pomalu směřujeme trhem nazpět k metru. Je 11 večer. Chceme stihnout poslední metro. Ještě cestou Ríša zkouší koupit sportovní soupravu, ale další „milý“ Korejec, který se jen mračí a nekomunikuje ho nakonec odrazuje. Poslední metro stíháme. Ještě nám jeden „hodný“ Korejec radí, jakou line jet a kolik zaplatit. Bohužel si nevšímáme, že při tom Míru šikovně okradl. No, to jsou věci – měli jsme za to, že to je jen v Praze, ale tím naše zábava zdaleka nekončí. Metro nečekaně konči 2 zastávky před svým cílem. Zhasínají světla a vyhazují lidi z vagonů. Opouštíme tedy i my metro a zjišťujeme, že jsme uprostřed 4 proudových silnic. Všichni z našeho metra si chytají taxíky a odjíždějí. Proto i my se rozhodujeme zastavit si taxi a nechat se odvézt. Taxíka po chvíli, kdy se dostáváme na řadu máme. Nastoupíme a já dávám pánovi vizitku a ukazuji, že „tam“ chceme odvézt. Bohužel pán se jen zamračí a naznačuje nám, že neví, kde to je a ať si vystoupíme. My vystoupit nechceme a pán nechce jet… Stojíme cca 10 min na místě a hádáme se anglicky, ať jede a on nám odpovídá korejsky. Nakonec u nás zastavuje projíždějící policejní vůz. Okamžitě ho oslovujeme a snažíme se anglicky vysvětlit, že pán neví, kam má jet a tak chce, abychom si vystoupili. Jenže ani policisté moc nerozumí a náš Korejec vehementně něco vysvětluje v korejštině. Míra demonstrativně neopouští taxík. Policisté jsou bezradní. Někam volají a dávají mi telefon na ucho. Problém je, že tam měl být asi překladatel, ale ten umí 2 věty anglicky „problem“ a „pls, slowly“ – takže tady se nedorozumíme ani tady. Stále policistovi už i za asistence Ríši ukazujeme vizitku našeho ubytování. Policista vstupuje do 4proudovky a zkouší zastavit nějaký taxík. Pár jich prázdných projede aniž by reagovali na policistu. Nakonec jeden zastavuje. Policista mu ukazuje naší vizitku a nakonec nastupujeme do nového taxíku a jedeme – přijíždíme k nám – řidič nadšením hýká a křičí „good“ „ok“ „good“… prostě sám je rád, že nás dovezl. Tak to byl celý den v Seoulu plný krásných chrámů a srandy, co jsme prožili a pár neuvěřitelných zážitků.

Je poslední den v Seoulu, tak jen zabalíme a vyrážíme na taxíka, který by nás odvezl k Intercontinen­talu, kde chceme jet shuttlem. Taxíkář je totálně zamračený a nepříjemný. Ani nám nepomůže se zavazadly. Neobtěžuje se vůbec vylézt. Hezky to začíná. Dojedeme k Interkontu a vystupujeme. Než spočítáme všechna zavazadla, tak taxík ujíždí. Zjišťujeme, že tam zůstala Kiliho půjčená kamera včetně DVD. Hned si nechávám zavolat security managera z hotelu. Zjišťujeme, zda mají kamery a můžou ten taxík zkontrolovat a podle záznamu najít. Bohužel ty kamery mají tak blbě nastavené, že číslo vozu není vidět. Odjíždíme tedy shuttlem o hodinu déle na letiště a ještě o kameru lehčí. Check-in probíhá v pohodě, jen s delší frontou. Vypadá to, že s námi poletí nějací „nabouchaní Slováci a němci“. Asi zde byly nějaké turnaje. Let probíhá v pohodě. Letíme zase s Korean air – jumbem 747–400. Jídlo, které jsem chtěl už došlo, tak dostávám místní korejské – fakt super. Nad Irkutskem se s Mírou začínáme procházet po letadle a zjišťujeme, že s drinkem to půjde lépe. Dáváme tedy několik drinků whisky s colou. Nad Petrohradem končíme a jdeme odpočívat. Přistání v Paříži je bez problémů. V restauraci potkáváme kluka s holkou, kteří letí z USA a skončili v Londýně. Londýn už 2 dny neodbavuje, tak jeli vlakem do Paříže a odtud letí do Prahy. Půjčují si od nás telefon na pár hovorů příbuzným o tom, kde jsou a jak přiletí. Poslední kontrola před nástupem do letadla, kdy Míra musí vyexovat redbull a letíme na Prahu. V Praze přistáváme na čas.

Tak to bylo ve zkratce povídání o naší cestě Asií. Není to moc o památkách, i když jsme některé navštívili, ale prostě jen o poznání místních kultur a života.

Současná karma článku: 13.64
Co je to karma a jak funguje?

Galerie k článku

Minoru a my	Centrum Osaky
Chrám	Dobrota
Fugu, jedovatá rybka	Fugu restaurant
Fotogalerie k článku Výlet do Japonska a Jižní Koreje Zobrazit všechny obrázky — celkem 29 obrázků

Názory k článku