Vona i ta cesta může být cíl

Kniha Soví Jeskyně vypráví starou rodovou pověst jedné Liberecké rodiny, kde se, již po mnoho generací, tradovalo, že synové léto po svých 15. narozeninách vyrážejí z Ještědu přes nádherné Lužické hory a divoké Labské pískovce směrem k Soví jeskyni. Po mnohých příhodách, po pěším přechodu více než 100 kilometrové túry bez použití dopravních prostředků a konzumace výhradně jídel, co dá příroda, či co si sami uvaří, mají rozumět všem rostlinám, zvířatům a ptákům.

Tak tudle knihu jsem dostal k 15. narozeninám, které mívám v prvním týdnu prázdnin, od babičky, která pochází z té tzv. ,, staré skautské školy ”.

& tak tedy další tábor, jeden z těch, které si teď už jen matně vybavuju se pomalu chýlil ke konci. Už jen pár dní zbývalo do konce tohohle 3-týdenního nekonvenčního tábora skautů, přebývajících v tee-pee´s a hrajících extrémně vypečené hry .

Název skautský tábor, hry, oddíl, či dokonce vedoucí jsou vysoce zavádějící. Třeba takovou uniformu jsem viděl jen v letech pozdějších, při různých prezentačních akcích, které městu dokazovaly, že je zde organizace, plně funkční a takdále. Vedoucí pocházel od předrevolučních ohňů, z dob potlachů, Palachů &.

Vždy měl dobré nápady, mladou mysl, zásobu dýmovnic z vojny a hroznou spoustu ideálů po ruce. Pamatuji se na hry jako třeba softball, ragby, lacross, schinny, ale také na hry úplně jiného rázu, ať už spoustu bojovek, či celotáborovejch her.

Domlouval jsem se se dvěma kamarády, že bysme třeba mohli také vyrazit na Soví jeskyni. Patřili do generace starších chovanců, již značně otrlých, avšak vydatně naočkovaných vztřebavšími se již názory snad skautskými, možná tak trochu hipíckými, trampskými, či prostě názory pohodovejch lidí. Dohodli jsme se vyrazit ihned po skončení tábora. Následkem toho jsem nebyl smutný z konce, ale veselý ze začátku. Začátku prvního pořádně neoficiálního putování po tý naší malý Kouli. Jak už to tak bývá, ve skutečnosti vše dopadlo tak trochu jinak a najednou nikdo nemohl (jak už to tak bývá). Co naplat? Nejedu ???????

Ještě jednou jsem prolistoval knihou, pročetl nejzajímavější úryvky z putování kluků a prošel trasu podle neúplných mapek a náčrtků v knize. Naštval jsem se a vrhnul se do příprav své první výpravy do Velkého Světa. Neřekl jsem rodičům, že jedu sám. Poprvý sám vlakem, poprvý sám na vandru (přespat, uvařit, neuhořet&). Hlavně poprvý tak samostatně a rovnou bylo opravdu a to rovnou na celý týden. Zařizování bylo opravdu hodně, hodně volání kamarádům, hodně lží rodičům, hodně nervozity (dokonce jsem se pokusil sehnat si na nádraží jakýsi komparz). Nakonec jsem však vyjel. Zda ověřit si nějak své schopnosti, udělat si príma dovolenou, či projít nějakým prapodivným bobříkem, to jsem nikdy nezjistil. Možné také je, že volaly dálky, či touha porozumět těm zvířátkům.

Záznamy z mého prvního výletu se jakoby zázrakem dochovaly (neúmyslně) z dopisu jedné holce a tak si teď tedy můžu nostalgicky zavzpomínat.

Záznamy z mého prvního výletu se jakoby zázrakem dochovaly (neúmyslně) z dopisu jedné holce a tak si teď tedy můžu nostalgicky zavzpomínat.

Vyrazil jsem v první půlce srpna. Pamatuji si, že mou výbavu tvořil polorozpadlý batoh - uzda, šitá z pytle, (kam se na něj hrabou nynější kletry), dále dvě celty, spacák, trocha jídla, ešus a LUCKY STRIKES (od té doby přestávám). A zřejmě ještě i propiska. Do Liberce jsem se dostal vlakem asi v poledne. Byl jsem tomu věru tuze rád, předpokládal jsem totiž, že dojedu někam úplně jinam (mám na to štěstí a potřebné autistické sklony). Vyrazil jsem podle knihy Ještědskou ulicí, která mě překvapivě dovedla pod Ještěd, kde mělo začít mé putování. V Zapletalově knize sem se dozvěděl, že lanovka je pro měkoně a tudíž sem vyrazil hezky pěšky a lanovku jsem nezatěžoval. Po krátké době jsem stál na vrcholu a mohl se, udýchaný, kochat tím rozhledem. Vytáhl sem mapu, dalekohled a začal určovat kterým směrem se vydat. Vyslechl sem rozhovor okolních domorodců – bavili se o Klíči – i pozeptal jsem se, kde že se to nachází jakási Horka (je to první bod putování, obsahuje Skalákovnu, kde bydlela nějaká postava z nějakýho díla B. Němcové), moc mi neporadili a já tedy vyrazil oním opravdu nepravděpodobným směrem, vedoucím skoro úplně zpět. Cestou jsem utrhl z pole několik kukuřic, což utvrdilo mé naivní myšlenky, co mi právě skotačily hlavou, že se jako dá takhle žít, že to jako chci vyzkoušet, že tak jako žít budu&. Odpoledne sem dorazil k té Skalákovně a zjistil, že je úplně vo ničem. Obrátil jsem se tedy do směru své cesty a vyrazil ukrajovat kousky a kousíčky, tvořit záporná posunutí, daná trojrozměrností terénu, aby mi pak ten samý terén poskytl možnost uhánět celé hodiny v relativně přímých spojnicích. Toho dne (půldne) jsem se Jeskyni moc nepřiblížil a spal sem na Malém Ještědu. Našel jsem si príma plácek a celý takový divně naložený jsem udělal ohýnek. Po chvíli sem vytáhl dopis, který jsem zapomněl poslat a začal číst:

„Ahoj ... promiň to písmo, vlak proklatě skáče. Je to super ..., nejlepší, nedojel sem na Sibiř ..., eště ráno sem byl pos.anej až za ušima, kdyby naši věděli ..., nic mi tu nechybí..., přál bych ti, aby ses měla taky tak sqvěle jako já, jestli někde nespadnu ze skály, pošlu ti dopis o konci cesty.” A připsal sem: „Tak todle sem psal ve vlaku, frčel sem směrem do neznáma, za dobrodružstvím ..., zapomněl hodit ..., neva, napíšu ti verzi, jak to vidim v 9 večer poprvý sám na vandru, sám u vohně a tak - nikdy sem nemohl pochopit, proč někdo jezdí sám, možná proto sem taky vyjel, a nechápu to doteď. To, jaký je super bejt sám, okamžitě beru zpátky. Je to hnusný, odporný a mělo by se to trestat. Začlo to asi v šest. Najednou sem ti měl pocit, že je to všechno na hovno, že jsem sám, zapomenutej, ztracenej. Furt sem šel a furt to bylo horší, pomalu se to stalo skoro hmatatelný. Já měl depku z přírody, samoty, kde máš zodpovědnost, ale zároveň i svobodu. Kde je všechno na tobě. Měl sem depku z nedostatku civilizace, zmatku, ruchu, čoudu, hluku, komerce&fakt; hrůza, trochu se z toho dostávám psaním, jsem mezi stromama a skálama a nemam z toho vůbec dobrej pocit ( pauza na cígo, cucám propisku a divim se, že nehoří) To, že se mi stejská po lidech, že nejsem zas takovej samotář sem si s úděsem uvědomil když sem potkal ukazatel a byl radostí bez sebe, že na něj jako někdo něco napsal.”

Ráno bylo všechno samozřejmě úplně jiné a z prvního setkání se samotou jsem měl docela smíšený pocity. U televize by si čék snad ani nevšiml rozdílu mezi svěžím ránem a nostalgickým večerem, tady však byl rozdíl patrnější a já čile vyskočil na nohy a začal balit.

Již večer jsem si povšiml první nesrovnalosti ve své výbavě - roztálá kostka tuku v igeliťáku. Dále jsem si před usnutím uvědomil hroznou žízeň, kterou nebylo jak utišit. Po probuzení jsem se málem neprobudil dehydratací (byl jsem zabalenej ve spacáku a dvou celtách a všecku vodu, co jsem v sobě měl, jsem vypotil do toho zábalu&. Řekl jsem si, že od té chvíle budu vždycky tahat dostatek vody (kde bych tenkrát tušil, že ještě toho tripu to porušim&). Vyrazil jsem tedy přes Malý Vápenný, Buk republiky do Bílého kostela v jehož okolí jsem měl najít jakousi Ledovcovou morénu (jelikož jsem byl skaut a hráli jsme si na Indiány, hodily by se mi nějaký pazourky&). Jenže najít takovou ledovcovou morému, když se jim říká pískovna je docela problém& takže mi po čase nezbylo, než sledovat dráhu prázdných náklaďáků a protisměr plnejch. Někde na té silnici se mi stala divná příhoda, kdy prostě zastavilo auto, vykoukl vykuk a řekl, že mě jako sveze. Už sem skoro nastoupil do prvního, byť neúmyslného, stopa ve svém životě, když jsem si uvědomil pověst&. Vysvětlete však hodnému řidiči, že jet prostě nemůžete kvůli tomu, že chcete rozumět zvířátkům. No potom co sem mu to v rychlosti vysvětlil, jsem se ještě optal na ledovou morénu čímž sem ho asi dorazil a pokračoval sem tedy dále pěšky. Řekl sem si, že by se ta moréna mohla menovat Pískový Vrch a možná to tak i bylo. Každopádně morénu sem našel, pazourky, krátce před tím i krabičku cigaret (originál zabalenejch) na silnici a zatížen tajuplnými kameny jsem vyrazil směr Grabštejn. Votamtud zase ůplně dolů na Vysokou (super rozhled!!!), kde jsem si uvařil gulášovku a snědl k ní půlku chleba a poté jsem se mrknul na Bílé Kameny. Jsou to fakt vychytaný kameny, připomínající slony. Škoda jen, že je do nich vyryto tolik nápisů, všechny ty lásky už určitě nepla, ale zapsaný jsou& . Daly mi docela zabrat už při domácí přípravě trasy, v knize se totiž jmenují Sloní Hlavy& . Odtamtud sem šel zas nahoru, přes Kozí Hřbety, Vraní Skály a Skalní Divadlo na Popovu skálu. Kamarád mi o Popově skále vyprávěl o nádherným rozhledu, v knize to samý, ale já toho moc neviděl, zažil jsem tam však jinou, velice zajímavou příhodu.

Dorazil jsem až za stmívání, opět bez vody, ale to jsem se rozhodl neřešit. Cestou jsem míjel několik cedulí zákaz kouření a rozdělávání ohňů (díky mnoha nesmyslným zákazům jsem byl již od útlého věku značně imunní). No, tendle zákaz nebyl až zas tak úplně vod věci. Uvědomil jsem si to poté, kdy jsem již dýl seděl u uhasínajícího ohýnku a chtěl jít spát. Pořád z ohniště sálalo hafo tepla, rozhodl jsem se tedy těch pár uhlíků tak nějak mechanicky uhasit. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se probořil do jámy asi 45 cm Ć a tak 30 cm hluboké, tvořené převážně doutnající rašelinou. Spadaly uhlíky z ohně, dostal se tam kyslík a rašelina si tak zvesela červenala na všechny strany. Chvíli jsem byl v pokušení někam bězět a zavolat hasiče, potom sem si ale řekl, že sem přece drsňák a nějak to dopadne, že nejhorší smrt je z vyplašení, nebo tak něco a zahájil jsem bezvodé hašení. Tu jsem klacíkem vyšťoural jeden červený jazyk, hned se vytvořily dva další, bojovat se saní, které rostou hlavy rychleji, než je možno je sekat, mě po chvíli přestalo bavit. Vytáhl jsem tedy dva ešusy a snažil se v nich izolovat žhavý. Byl to sice malý objem, ale po izolaci tak půlky žhavý rašeliny jsem už dokázal uhlídat zbytek, aby se aspoň nerozšiřoval. Když jsem zjistil, že z ešusů ale uniká nějaké žhavý a navíc se mi nepříjemně zahřívají, musel jsem vymyslet něco převratného&. No nebudu to detailně popisovat, ale nakonec to dobře skončilo. Netuším, jak dlouho jsem hasil, ale potom, co jsem zažehnal akutní nebezpečí močí, slinama a plátky syrovejch brambor, mě čekalo ještě několikahodinové hlídkování&. Musel to bejt hustej pohled na toho umouřeného človíčka (ne nadarmo mi ve skautu říkají Mouřenín) s propadlým hrudníkem a křováckým účesem, kterej ráno vylezl z lesa.

Ňák sem se tam votaď dostal do Jablonnýho (snad mě napadlo cestou se umejt) a začlo další príma dobrodružství. Najít totiž vodbočku po zelený přes Skálu Smrti a Dutej Kámen do Cvikova bylo něco jako sehnat na Slovensku fungující telefon. Nakonec jsem nějak podešel pod tratí a byl tam ukazatel zelené šipky do polí. No fajn tedy, vyrazil jsem do polí. Snad po 2 hodinách marného bloudění mezi poly, zpocenej v příšernym vedru, nas.anej na značení cest, poté, co mi prdnul popruh uzdy,jsem prostě sedl na zadek, dal poslední cígo ze silnice a proklel všechny na který sem si vzpomněl. Byl jsem opět bez vody a obětoval jsem tedy Skálu smrti ve prospěch mého přežití, opustil jsem rozlehlá pole ve směru, kde sem tušil silnici (E442) a vylezl jsem přímo naproti občerstvení. Nevzpomínám si, jestli jsem si vůbec vzpomněl, že to taky může být fatamorgana. Jestli jsem se rozhlídnul, než sem přeběhl silnici. Vím jen, že po páté sklenici limonády na stojáka sem si uvědomil, jakej to zas musí být pohled na to vlasatý propocený kostrbatý, u kterýho každej pochybuje, že to vůbec bude mít na zaplacení&.

Do Cvikova sem tedy dorazil značně netrampsky po silnici a odtamtut nějak zezadu po červené ke Svoru. Cestou jsem se vykoupal a zaplaval si v nějakým zapadlým betonovým koupališťátku a vydal se přes Svor, kde sem ukradl několik jablek, ke Klíči. Ještě jsem si zakoupil cigarety a popřemejšlel nad pivem v hospůdce ale chtěl jsem vidět ten západ Slunce, vo kterym je psáno v knize&.

A pak sem vylezl na Klíč. Klíč – jak výstižný. Osamocený výrazný znělcový suk, píšou vo něm v mapě. Je to vychytanej kopeček, kterej má schopnost čéka fakt dostat. Je 759,4 m vysokej, ční vysoko nad vrcholy okolních nerovnůstek, cesta na vrchol je opravdovým zážitkem, jakousi navštívenkou vysokohorské turistiky (když sem nahoře nabídl jednomu týpkovi cigaretu, málem měl mladý), která dokáže roztřídit skupinu lidí na ty, co jako ne a ty, co je pro ně strmější a vyšší kopec větší a větší výzvou. Dokáže určitě nakopnout i ty sportovnější trampy, co se jim říká turisti a kteří již prolezli KRNAP, či TANAP ATAK. Má svůj charakteristický tvar, při určitém úhlu pohledu možná připomíná klíč (ční jako jehla k nebesům a strmé srázy se suťovými poly možná tvoří jakási osazení). Spíše mě ale napadá klíč jako klíč někam jinam – hezky se tam přemejšlí (někdy až moc, v Boru sem jednou potkal budhistu a rozešli sme se on o 60Kč a já o dvě knihy bohatší, četl sem na tom klíči někam jinam ty knihy a myslel sem, že už to nerozchodim). Nádherně se tam spí a na tuty člověk nepropásne východ Slunce (je tam zima a fučí vichr, od 3 se čeká východ Slunce a když ten pak přijde – zkuste si to 8o). Kamarád vyprávěl, že tam zažil zrození Slunka do okolní mlhy, ze který vyčníval pouze on s několika metry vrcholové kamenné homole a v dálce viděl čnít Ještěd, jinak nic!!! – Von z Klíče totiž není hezkej rozhled. Je vidět daleko, to jo, ale hezký to tam dole není (dá se vsugerovat, že ta E442 je divoká řeka, ale to hafo světel po setmění ohněma neomluvíš). V Zapletalovo knize tam kluci potkali ňákýho hvězdáře, nebo tak něco, kterej jim vyprávěl vo hvězdách, planetách, &..taky bych si možná právě na tomdle místě zapřemejšlel o těhdle věcech (mam trochu trénink, spal sem tam už asi 6krát sám a přemejšlel, přemejšlel, kouřil a pokoušel se usnout, poté to vzdal a počkal si na návrat Slunka ).

Tak sem se tedy vyspal, promrzl, nastydl, krátce po zrození nového dne vyrazil směrem k Soví jeskyni (pomalu sem se dostával do kraje, mě známého z vandrů, dalo by se tedy říci směr Brtníky...). Tento úsek si již dost dobře nepamatuji odděleně od ostatních cest a tak by stálo za to jen zmínit se o tom, že jsem si zašel asi 8 km, kvůli špatnému odbočení u st.Jedlová, poté již tradiční sváču u Mnišškého pramene (díky KČT Krásná Lípa), pročtení takovýtý hlášky náčelníka Seattla při vstupu do Labských Pískovců (,,Teprve až ulovíme poslední rybu a pokácíme& uvědomíme si, že se peněz nenajíme,,) a nadšený a chlapácký zpěv Velrybářský Výpravy, když mě dělily od cíle jen kilometry (míjeli mě nějaký cyklisti, asi si mysleli, že sem se zbláznil...). Poté jsem dorazil k cíli. Na konci čtrvtého dne (v knize to šli 12 dní se zacházkou na Mácháč), vysílen, unaven, nastydnut, a přece v náladě hulákat na lesy něco jako – sbal se jedem na velryby, prej až ze polár&. Bágl jsem odhodil na Velkým Pruským Táboře a s pohledem maratonce před cílem jsem hledal Sovárnu. Ačkoliv je namalovaná jen milimetr od Prušáku, měla by bejt aspoň 1 cm, nenašel jsem ji do setmění, spal jsem tedy (stejně jako v knize) pod převisem V.P.Tábora (prej se tam měla vejít celá vesnice za nějký dávný války, znám větší převisy&). Později jsem spal hodněkrát na tomto ,,campu,, když jsem se pokoušel najít Kříž. Jeskyni jsem našel až pátého dne o několik stovek metrů dál než je zakreslena, zjistil jsem, že je to úplně ošklivá škvíra mezi skalami s nápisem Sový jeskyně (připojte se do tamní diskuse o i či y na ceduli). Někdy odpoledne jsem vyrazil vlakem z Brtníků, byl jsem určitě extrémně pohublý, rozcuchaný, špinavý, unavený, kašlal jsem a měl teplotu. Pocity, které jsem však měl, prostě nejdou vysvětlit. Dají se jen pochopit někým, kdo „ochutnal dálku a samotu”. Do vlaku se mnou nastupoval asi 40-ti letej typ s batohem. Co ho hnalo jet na nějakej podobnej úlet? Kde berou motorkáři na benzín? Pokud chcete spatřit tu jeskyni, nestojí vám za to. Věřte mi. Stojí za to ta cesta, to odhodlání, odvaha, touha, divokost i pokora, kterou čék pozná CESTOU .

DOSLŮVEK:

Znám víc lidí, kteří tuto cestu šli. Je zajímavé, že jeden z nich si říká Dva Psy a je to asi ten nejvíc nejlepší čék, kterýho znám. Druhej mi zase ukázal Vysoký Tatry o rok později (viz příští příspěvek). Trasu jsem si prohlédl asi po roce, když mě mí milí rodiče vezli z lyžáku. Poté, co jsem se první den totálně ožral a předčasné opuštění lyžáku odstartovalo mou „kariéru”vyhazovem z Gymplu. Dále jsme se ještě pokusili trasu zdolat znovu s jedním takovým, co ho později také vyrazili z gymplu, ale zjistil jsem, že je chorý a zakončili jsme to v Kytlicích pod Klíčem. Ještě si pamtuji, že sem se tam ocitl rok na to opět s kamarádem co ho vyrazili z gymplu, ale zase jiným, když sme jeli z nějakýho fesťáku, či co. Každopádně:

- co říci k pověsti? Mám psa a docela si rozumíme&,
- co říci k trase? Autor knihy říká, že je to kraj opuštěný a krásný – souhlas.
- co říci k samotě? Snad jen, že není podmínkou pro pověst, ale Dva psy a já, jsme to šli sami, ve věku 15-ti let, kdy i tahle námi néúplně uznávaná společnost uzná, že je čék už zčásti dospělý)

PS: Ta Skalákovna ze začátku putování se (podle mě) objevila v jednom takovým filmu s názvem Kytice.

Across

Současná karma článku: 6.29
Co je to karma a jak funguje?

Názory k článku

V diskusi zatím nejsou žádné příspěvky.